Země: Francie Žánr: synthwave Datum vydání: 6.5.2016 Label: Blood Music Tracklist: 01. Neo Tokyo 02. Weapons for Children 03. Death Squad 04. Femme Fatale [feat. Highway Superstar] 05. Venger [feat. Greta Link] 06. Disco Inferno 07. She Moves Like a Knife 08. Sentient [feat. Hayley Stewart] 09. Diabolus ex machina 10. Assault 11. The Cult of 2112 12. Souls at Zero [feat. Astronoid] 13. The Uncanny Valley Hrací doba: 67:58 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

James Kent a.k.a. Perturbator je jméno, které v posledních měsících začalo na metalové scéně – a obzvláště na té v České republice – docela rezonovat, ačkoliv samotná muzika tohoto projektu neviděla metal ani z rychlíku. Na vině jsou hned dvě skutečnosti. Tou první je koncertní činnost, protože Perturbator se objevil dvakrát po sobě na slovutném festivalu Brutal Assault – nejprve loni na menším třetím pódiu a pak i letos na právě skončivším ročníku, kde už roztancoval plochu před hlavním pódiem. Ani nemluvě o tom, že se v mezičase mezi oběma Brutal Assaulty objevil i v pražském Rock Café, kde mu koncert uspořádali Obscure Promotion, tedy promotér spojený výhradě s tvrdě-kytarovou muzikou.

Druhou skutečností pak je Kentův vydavatel, jehož jméno pomohlo k propagaci projektu zase v zahraničí. Perturbatora se totiž ujali finští Blood Music, kteří se sice již od svých počátků (label vznikl v roce 2011) nebojí zabrousit i do experimentálnějších vod a těch mimožánrových věcí ve svém portfoliu mají jistě více, přesto jsou napojeni především na metalovou hudbu.

Nicméně samotný Perturbator – ačkoliv prý kdysi dávno hrával v nějakých blackmetalových kapelách – produkuje taneční elektroniku. K onomu přívlastku je ovšem nutno přihodit dodatek, že se tak děje ve formě, která dokazuje, že ani taneční hudba nemusí být tupým výplachem, na nějž se jen dobře kroutí zadkem na vesnické diskošce, ale nic navíc. Perturbatorova tvorba je skladatelsky dostatečně zmáknutá na to, aby fungovala i při domácím poslechu a jako deska. Což platí i o letošním „The Uncanny Valley“ – které je jen tak mimochodem koncepčním sci-fi příběhem.

Vedle toho má Perturbatorova hudba ještě výrazný znak – znatelný retro nádech (což si znalci hudebních žánrů jistě domysleli už jen ze zařazení do škatulky synthwave, která toto rovnou říká). Synťáky jako by kolikrát vypadly z naivních osmdesátek, takže jestli jste vyrůstali na kultovních béčkách z této dekády, vaše srdíčko musí při poslechu Perturbatora zjihnout nostalgií. A patříte-li mezi mladší ročníky, pak vás Perturbator potěší třeba v případě, že jste královsky bavili u loňského hitu „Kung Fury“ a také jeho ústřední skladby „True Survivor“, již nazpíval David Hasselhoff. Ale pozor – na rozdíl od Hasselhoffova hitu není Pertubator jen nostalgické nadsazené retro, jeho hudba je pořád současná a dává smysl i dnes.

Měl-li bych ukázat na největší hity „The Uncanny Valley“, tak mi nebude činit problém něco vybrat – spíš budu mít problém se rozhodnout, co vybrat dřív. Skvělá pecka je třeba hned úvodní „Neo Tokyo“, ale mí osobní favorité jsou ještě jinde. Triumvirát toho nejlepšího na desce pro mě tvoří „Death Squad“, „Assault“ a „The Cult of 2112“. Nicméně uznávám, že ten výběr toho nejzábavnějšího je jistě subjektivní a pro někoho jiného mohou ty vrcholy vězet v jiných písničkách, protože i tracky jako „Disco Inferno“, „She Moves Like a Knife“ či „Diabolus ex machina“ jsou dozajista parádní.

Jak již ovšem nepřímo padlo, „The Uncanny Valley“ není jen o nakažlivě chytlavé elektronice, která vás roztancuje, ať už se vám to líbí nebo ne. Nachází se zde i několik pomalejších skladeb, jež tomu dodávají onu potřebnou variabilitu a díky jejichž přítomnosti si nelze stěžovat na jednotvárnost. K takovým patří „Femme Fatale“, „Venger“ či „Sentient“. Druhé dvě jmenované – ačkoliv je Perturbatorova hudba jinak čistě instrumentální – navíc ozvláštňují hostující ženské vokály, což je také příjemné zpestření.

Další klidnější kusy se pak nacházejí v samotném závěru nahrávku, nicméně „Souls at Zero“, kde si zahostovali američtí Astronoid (kolegové ze stejného vydavatelství), je jediným slabým článkem „The Uncanny Valley“. „Air“, debutové album téhle skupiny, u nás v recenzi před nedávnem dostalo hejt, a ač jsem článek nepsal, tak jen dle ukázek mi bylo jasné, že je jejich tvorba na můj vkus moc gay. No, a jejich vklad je v „Souls at Zero“ dost cítit, takže nijak nepřekvapí, že je tenhle song nudný. A bohužel se jedná o takovou zívačku, že to zabije i následující titulní věc, která je jinak sama o sobě docela zajímavá, jenže posluchačovu pozornost už se po šedesáti minutách stopáže nedaří zas nakopnout zpátky.

Jeden vyloženě slabý kus se však dá nakonec odpustit, protože jinak je „The Uncanny Valley“ skvělá jízda, jež dokáže nabídnout mocně hitové tracky se stejnou přesvědčivostí jako svěží závany a změny. Ve finále tedy nijak nevadí ani poměrně ambiciózní délka – tedy alespoň mně nevadila. Pokud jste na Perturbatora zodpovědně trsali na Brutal Assaultech, určitě si „The Uncanny Valley“ poslechněte, protože je natolik dobré, že vás bude bavit i při domácím poslechu. Kdo nechová vůči elektronice nějakou zášť, neměl by váhat.