Recenze | Pensées nocturnes – À boire et à manger

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Black Orleans Bump
02. Le rat des goûts
03. La marche de travers
04. Interlude satierienne
05. Les yeux boiteux
06. L’aphone et la flore
07. La java niaise
08. L’Hélicon
09. Morceau en moins

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Francouzský jednočlenný projekt Pensées nocturnes, v jehož čele stojí Vaerohn (dále Way to End), zcela zjevně nikdy nepatřil k velkým jménům a nikdy si nevydobyl velkou popularitu na blackmetalové scéně. Přesto si první dvě desky „Vacuum“ a „Grotesque“ v jistých kruzích uznání jistě vydobyly. Mě osobně však i přes jejich kvality zas tak až tak moc k srdci nepřirostly – jsou prostě jen v pohodě, nic proti nim nemám, ale nemám moc ani potřebu se k nim zpětně vracet.

Co mě ovšem hodně bavilo, to bylo minulá nahrávka „Nom d’une pipe!“, jež přišla po menší přestávce (vyplněné takovým albem nealbem „Ceci est de la musique“ vydaným v podstatě jen soukromě pro pár přátel – já osobně jsem jej třeba nikdy neslyšel). Vzpomínám si však, že ten počin (myšleno „Nom d’une pipe!“) svého času mnohé zklamal a byli i příznivci předchozí tvorby Pensées nocturnes, kteří se na toto avantgardnější směřování Vaerohnovy hudby dívali trochu s nepochopením.

Mně ovšem „Nom d’une pipe!“ připadá jako parádní záležitost, na níž mě bavila především nádherně švihnutá dekadentní atmosféra, s níž se Vaerohn náladově přiblížil na dohled takovým Peste noire (byť trochu jinými prostředky). A tím pádem mi vlastně naprosto vyhovuje, jakým způsobem zní i letošní novinka „À boire et à manger“, jelikož tato vlastně jen pokračuje ve směru vytyčeném pomocí „Nom d’une pipe!“. Snad mě nikdo nebude pranýřovat, když řeknu, že obě alba si jsou dost podobná a že kdo slyšel to předchozí, měl by mít docela slušnou představu o tom, jak zní i „À boire et à manger“. Byť kolega níže mluví o tom, že novinka je přístupnější, mně osobně to základní směřování obou nahrávek přijde totožné.

Takové prohlášení může vyznít všelijak a klidně by jej někdo mohl pochopit i tak, že vlastně vůči „À boire et à manger“ znamenalo výtku. I proto bych chtěl říct, že v reálu tato podobnost nijak nevadí, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je dozajista to, že ona atmosféra je prostě skvělá. Je to taková ta francouzsky charismatická dekadence a úpadková avantgarda. Inu, prokletí básníci by měli radost.

To, co právě padlo, je pro potřeby naší recenze velmi důležité. Právě atmosféra, o níž závěr předcházejícího odstavce hovoří, je totiž tím stěžejním, co na „À boire et à manger“ resp. na současné podobě Pensées nocturnes stojí za pozornost. Pokud vám její popis zněl alespoň trochu lákavě, pak není moc co řešit, jelikož deska v takovém případě za slyšení jistě stojí – tedy samozřejmě za předpokladu, že jste ji ještě neslyšeli.

Nyní se ovšem vraťme k onomu druhému důvodu, díky němuž nijak zvlášť nevadí, že novinka vesměs jen pokračuje v duchu „Nom d’une pipe!“. A tento je vlastně prozaicky prostý – ten materiál je prostě povedený. Skoro bych si až dovolil tvrdit, že „À boire et à manger“ snad v tomto ohledu svého předchůdce o chlup překonává. Ačkoliv je samozřejmě pravda, že nové album má v tomto ohledu trochu výhodu, že je čerstvé a takříkajíc neokoukané. Ať tak či onak, skladby typu „La marche de travers“ či „Les yeux boiteux“ jsou prostě fakt parádní a jedná se o skvělou avantgardně blackmetalovou jízdu.

Podobnost alba s jeho přímým předchůdcem tkví ještě v jedné věci – stejně jako „Nom d’une pipe!“, i „À boire et à manger“ potřebuje trochu víc času, aby mohlo odpovídajícím způsobem uzrát. Přinejmenším v mém případě tomu tak bylo u jedné i u druhé nahrávky. Počáteční poslechy totiž drží nad vodou a táhne kupředu jenom a pouze ona propíraná dekadentní nálada. Až později, když se materiál trochu usadí, jsem si začal pořádně vychutnávat i vlastní skladatelské nápady, mezi nimiž vynikají především výtečné opilé melodie.

