Peste noire - La Chaise-Dyable

Peste noire – La Chaise-Dyable

Peste noire - La Chaise-Dyable
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: La mesnie herlequin

Tracklist:
01. Avant le putsch
02. Le dernier putsch
03. Payés sur la bête
04. Le Diable existe
05. A La Chaise-Dyable
06. Quand je bois du vin
07. Dans ma nuit (2nd version)

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Otázka číslo jedna – mohou Peste noire v roce 2015 něčím vyloženě překvapit v tom smyslu, že by snad vydali desku, která zní jinak, než člověk předpokládá? Otázka číslo dvě – chceme to vůbec? Po poslechu aktuálního alba „La Chaise-Dyable“ se chce říct, že odpověď na obě otázky je: ne.

Peste noire jsou bezesporu extrémně zajímavou kapelou s unikátním zvukem a naprosto nezaměnitelnou aurou, která se kolem celého jejího snažení prostírá. Tuhle svou unikátnost dovedlo komando v čele s Faminem k dokonalosti na své čtvrté a dovolím si tvrdit, že snad i bezmála geniální desce „L’ordure à l’état pur“, jež vyšla na jaře roku 2011. Právě zde Peste noire dopilovali ten svůj sound, k němuž, viděno zpětně, postupně směřovali již od svých syrových počátků, a navíc se to potkalo s dechberoucí skladatelskou formou.

Není tedy žádným překvapením, že od té doby pokračují v témže stylu. To se týkalo následného „Peste noire“ z roku 2013 a týká se to právě i letošního počinu „La Chaise-Dyable“ – právě v tomto ohledu jsem myslel ono tvrzení, že se jedná o nepřekvapivou nahrávku. Famine a jeho kumpanie totiž stále pokračují v tom svém jasně rozpoznatelném a charakteristickým rukopisem vybaveném avantgardním black metalu, v němž se mísí dekadence prokletých básníků s francouzským nacionalismem, anarchií, nadsázkou, svojským humorem, jistou zvráceností, kontroverzí i účelně využívaným kýčem.

Přesto to v tomto konkrétním případě není špatně, že Peste noire na „La Chaise-Dyable“ vlastně jen pokračují v tom, co se dělo již na jejich minulých nahrávkách. Ona ta jejich produkce je totiž skutečně svým způsobem skutečně výjimečná, takže by možná bylo trochu škoda se jí zbavovat, ale co je pro posluchače hlavní – stále to nevypadá, že by jí docházel dech. A právě to je ten důvod, proč jsem hned v úvodu naznačil, že tento stav nikterak nevadí a že přinejmenším já vlastně ani nechci, aby se Peste noire nějakým zásadním způsobem měnili – dokud totiž budou vydávat takováhle alba, tak nevím, co by se muselo stát, abych jim to přestal žrát i s navijákem.

Nicméně i přesto se musím přiznat, že zpočátku mi „La Chaise-Dyable“ připadalo v porovnání se svými předchůdci o něco slabší, a to nejen vedle arcidíla „L’ordure à l’état pur“, ale i v konkurenci „Peste noire“ anebo „Ballade cuntre lo Anemi francor“. A je dost dobře možné, že se na tom ve velké míře podílel i nepříliš povedený začátek v podání regulérně příšerného dvouminutového intra „Avant le putsch“, které nejsem schopen strávit ani v kontextu onoho pokleslého humoru a celkové stylizace Peste noire, protože minimálně ta kytara prostě rve uši. Nicméně, zbytku jen stačilo dát odpovídající množství času, aby patřičně rozkvetl a dokázal, že „to“ tam pořád je.

Zbylých šest skladeb, včetně nové verze „Dans ma nuit“ již delší dobu známé z videoklipu, udržuje vysoký standard Peste noire po všech stránkách. Opět nechybí Faminův vokál někde na pomezí black metalového jekotu a opileckého hulákání, které tu a tam jako vždy doplní i Audrey Sylvain, nechybí nezaměnitelné kytarové melodie, využití akordeonu ani ona tolikrát omílaná atmosféra nebo úctyhodné množství skvělých nápadů, které Peste noire už tradičně doslova sypou z rukávu jak nic.

Vrcholy lze volit jen těžko, jelikož všech těch šest písniček je jednoduše excelentních. Když ale pominu již dříve známou a skvělou „Dans ma nuit“, pak jsem se možná o chloupek víc zamiloval do čtvrté „Le Diable existe“, která na své devítiminutové stopáži nabídne nejen bombastický rozjezd, ale i spoustu dalších úžasných pasáží, a do šesté „Quand je bois du vin“, v níž dostane velký prostor Audrey a také Ardraosův akordeon. Ale jak říkám, s výjimkou již zdissovaného intra „Avant le putsch“, které jsem hodně rychle začal na férovku přeskakovat, mě „La Chaise-Dyable“ baví celé a čím déle to poslouchám, tím spíš si to užívám – o nějakém docházení dechu prozatím nemůže být řeč.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Asi nemá smysl se tajit tím, že to, co Peste noire produkují, mě vždy oslovovalo, což se na mém vnímání „La Chaise-Dyable“ bezesporu projevuje. Na druhou stranu věřím, že mám pořád tolik soudnosti, že bych to nezbaštil, kdyby to byla debilita. V případě „La Chaise-Dyable“ ale takový pocit nemám ani náhodou, a i když nepopírám, že mi to tentokrát nevím proč chvilku trvalo, než jsem to schroupal, jsem nakonec jako vždy spokojen, protože je to prostě pořád super.


