Pervy Perkin - ToTeM

Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.