Phobonoid - Phobonoid

Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.