Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.