Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd – The Endless River

Pink Floyd - The Endless River
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Parlophone

Tracklist:
01. Things Left Unsaid…
02. It’s What We Do
03. Ebb and Flow
04. Sum
05. Skins
06. Unsung
07. Anisina
08. The Lost Art of Conversation
09. On Noodle Streets
10. Night Light
11. Allons-Y (1)
12. Autumn ’68
13. Allons-Y (2)
14. Talkin’ Hawkin’
15. Calling
16. Eyes of Pearls
17. Surfacing
18. Louder Than Words

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

Předpokládám, že nemá smysl se tady nějak podrobně nořit do hlubin historie a objasňovat, kdo že to Pink Floyd jsou a jaký měli vliv na utváření rockové hudby jako takové, protože tohle patří mezi elementární znalosti posluchače rockové hudby, nicméně v souvislosti s “The Endless River” se nelze nevydat historicky směrem dozadu někam do období let 1993 až 1994. V té době Pink Floyd nahrávali ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright famoźní počin “The Division Bell”. Už tehdy se začaly objevovat spekulace, že se bude jednat o dvojalbum, případně, že se nakonec nepoužitý materiál, jemuž se v té době pracovně říkalo “The Big Spliff”, mezi fanoušky dostane zvlášť. Trvalo to dlouhých dvacet let, než se dvojice Gilmour a Mason rozhodla starý materiál oprášit a jakožto poctu zesnulému parťákovi Richardu Wrightovi jej dokončit do podoby, v níž se pod názvem “The Endless River” dostal koncem loňského roku mezi posluchače. O spojitosti mezi oběma alby nemůže být sporu, protože už jen jeho titul pochází z části textu “the water flowing, the endless river, forever and ever” skladby “High Hopes” právě z “The Division Bell”.

Protože bylo “The Endless River” už od začátku svého ohlášení představováno jako album takřka celé instrumentální a silně ambientně zaměřené, tak byla očekávání mnohých udržována ve střízlivých hladinách, protože ačkoli jsou Pink Floyd jako kapela i bez zpěvu jasně identifikovatelní a od ostatních rozpoznatelní, tak já sám (a věřím, že nejsem zdaleka jediný) mám na jejich tvorbě nejradši kombinaci charakteristicky vyváženého nástrojového osazení a vokálu Davida Gilmoura, jenž dostal plnohodnotný prostor pouze ve skladbě závěrečné, což je obrovská škoda, ovšem k tomu se ještě dostaneme.

Samozřejmě nelze pánům nic vyčítat, protože vzhledem k tomu, že materiál byl míněn jako vzpomínka a labutí píseň klávesáka Richarda Wrighta, tak je postaven hodně na jeho klávesové práci a do mnohých skladeb se při loňské studiové seanci příliš nezasahovalo pro zachování autentické atmosféry. Některé momenty a písně celkově jako by dokonce vypadly ze starších alb a nesou si všechna poznávací znamení kapely. A právě tady, v samotných kompozicích, vidím asi největší neduh “The Endless River”. Písně (pokud je tak lze nazývat, protože nahrávka zní téměř jako jedna dlouhá skladba rozkouskovaná na kratší dílčí celky) jsou nevyrovnané, a ať se člověk brání srovnání s klasickými počiny sebevíc, tak má prostě pocit, že to dohromady příliš nefunguje a kouzlo Pink Floyd tentokrát nepůsobí. Jasně, nebylo záměrem napsat druhé “The Dark Side of the Moon” nebo “The Wall”, ale hlavní je fakt, že “The Endless River” je ve výsledku zklamáním.

Pojďme ale k vlastní náplni “The Endless River”. Celkem osmnáct položek by se dalo rozdělit do takových dvou hlavních skupin podle jejich konečného vyznění, ačkoli to berte s jistou rezervou, protože ne ve všech případech lze říct, že tenhle song patří papírově striktně do jedné či oné kategorie. Až na jednu jsou všechny instrumentální, o tom už padla řeč, nicméně nachází se zde vedle sebe klasičtěji rockově zaměřené kompozice, které reprezentují první skupinu písní, a ambientně minimalistické klávesové kompozice, kde je Wrightův vklad a vliv opravdu obrovský. Začněme třeba tím lepším, což jsou pro mě osobně písně z první uvedené skupiny.

Zde nelze při výčtu povedených článků alba vynechat určitě skvělou “It’s What We Do”, která je jedním z výletů do minulosti a osobně ji považuji za jeden z top momentů alba. Její postupně gradující atmosféra za zvuku pestrých klávesových nástrojů a košatá kytarová linka ve mně evokuje něco z “Wish You Were Here”, ovšem nejedná se o vykrádání starých nápadů, to jen aby bylo jasno. O něco méně zábavná, nicméně díky použitým dechovým nástrojům aranžérsky zajímavější je sedmá “Anisina”, jež je stejně zbytek desky velmi poklidná a nikam nespěchá, ale tohle je jeden z případů, kdy mě “The Endless River” opravdu baví. Nejsem si jistý, jaký byl záměr s energickou dvojicí kratších skladeb, jež spojuje titul “Allons-Y”, ovšem obě znějí jako zbytky a nepoužité nápady z legendárního “The Wall”, k němuž tíhne zejména charakteristická Gilmourova kytara. Ne, že by to bylo špatně, ale je to příliš do očí bíjící. Další z vrcholů příchází s “Talkin’ Hawkin'”, jež má i díky použitým sborovým vokálům až dramatický nádech, který je zbytečně srážen použitím umělého hlasu Stephena Hawkinga, což mi přijde spíš jako laciný trik než jako způsob, jak skladbu ozvláštnit.

