Země: Itálie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 29.9.2014 Label: Beyond… Productions Tracklist: 01. The Initiation 02. Satyriasis and the Autumn Ends 03. Stalingrad 04. Ordinis supernova sex horarum 05. The River 1917 06. Angst 07. Amber Eyes Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Beyond… Productions

Plateau Sigma není nijak zvlášť známá kapela… vlastně má budoucnost teprve před sebou, dalo by se říct. Funguje totiž sotva pár let a s výjimkou dnes recenzovaného dlouhohrajícího debutu “The True Shape of Eskatos” doposud vydala jen jeden neřadový kraťas. Přesto by někomu z vás mohlo být jméno těchto Italů alespoň trochu povědomé, čtete-li naši sekci minirecenzí. Onen pilotní neřadový počin s názvem “White Wings of Nightmares” jsme tu totiž kdysi recenzovali…

I když, mluvit o v případě “White Wings of Nightmares” jako kraťasu je hodně nadnesené. Nahrávka sice nese formální označení EP (a dokonce bych byl ochoten docela s jistotou tvrdit, že dříve to bylo vedeno jako demosnímek a zpětně se to jaksi překlasifikovalo), nachází se však na ní téměř 50 minut hudby. Důležité ovšem bylo to, že Plateau Sigma tehdy svou prvotinou vzkázali, že nebude od věci s nimi do budoucna počítat, protože v těch 50 minutách nějaký potenciál dozajista vězel. Italové se sice ani nepokoušeli o něco originálního, avšak poctivost a jistá poutavost se jejich pojetí extrémního doom metalu upřít nedala.

Většinou to bývá tak, že debutové neřadovky bývají o notný kus kratší než pozdější dlouhohrající alba, a v případě Plateau Sigma je to tak stejně, ačkoliv mělo “White Wings of Nightmares” 50 minut. Stopáž “The True Shape of Eskatos” se totiž vyšplhala na celých 68 minut, což už je docela vysoké číslo a není to prdel takovou dobu utáhnout. A i když nemohu tvrdit, že by Plateau Sigma dělali něco vyloženě špatně nebo že by snad skladby v závěru desky byly nějak horší než ty na začátku, musím bohužel říct, že by mi pocitově asi vyhovovalo spíš, kdyby se Italové opětovně zastavili někde na těch dejme tomu 50 minutách.

Doom metal je svým způsobem takový poměrně zvláštní styl… nikdy nestál ve světle reflektorů a i v porovnání s ostatními extrémními metalovými subžánry se vždy krčil spíš na okraji zájmu. Z toho vyplývá, že jej asi jen těžko někdo bude hrát kvůli prachům – je to spíš záležitost pro srdcaře. To je svým způsobem chvályhodné, nicméně to má jednu obrovskou nevýhodu v tom, že jen ten žánr tím pádem možná až přespříliš konzervativní, protože srdcaři jej prostě mají rádi takový, jaký je, a nemají potřebu jej posouvat někam dál. Díky tomu zní spousta skupin velice podobně, až takřka totožně, a i když jsem se k doom metalu vždy snažil přistupovat s tím, že je to konzervativní záležitost, se zvyšujícím počtem poslechnutých nahrávek a zvyšujícím se počtem odkroucených let v pozici fanouška začínám zjišťovat, že každá další podobně neobjevná nahrávka mě baví čím dál tím méně. Což se bohužel týká i “The True Shape of Eskatos”…

A přitom zrovna Plateau Sigma toho moc vytknout vlastně nelze. Sice příliš nehledí na originalitu, ale když pomineme tento fakt, pak je “The True Shape of Eskatos” vlastně velmi povedenou deskou. Rozhodně tu hudbu lze Italům věřit, což je zcela základní a zásadní věc. Hudebně jsou poměrně rozmanití, jejich skladby mají vývoj, jsou v nich zvraty a změny tempa a výsledek se poslouchá nadmíru příjemně. Riffy jsou správně zatěžkané, melodie melancholické, murmur hluboký jak zákon káže, čistý zpěv taktéž povedený a navíc je ještě pozitivní, že nepůsobí nějak přespříliš uplakaným dojmem (ačkoliv je pravda, že u doom metalu z těchto oblastí to zas takový problém nebývá… na tohle jsou spíš experti Finové a jejich plačtivá ubrečená melodika).

Navíc je na novince cítit i posun oproti pilotnímu počinu. Je pravda, že už jsem “White Wings of Nightmares” nějakou dobu neslyšel, ale soudě dle toho, co si tak matně vybavuji, bych řekl, že se Plateau Sigma na “The True Shape of Eskatos” vydali od hrubšího pojetí směrem k větší rozmanitosti a pestrosti v rámci svého úzce vymezeného zaměření. Novinka je oproti prvnímu EP po všech stránkách skladatelsky jistější a vlastně by se dalo říct, že i dospělejší. Stejně tak se zde nacházejí i některé velmi povedené momenty – jako jeden příklad za všechny lze uvést třebas rozjezd čtvrté kompozice “Ordinis supernova sex horarum”, nicméně těch dobrých pasáží lze v rámci oněch 70 minut najít samozřejmě o poznání více.

Tím vším se snažím říct především to, že “The True Shape of Eskatos” je papírově vlastně výborná deska… akorát na mě nepůsobí tak silným dojmem, jak by teoreticky měla. Samozřejmě nepopírám, že to může být jen můj subjektivní problém, ale přijde mi, že jakmile je někdo v doom metalu trochu zběhlý, asi se mu líbit bude, ale na zadek si prostě nesedne, což je také tak trochu můj případ. Je to ovšem škoda, protože schopnosti Plateau Sigma rozhodně mají a i všem (subjektivním) výtkám navzdory se stále pohybují v nadprůměru.