Druhý pohled (Skvrn):

Pomyslím-li na francouzský black metal, představím si komplikované disonantní riffy, rytmickou divočinu a hektolitry dekadentní atmosféry. Deathspell Omega, Blut aus Nord, Aosoth, víc asi netřeba dodávat. Faminovo komando Peste noire je naproti tomu jiné. Rozhodně však neméně francouzské. Zatímco výše zmínění k hudbě přidávají temnou eleganci, Famine je ta správná vesnická potrhlost. Potrhlost, co pro peprnější slůvko nezachází daleko, potrhlost, která do sebe mimo hektolitrů dekadence vyklápí ještě nezměrné množství Sauvignonu. Toho prvotřídního, samozřejmě, na krabicák z pražského Hlavního prosím zapomenout. Všechno se pak odráží v hudbě samotné. I když je to neučesané a atmosférou věrně evokující alkoholové opojení, je to stále francouzsky šarmantní, byť mnohem zvrácenějším způsobem než v případě rafinovaně budovaného chaotična.

A já? Mně je tahle kombinace neskutečně pochuti. Ten nezaměnitelný ksicht a autentičnost, nad tím si tuze pomlaskávám. No, a být tu pečlivé ohlašování současného alba, „La Chaise-Dyable“ bych netrpělivě vyhlížel. Ale jelikož si Peste noire na nějaké rafinované propagaci nepotrpí a aktuální desku vyplivli takřka bez jediného hlesu, těšit jsem se holt nemohl. Nu, co už, aspoň že jdou ty desky ven a Famine si je nepouští jen jako privátní soundtrack do opiční nepohody.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Již loňské splitko s Diapsiquir předznamenalo, že Peste noire hodlají nadále pokračovat v nastolené poloze. Muzika je nadále plná spontánnosti, uvolněné nálady i Faminových hlasivkových projevů – nezaměnitelných a snad ještě vychlastanějších než kdy dřív. Zůstávají i klasické black metalové sypačky v kombinaci s všudypřítomnou punkovou neurvalostí. Vše tedy při starém, nového je toho pomálu. A nesl jsem to nelibě. Co vám budu povídat, vše mi znělo až příliš povědomě, prostě nebylo moc co objevovat. Nakonec jsem se však s tímhle problémem popasoval a „La Chaise-Dyable“ překvapivě začalo růst. K prvním čtyřem skladbám ani není moc co říct, s odstupem času vážně extratřída. Vyzdvihnu snad jen skvělý tah na branku, který však rozhodně neznamená kompoziční triviálnost. Songy jsou velmi dobře vystavěné a skvěle gradují. Tohle Francouzi opravdu umí, ostatně přesvědčte se sami.

Nakonec až do poslední třetiny alba všechno v pořádku. „A La Chaise-Dyable“„Quand je bois du vin“ spád bohužel výrazně klidní. I když se ve druhé jmenované dočkávám hlasu femme fatale slyšící na jméno Audrey Sylvain, nemůžu si pomoct, obě skladby patří s odstupem k tomu nejslabšímu. Desku poté uzavírá již na splitko zařazená „Dans ma nuit“, kterou Peste noire teď využili i pro účely dlouhohrající. Přestože se vyskytly drobné úpravy a jen se sprostě nedubluje, není to pro mě nejsympatičtější přístup. A vůbec, nejde jen o přístup. Je vážně rušivé, když se vám do nového materiálu drze vetře stará známá.

Peste noire

S „La Chaise-Dyable“ jsem vedl věru zajímavý boj. Zpočátku to vypadalo na neblahé zklamání, z něhož Peste noire nakonec vybruslili a ukázali, že mimo originality i nyní přišli s kvalitním materiálem. Slabší konec desky však „La Chaise-Dyable“ oddaluje od špičky kapelní diskografie a brání mi v tom, abych s deskou seriózně počítal i pro budoucí poslechy. Ty totiž budou nadále patřit především předloňskému eponymnímu nadělení a o dva roky staršímu „L’ordure à l’état pur“. No, a jak dál? Přeji si posun, alespoň mírný. A klíčová slova? Byla by snad jen dvě: Audrey Sylvain. Dejte té holce víc prostoru, má to v sobě.


2 komentáře u „Peste noire – La Chaise-Dyable“

  1. Peste Noire, moje srdcovka. Stejně jako v případě minulé desky se tahle musela nechat pár měsíců uležet, ale nakonec jsem stejně došla k názoru, že je skvělá. Jen se občas vzadu v hlavě ozve ten otravný kverulantský hlas, který říká, že druhé L’ordure à l’état pur už nevznikne… Tohle album je v mých očích zkrátka nepřekonatelné. Tím nechci říct, že by věci, co natočili potom, byly špatné, to vůbec ne, jenom mi připadají kapku přímočařejší nebo jak to říct… Ale taky je možné, že už jsem na avantgardní hudbu natolik zvyklá, že už mi ani nepřijde avantgardní :)
    Na novince mě asi nejvíc baví Le dernier putsch, Quand je bois du vin, protože Audrey a pochopitelně i ulítlá Dans ma nuit.

    1. Vidíme to stejně… i ostatní věci jsou hodně super, ale L’ordure à l’état pur je prostě strop, líp už to nejde :) Jestli má každá kapela nějakej jeden opus magnum, tak pro Peste noire je to právě tahle deska…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.