Pillorian - Obsidian Arc

Pillorian – Obsidian Arc

Pillorian - Obsidian Arc

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. By the Light of a Black Sun
02. Archaen Divinity
03. The Vestige of Thorns
04. Forged Iron Crucible
05. A Stygian Pyre
06. The Sentient Arcanum
07. Dark Is the River of Man

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Velice rád bych se v recenzi debutového alba Pillorian obešel bez četných odkazů na legendární Agalloch a snad tím i novému dítku zkušeného muzikanta nepřisuzoval tak čerstvě po narození vlastnosti jeho starších sourozenců, jenže ono tak úplně nejde. Za prvé bych totiž nerad čtenáře ochudil o snadno uchopitelné srovnání s jednou z nejvýraznějších amerických metalových kapel třetího tisíciletí. Druhý důvod je pak mnohem jednodušší. Na Agalloch bych si totiž po poslechu „Obsidian Arc“ vzpomněl, i kdyby s nimi Pillorian nijak personálně spříznění nebyli.

Když se v květnu loňského roku rozešli Agalloch, mrzelo mě to hlavně proto, že mi jejich rozpad přišel nesmírně předčasný vzhledem k tomu, čím ještě mohla čtveřice své posluchače obohatit. Druhým nepříjemným faktorem byl pak samotný průběh rozpadu, který nebyl zrovna přátelský a podle všeho šlo o vyhazov trojice členů ze strany zakládajícího Johna Haughma, jenž se až dodatečně rozhodl pod jménem Agalloch nepokračovat. Haughm se cítil příliš omezován zbylými členy a tímto krokem chtěl znovu nabýt svou uměleckou svobodu, již nakonec našel v Pillorian.

Že ho osvobození nakoplo, lze soudit i z rychlosti, s jakou stihl „Obsidian Arc“ vyslat do světa. Zatímco mezi jednotlivými alby Agalloch byla tradičně čtyřletá mezera (příležitostně proložená kratším počinem), mezi jejich rozpadem a vydáním debutu Pillorian uběhlo pouhých deset měsíců. Tak nějak lze tušit, že na „Obsidian Arc“ slyšíme přesně ten materiál, který Haughmovi neprošel u ostatních členů Agalloch, a ten si tak postavil kapelu, s níž jej nahraje. Tím se tedy dostáváme k hudebníkům, které se Haughm do Pillorian pozval: za bicí stoličkou sedí Trevor Matthews a na basu (a příležitostně i na kytaru) hraje Stephen Parker. Oba mají podle všeho řadu zkušeností, ale nebojme se přiznat, že Haughm si je přizval spíše proto, aby důstojně zahráli jím napsané party, než aby přicházeli s vlastními nápady.

„Obsidian Arc“ je album překvapivě nepřístupné. Trvalo mi možná i dvojciferný počet poslechů, než jsem začal identifikovat jednotlivé melodie, jež ho prostupují. Důvodů může být více. Zvuk alba se mi zdá mírně zastřený, možná i díky množství kytarových linek, které se jím obvykle zároveň prolínají a různě se překrývají. Pillorian zároveň skladatelsky nevycházejí daleko za hranice toho, co bychom v rámci žánru mohli očekávat, navíc celý arzenál vystřílejí hned v první skladbě a zbytek alba přílišné změny nepřináší. V neposlední řadě pak mám dojem, že „Obsidian Arc“ jednoduše není zapamatovatelné, protože mu chybí právě ty výrazné momenty, jimiž Agalloch nikdy nešetřili.

Pillorian

Z toho by se dalo soudit, že se Pillorian snaží ucházet spíše o trpělivější posluchače, jimž to pak vynahradí větším zážitkem, a to je z části pravda. Většina skladeb odsýpá ve středním tempu, s akustickou kytarou v pozadí, jež vystrkuje růžky v tišších momentech, zatímco Haughm vrství a navazuje kytarové linky jako doprovod ke svému typickému vokálnímu arzenálu. Zatímco některé skladby lze brát jako „běh na dlouhou trať“ s dlouhým příběhem (a tím nemám na mysli zrovna texty, nýbrž spíše to, jak se píseň postupně rozvíjí, aniž by se přílišně vracela k již zahranému), jiné jdou na věc s nečekanou přímočarostí. Do druhé kategorie spadá třeba „Archaen Divinity“ či „A Stygian Pyre“, které mají velice blízko k čisté blackmetalové smršti. Je to však kategorie první, kde jsou Pillorian nejsilnější.

Nyní, když jsem se s „Obsidian Arc“ konečně seznámil, dokáži nalézt bezvadné momenty na každém rohu. Ať už jde o riff přibližně v polovině úvodní „By the Light of the Sun“ s výraznou zvonivou baskytarou doplňující uhrančivou kytarovou linku, Haughmův zoufalý výkřik „Make me whole again“ v „The Vestige of Thorns“, dlouhý úvod „Forged Iron Crucible“ či snad sólo v druhé polovině „Dark Is the River of Man“, všechno to jsou špičkové momenty. „Obsidian Arc“ díky nim hravě překonává „The Serpent & the Sphere“, poslední předrozpadový počin Agalloch.

I přes veškerou chválu však nejsem nadšený. Faktických výtek mám málo, a když už to musí být, jmenoval bych Haugmovo chrámové „aaaah“, kterého využívá trochu příliš často, či zvuk, jenž by podle mě mohl být o něco průhlednější, aniž by utrpěla atmosféra. Hlavní problém je totiž jinde. Agalloch jsem měl rád proto, že patřili mezi těch málo kapel, jež mě dokázaly opakovaně přivést do stavu naprosté euforie. „Marrow of the Spirit“ či třeba dokonalé EP „Faustian Echoes“ obsahovaly řadu nápadů tak skvělých, že ani roky pravidelného přehrávání neoslabily jejich mohutný účinek, a v menší míře to lze prohlásit i o starších folkověji založených albech kapely. Jenže ať poslouchám „Obsidian Arc“ sebevíc, euforie se nedostavuje. Je pravda, že se deska zdá s každým poslechem o něco lepší, takže je možné, že jí je třeba věnovat ještě více času a ona euforie se dostaví. Zatím však mám dojem, že jde v první řadě o velice příjemné a chytré album, k jehož docenění je třeba se dopracovat opakovaným posloucháním. Nadšení však ne a ne přijít.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.