Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 20.6.2013 Label: La mesnie herlequin Tracklist: 01. La retour de la peste 02. Démonarque 03. La bêche et l’épée contre l’usurier 04. Niquez vos villes 05. Le clebs noir de Pontgibaud 06. Ode 07. La blonde 08. Moins trente degrés Celsius Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: bandcamp

Je to už sice trochu klišé, vlastně je to klišé jak prase to pořád dokola opakovat, ale co se hudební produkce týče, Francie je do jisté míry opravdu výlučná země a její kapely prostě mají specifický a ojedinělý zvuk. A do čím hlubšího undergroundu se člověk svým sluchem noří, tím je to markantnější, až se dostane někam do avantgardních vod, kde Francouzi už vážně tvoří muziku, u níž se prostě nejde splést, odkud že to pochází. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž šílenci Peste noire, jejichž do jisté míry unikátní produkce se už doopravdy vymyká všemu okolo. Ne nadarmo se tato kapela v jistých kruzích stala doslova kultovní a záležitostí uctívanou jako cosi naprosto neotřelého, protože v tomto případě je to zcela právem.

Mohlo by se zdát, že jakýkoliv počin od podobné skupiny bude mít u příznivců black metalové alternativy už předem na růžích ustláno, nicméně není tomu tak. Aktuální eponymní deska “Peste noire” totiž přece jenom měla neuvěřitelně těžkou pozici – z velmi jednoduchého důvodu. Tím bylo předcházející album “L’ordure à l’état pur”, s nímž již Peste noire vystoupali takřka k naprosté dokonalosti. Ten počin byl prostě fenomenální, míchal black metal se vším od punkového nádechu přes dech beroucí atmosféru až po elektronický podmaz; šlo o naprostý vodopád neskutečně oslnivých nápadů, které většina skupin nemá za celou svou kariéru, ale Peste noire je dokázali vměstnat do jedné jediné hodiny a ještě z toho nesourodého koktejlu vytvořit naprosto přirozenou a uhrančivou avantgardní mozaiku, jež si jen stěží hledá nějaké obdoby. A je asi vcelku jasné, že na veledílo s takovýmto portfoliem se asi bude navazovat setsakra těžce…

Přesto snad můžeme hned zkraje prohlásit, že je “Peste noire” pokračováním přinejmenším důstojným, byť hudební orgie “L’ordure à l’état pur” nebyla překonána ani náhodou. Kapela zcela znatelně kráčí po obdobné cestě jako minule, přesto vlastně jinak. Co je tím myšleno? Na jednu stranu je “Peste noire” opět pološílenou směsicí všeho možného a v porovnání s většinou okolní produkce je nová deska taková avantgarda, že ostatní můžou jen závidět. Na druhou stranu je však “Peste noire” ve světle “L’ordure à l’état pur” přece jenom tím konvenčnějším albem, jakkoliv to někomu, pro nějž bude aktuální počin prvním setkáním s kapelou, může znít spíš jako vtip, když se u téhle muziky zmiňují nějaké konvence. Zároveň s tím také Peste noire jednotlivé songy znatelně zkrátili do té míry, že “La bêche et l’épée contre l’usurier”, která je nejdelším kusem novinky, je pořád kratší než nejkratší song “Cochon carotte et les sœurs crotte” z předchozí nahrávky. Žádné více jak dvacetiminutové vypalováky jako “J’avais rêvé du nord” se již tentokrát nekonají. S tím se trochu pojí i to, že byla rovněž zkrácena délka samotné desky.

Co si však “Peste noire” od své starší sestřičky půjčuje zodpovědně, to je obrovská hravost té hudby. Že se vám to zdá jako divná vlastnost zrovna u black metalu? Ale právě o tom současná tvorba Peste noire je! U téhle kapely je naprosto normální, když se black metal začne proplétat s rozverným akordeonem, vlastně to člověku ani nepřijde divné, spíš naopak. Jednou z největších devíz Peste noire je ovšem to, že za veškerých okolností znějí neskutečně francouzsky a jakási francouzská nacionální atmosféra doslova stříká z téměř každého tónu, který kapela na “Peste noire” zahraje. V jistých momentech to Peste noire ženou do takové míry, že místy pracují až s kýčem a lacinými popěvky. Ale samozřejmě je v tom háček, protože Peste noire jsou skupinou, u níž nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Kýč je opravdu věc, kterou já osobně v hudbě doslova nenávidím, že tihle Francouzi jsou snad jediným případem, kdy si to zaslouží obrovský potlesk, protože Peste noire s ním pracují citlivě a pro potřeby celku, slouží jim k tomu, aby celou tu atmosféru podtrhl a nasadil jí korunu. Navíc jej kapela podává takovým způsobem, že v podstatě vyznívá ironicky.

Nicméně nejen na black metalu a střídmě využívaném kýči “Peste noire” stojí. Francouzi toho mají v rukávech mnohem více a postupně ukazují, že je to jedno eso vedle druhého. V podstatě v každé skladbě čeká nějaké opravdu nečekané překvapení a vlastně se nestává, že by v nějakém songu to překvapení bylo jenom jedno. Řečeno jinými slovy, “Peste noire” patří k těm albům, u nichž si minimálně na první poslech opravdu nemůžete být jisti, co bude hrát za pár vteřin, jelikož téhle skupině není svaté vlastně nic. A i když to na první pohled může z dálky ještě před poslechem vypadat jako něco ortodoxního, při samotné muzice člověk ne zrovna malou část desky přemýšlí, jestli to označení black metal není náhodou vtip…

Konkrétní skladby vezmeme spíše heslovitě, protože popisovat, co všechno se tam děje, vážně nemá cenu a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to dokázal. Původně jsem tedy chtěl pouze zmínit názvy tří songů, které mě osobně zaujaly nejvíce, jenže když jsem začal s výběrem, zjistil jsem, že nezvládnu ani to. Celý střed nahrávky – tedy “La bêche et l’épée contre l’usurier”, “Niquez vos villes”, “Le clebs noir de Pontgibaud”, “Ode” a “La blonde” – je totiž naprosto výborný a každý song je absolutně skvělý, nabízí extrémně silné momenty, netradiční nápady a nechybí mu nemalý moment překvapení. Ovšem zbývající “La retour de la peste” (která plní spíše funkci vygradovaného intra), “Démonarque” a “Moins trente degrés Celsius” jsou také výtečné, jen o kousek méně dobré než zbytek a minimálně “Moins trente degrés Celsius” rovněž nabízí pár úžasných motivů.

Co dodat víc? “L’ordure à l’état pur” sice překonáno nebylo, ale i tak je “Peste noire” deskou, jakou může Frantíkům drtivá většina jakýchkoliv jiných kapel jen tiše závidět, protože se jedná o ojedinělé dílko, které fantastickým způsobem balancuje kdesi na hranici ironie a vážnosti. Ve výsledku se tak jedná o parádní avantgardní kus, který musí položit na lopatky kohokoliv, kdo k hudbě přistupuje s otevřenou myslí. Přesně tak totiž podle všeho smýšlejí i samotní Peste noire nad svou tvorbou a i díky tomu ukazují, že i dnes lze stále tvořit muziku, jaká se hned tak neslyší…