Na druhou stranu – jakkoliv to může znít jak obrovské klišé (a ono to svým způsobem obrovské klišé také je) – „À boire et à manger“ je albem, pro jehož docenění je na místě ten čas obětovat. Výhodou ovšem je, že i když k plnému docenění je čas třeba, pořád je vlastně hned na začátku poznat, jestli to má pro člověka cenu na tom ty poslechy nechávat. Přece jenom je (současná) muzika Pensées nocturnes natolik specifická, že to uslyšíte hned na první poslech, jestli vám to zní potenciálně zajímavě, anebo jestli se to už nebudete chtít v životě dotknout ani dvoumetrovou tyčí…

Nechci „À boire et à manger“ zase zbytečně přeceňovat. Na rovinu říkám, že až budu v lednu 2017 sepisovat náš tradiční traktát o vrcholech letošního roku, tak novinka Pensées nocturnes tam myslím nebude. Nicméně i přesto je to pořád vysoce zajímavé album, které třeba mě dost baví, a myslím si, že přinejmenším za tu zkoušku by mohlo stát. Já osobně bez váhání posílám palec směrem vzhůru.

Druhý pohled (Skvrn):

S Pensées nocturnes jsem se seznámil skrze „Nom d’une pipe!“, což už jsou nějaké tři roky zpět. Album to bylo zajímavé, ale ať jsem se snažil sebevíc, tahle avantgardně blacková ztřeštěnost mi nesedla jako máloco. Následoval tedy odklad na dobu neurčitou s tím, že se (když už ne k „Nom d’une pipe!“, tak alespoň samotným) Pensées nocturnes v budoucnu vrátím. K poslední desce jsem se zpětně nakonec nedostal, nicméně je tu nový přírůstek do diskografie a u toho já nemohu chybět.

Ovlivněn minulou zkušeností jsem opět čekal dekadentní ohavnost, pořádnou blackem střiženou prasárnu, jejíž poslech bude výzvou. Docela jsem se těšil a vyčkával, co z toho nakonec vyleze. Výsledek? Jsem překvapen. Negativně? Ne, to rozhodně ne. Pozitivně? Vlastně ani nevím, je to složité. Pensées nocturnes se novinkou vydali – alespoň ve vztahu k „Nom d’une pipe!“ – do přístupnějších sfér. Zajisté, nazvěme si to třeba avantgardou, novinka na to má stále právo, každopádně odklon ke stravitelnějšímu pojetí je znát.

Jak naznačuje název a výborný obal, „À boire et à manger“ kotví u dekadencí protkaného jídelního stolu. Nechybí očekávatelné ingredience. Ke zvrácené francouzské večeři nelze vynechat blackmetalové kytary, nacamraný vokál, ovšem stále i takovou lišáckou vznešenost. S podobnými surovinami kuchtí i Peste noire, kteří jsou však ve svém konání bez diskuze o hodně špinavější, ztřeštěnější a v rámci opileckých stesků do morku kosti více jdoucí. Pensées nocturnes zase přidávají výlety mezi taneční mimometalové rytmy v duchu akordeonu, dechů a žesťů.

Opilecké choutky jsou slyšet na každém kroku, což se počítá. Ne, že bych se snad den co den probouzel s krušnými kocovinami, ale jsem rád, že ona atmosféra je hmatatelná všude, a „À boire et à manger“ tak zní velmi celistvě. I díky tomu se příjemně poslouchá. Fakt, který mluví naopak proti Pensées nocturnes, je schopnost zaujmout, strhnout. Ačkoliv deska po celou dobu boduje příjemnými momenty, nemůžu se zbavit pocit, že se deska nezáživně vleče a po několika skladbách už jen nezúčastněně přihlížím. Ke konci již všechno plyne jakoby se samozřejmostí. Už nepřekvapí ani trubky ani šáhlý vokál. Chybí mi moment skladatelského překvapení, změna tempa nebo dočasná změna nálady. To přece k narůstajícím promilím v krvi patří a pobytu v tanečním stále patří…

Vše kolem Pensées nocturnes působí zajímavě a cítit je tu svěží avantgardní vítr, byť v konkurenci Peste noire už přece jen tolik neobčerstvuje. „À boire et à manger“ se poslouchá příjemně, vždyť vlastně jde – a teď bez pejorativního (Troškovského) nádechu – zábavovou nahrávku, nicméně nenašel jsem zde důvod, proč bych se měl k ní měl později vracet. Stále však musím brát ohled na přirozené zakomponování (pro metal) netradičních nástrojů plus samozřejmě snahu o vymanění se z konvencí. S konstatováním mírného nadprůměru se mohu s „À boire et à manger“ rozejít…