Perceverance - The Dark Mechanism

Perceverance – The Dark Mechanism

Perceverance - The Dark Mechanism
Země: Itálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.8.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prepotence
02. Hate Bringer
03. Trapped in a Corner
04. Mentally Dead
05. Purity
06. Speed that Kills
07. Into the Void
08. Persistence in Time
09. Cronos
10. The Dark Mechanism

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Music Solutions Agency

Perceverance začínali pod jménem Steelchains v roce 2008 a oproti dnešním dnům byla jejich tvorba mnohem více zakořeněná v heavy metalu, což je na jejich aktuálním debutu “The Dark Mechanism” stále ještě patrné. Ačkoli se kapela v roce 2009 spolu se změnou jména obrátila ke klasickému thrash metalu, nejedná se o bezhlavou řezničinu, která by se nesla pouze na vlně hybridu mezi americkou a německou odnoží tohoto hudebního stylu. Perceverance si šikovně vzali to nejlepší z kapel, jako jsou Exodus, Destruction či Overkill a občas k tomu přimíchali letmou kytarovou melodiku, tu punkovou přímočarost a samozřejmě nezbytné sypačky v death metalovém rázu, bez kterých už to dnes ani nejde, a výsledkem je rychlá, šlapavá deska, která má sice do označení skvělé album velmi daleko, ale to neznamená, že jsem si z jejího poslechu nic neodnesl.

Ono totiž záleží, na co se při poslechu takovéto kapely zaměříte. Já osobně očekávám neoriginální, ale na druhou stranu od podlahy řízný thrash metal, na který jsou dnes už legendy moc vyhrané a právě kapely typu Perceverance jsou nositeli odkazu, které například výše uvedené party zasely v osmdesátých letech. “The Dark Mechanism” si na nic nehraje. Kytary jsou průrazné jak beranidlo, zvukem mají hodně blízko k motorové pile à la Exodus a za jejich hutným zvukem vyniknou už jen bicí, protože na baskytaru už mnohdy místo nezbylo, a pokud nedostane svůj prostor, tak si ji můžete představovat jen v náznacích. Nevím, v jakých podmínkách se nahrávalo, ale v ostatních ohledech je zvuk slušný a na poměry současných standardů bych se nebál říct jednoduchý. Žádné experimenty, jen klasické nástrojové obsazení a Michelle “Met” Alluigi, který bez větších zádrhelů přechází od klasického řevu do melodického vokál s punkovým feelingem, který se do zpěvnějších refrénů rychlých pecek skvěle hodí. V “Purity”, což je mimochodem jedna z nejlepších skladeb celého debutu, mi pak dokonce připomněl Jamese Hetfielda.

Na začátku jsem říkal, že “The Dark Mechanism” není prachobyčejná hoblovačka, což platí stále, ale zase nechci, aby to vyznělo, že se jedná o na variabilní a progresivní momenty plné album, protože tak to není, thrash metal je onou hlavní ingrediencí, která album žene kupředu. Zřejmě nejpřímočařejší skladby jsou “Prepotance” a “Persistence of Time”. Obě krátké, rychlé a hlavně chytlavé, zejména druhá jmenovaná se punkovou vokální melodií a hutným kytarovým spodkem dotkne crossoveru. Texty jsou typicky plné nenávisti, nechybí krev, sociální a politická témata, prostě nic, co by ještě překvapilo, ovšem výtvory jako “Drinking your blood and smashing your head, Breaking your bones and breaking your legs”, jak zazní hned v úvodu “Prepotance”, jsou spíš úsměvné. Ale pojďme dál. Jako protiklad ke zmíněné dvojici zběsilejších písní by mohly fungovat “Hate Bringer” a “Mentally Dead”, ve kterých se občas dostane ke slovu kytarová melodika, zpomalí se nebo naopak tempo popostrčí death metalový rytmus. Nutno říct, že většina skladeb stojí na jednom, dvou riffech, které jsou však velmi účelně postavené, takže jsem se nejednou přistihl, jak si je pobroukávám a klepu si do rytmu, což je přesně výsledek, který jsem požadoval. Samotným vrcholem “The Dark Mechanism” je pro mě už dříve zmíněná “Purity”, ve které se celou dobu jede v nezvykle melodických stopách a zrychlí se jen občas, takže se jedná o zářez, kteý rozhodně zaujme. Protože si pořád udržuje heavy/thrash nádech, tak se nedá říct, že by se mezi zbylé položky nehodila. Na závěr si Perceverance přichystali taky něco pro vyznavače instrumentálek, nicméně zrovna tahle je jedna z těch méně povedených. Začátek je v pořádku a zatěžkaný riff s melodickým vybrnkáváním se mi líbí, nicméně s přibývajícími vteřinami se začne tento kousek ubírat směrem thrashovým, jen s tím rozdílem, že místo zpěvu se kytarově sóluje, čehož fanoušek zrovna nejsem.

Vynést nad Perceverance, potažmo “The Dark Mechanism”, konečný verdikt není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ovšem to platí pro všechny podobné kapely, kde si člověk musí vybrat mezi záživností a neoriginalitou. Protože to Italové s vykrádáním nepřehánějí a drží se v rámci slušných mravů, kdy si řeknete, že tenhle riff nebo tenhle bicí přechod už asi někdy někdo vymyslel, ale nevyskočí vám okamžitě asociace s písněmi nesmrtelných bardů, tak si víc užívám onu záživnost, kterou desce upřít nelze. Dobře to šlape, dobře se to poslouchá, ale abych Perceverance přehnaně nevynášel do nebes, tak je nutno říct, že podobných kapel je tady spousta a upřímně si nemyslím, že bych se z vlastního pocitu nedostatku k “The Dark Mechanism” ještě vracel, což neznačí špatnou desku, ale takových už tady bylo a ještě bude, že by se musel stát zázrak, aby zrovna tato deska vynikla. A to se nestalo, takže slušná šestka.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.