Nyní přichází na řadu jednodušší a ambientní skladby, které tvoří jádro “The Endless River” a které lze jedním slovem shrnout jako minimalistické. Krom volně plynoucích klávesových linek, jež tvoří jádro většiny z nich, se dostane ke slovu i Nick Mason v podobě “Skins”, která asi nejsilněji navozuje atmosféru starších psychedelických desek z počátku kariéry Pink Floyd. Opět vypíchnu jen těch několik nejsilnějších kompozic, mezi něž patří úvodní teskná “Things Left Unsaid”. Ta upoutá až relaxačním spojením kláves a kytary. Asi nejkrásnější ukázkou toho, jak zručným hráčem na klávesové nástroje Richard Wright byl, je dvojice “The Lost Art of Conversation” a “Autumn ’68”. Prvně jmenovaná představuje spíše než táhlé klávesové plochy teskné piáno a vrcholem je pak “Autumn ’68”, která jako jediná vznikla v 70. letech a zachycuje Wrighta při hře na varhany v londýnské Royal Albert Hall. Skvělá záležitost s chladně epickou atmosférou.

No, a stranou jsem si nemohl nechat jinou píseň než závěrečnou “Louder Than Words”. Ta jako jediná obsahuje charismatický vokál Davida Gilmoura a jedná se tak o záležitost, která je jakýmsi nosným bodem pro mnoho posluchačů, jimž psychedelicky ambientní pokusy kapely příliš nevodí. Na začátku se opět rozeznívají zvony tolik známé z “High Hopes” a pomyslný kruh se tím uzavírá. Je možná škoda, že poslední skladbou a labutí písní v kariéře kapely nezůstane už navždy “High Hopes”, ale i tak je to věc hodně povedená. Je to v zásadě klasická Floydovská skladba, která nepřekvapí a která by se určitě neztratila ani na “On an Island” Davida Gilmoura, k níž má hodně blízko. Gilmour si v druhé polovině střihl klasické teskné kytarové sólo, jehož mámení nelze odolat a moje maličkost nemá o naprostém vrcholu sebemenších pochyb, protože píseň je vážně podmanivá. Už jen jako zajímavost dodám, že “Louder Than Words” otextovala Gilmourova manželka a spisovatelka Polly Samson a její text o přátelství překonávající osobní odlišnosti nejspíš symbolizuje vztah mezi Gilmourem a Wrightem, takže “The Endless River” uzavírá vkusně a tématicky nenabourává původní ideu alba.

Vynést nad “The Endless River” nějaký závěrečný soud není zrovna jednoduché. Pokud k němu budu přistupovat jako k novému albu své oblíbené kapely, tak se nelze zbavit dojmu, že to je jedno z nejslabších alb v diskografii skupiny, a jak už řekl Zajus v hodnocení pod recenzí, tak jej asi nejvíc charakterizuje označení zbytečné. Není špatné, jen Pink Floyd nikam neposouvá, což pro ně není úplně typická pozice. Na druhou stranu oceňuji ideu jakési labutí písně práce Richarda Wrigtha a ve smyslu toho chápu, že album neobsahuje vokály, protože ruku na srdce, v tom případě by bylo celé o Gilmourovi, jako se tomu děje v závěrečné “Louder Than Words”. Bohužel nejsou všechny kompozice vyloženě povedené a na ploše 50 minut album nebaví tak, jako když si některé jeho části pouštím samostatně, a ostatně ani tak, jak bych si od jména Pink Floyd představoval, to je ten největší problém.


Druhý pohled (Zajus):

Při poslechu “The Endless River” jsem dostal chuť některým lidem ve svém okolí škodolibě oznámit: já vám to říkal. Oznámení nového alba Pink Floyd ve mně nezanechalo žádné nadšení. Ne, že bych se snad bál hanobení legendy, jen jsem pochyboval, že nově vydaný materiál obhájí svou existenci a zařazení v diskografii vedle alb, která jsou právem považována za jeden z vrcholů hudební tvorby. A přesně to se stalo.

“The Endless River” není špatně napsané nebo zahrané, není dokonce ani nudné, je jen zbytečné. Jediný jeho přínos je potvrzení toho, jak ohromný náskok měli Pink Floyd před svou dobou, jak nadčasový zvuk na svých přelomových albech stvořili a že je i po čtyřech desetiletích nikdo nedokázal tak dobře napodobit, jako je napodobuje jejich vlastní béčkový materiál. Na “The Endless River” slýchám nejčastěji ozvěny “Wish You Were Here”, ovšem ozvou se i alba starší a několikrát dojde i na materiál, který zní jako nepoužité odřezky z “The Wall”. A téměř vše je to vážně dobré, vyloženě špatných rozhodnutí potkávám jen málo (jedno z nich je použití hlasu Stephena HawkingaPink Floyd mají prorážet cesty, ne se opičit po desítkách jiných kapel, které již Hawkinga do své hudby zapracovaly).

A přesto všechno, radši si posté pustím “Echoes”, protože je to dokonalá nadčasová píseň. “The Endless River” je její obrázek. Je sice perfektně ostrý, výborně nasvětlený a vytištěný na luxusním papíře, ale proč koukat na obrázek, když můžete trávit čas s jeho předlohou?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.