Pogavranjen - Jedva čekam da nikad ne umrem

Pogavranjen – Jedva čekam da nikad ne umrem

Pogavranjen - Jedva čekam da nikad ne umrem

Země: Chorvatsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Keres
02. Maitreya
03. Parahaoma
04. Xolotl
05. Kalpa
06. Olam Ha-ba

Hrací doba: 44:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V zemích bývalé Jugoslávie sice blackmetalové podhoubí také kvete, ale jen málokteré skupině se podaří dosáhnout nějakého mezinárodního ohlasu. O skutečném proniknutí do povědomí průměrného metalového fanouška ani nemluvě, to se nepovedlo takřka nikomu… s přivřenýma očima leda tak The Stone ze Srbska, ale i těm jen v nějakém omezenějším měřítku. Naše kroky však dnes nebudou mířit do Srbska, nýbrž do sousedního Chorvatska, oblíbené to destinace českých turistů.

Zrovinka o Chorvatsku by šlo říct, že zde není asi žádná blackmetalová kapela, jež by udělala díru do světa. Pár zajímavých jmen se ovšem najde, o tom žádná. Já osobně mám třeba hodně v oblibě avantgardní Johann Wolfgang Pozoj, které si pod sebe ne náhodou stáhla firma formátu Code666. V loňském roce šlo zaznamenat vydání debutu Durthang, což byl takový pokus o atmo black à la Summoning, a našinci si jistě vzpomenou na folkověji orientované Stribog, jejichž debut svého času vyšel pod českými Murderous Music. My se však dnes podíváme ještě na jiné jméno, které v undergroundových kruzích začíná poutat čím dál tím větší pozornost. A hned na začátku lze prozradit, že ne neprávem, jelikož tato formace za poslech rozhodně stojí.

Pogavranjen šlo zaznamenat už s minulou, celkově druhou dlouhohrající deskou „Sebi jesi meni nisi“, jež vyšla v půli roku 2014 samonákladem (koncem loňska pak následoval i vinyl pod patronátem polských Arachnophobia Records, kteří ostatně zaštítili i letošní novinku). Šlo o velmi dobrý, chytře vystavěný black metal s výbornou atmosférou a některými skoro až hypnotickými momenty. A v neposlední řadě šlo také o album, jež slibovalo zajímavé věci do budoucna. A budoucno už je tu v podobě „Jedva čekam da nikad ne umrem“, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Na začátek je nutno říct, že hned na první poslech je znát, že oproti „Sebi jesi meni nisi“ udělali Pogavranjen znatelný krok, ne-li přímo skok kupředu. Minulá deska byla stále čistokrevný black metal, jakkoliv nešlo o tuctové uctívání Satana, ale na „Jedva čekam da nikad ne umrem“ Chorvaté k základnímu žánru přistupují progresivnějším způsobem. Zcela přirozeně se do jejich hudby vkradly post vlivy, nicméně pozor – v tomto případě to výjimečně myslím dobrém. Nejedná se totiž o žádnou generickou pózu, rozhodně nečekejte nějaký hipster pseudo-black, jaký tu s náramnou chutí stírám při každé příležitosti, protože mi to přijde teplejší než raná filmografie Jaro Slávika. Přesně takhle Pogavranjen neznějí, což je super. V jejich případě ono magické „post“ skutečně značí spíše otevřenou hlavu a neortodoxní přístup k black metalu.

Pogavranjen

Ten důvod, proč lze onen posun považovat za krok správným směrem, však tkví v tom, že i „Jedva čekam da nikad ne umrem“ si uchovává vysokou kvalitu a skvělou atmosféru. A i když mám „Sebi jesi meni nisi“ vlastně rád a baví mě to dodnes, skoro bych i řekl, že Pogavranjen svou předcházející nahrávku překonali a s „Jedva čekam da nikad ne umrem“ vystoupali na svůj dosavadní vrchol. Chorvaté totiž k citu pro uhrančivou atmosféru a k výborným nápadům přidali právě onu otevřenost a jakýsi přesah nad rámec blackmetalové škatulky, čemuž lze jen těžko odolat.

Asi je zřejmé, že bych nebyl z „Jedva čekam da nikad ne umrem“ tak nadšený, pokud by si Pogavranjen nedokázali udržet vysokou laťku po celou hrací dobu alba. Tohle je ten druh desky, kde se vrcholy volí velice těžko, protože vás to prostě baví celé od začátku do konce a vlastně každá skladba dokáže nabídnout fakt hodně dobré pasáže a obhájit si svou přítomnost. Pokud byste však přece jen trvali na tom, abych se z toho nevyvlíknul takhle lehce a něco echt dobrého zmínil, pak mohu jmenovat krásně vygradovaný působivý závěr „Xolotl“. V momentě, kdy se přidají naprosto boží klávesy, to je prostě ono, tohle je přesně ten moment, jenž obrovský talent Pogavranjen nesporně dokazuje.

Abych ale nebyl úplně nekritický, tak musím zmínit, že jedna výjimka se na „Jedva čekam da nikad ne umrem“ přece jen najde. Upřímně mi totiž nesedla úvodní „Keres“, což je do jisté míry víc intro než regulérní píseň (tomu ostatně napovídá i skutečnost, že se jedná o instrumentální kousek). Ta se oproti zbytku nahrávky nese v docela jiném duchu a nabízí nelibozvučnou disharmonii, která mi vzhledem k celkové atmosféře alba přijde rušivá. Naštěstí jde jen o dvě minuty, na něž dá zbylých pět skladeb hravě zapomenout.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Jedva čekam da nikad ne umrem“ je skvělá deska, jež sice není příliš vhodná pro ortodoxní příznivce syrového black metalu, ale pokud prahnete spíš po chytré muzice, pak jste na správné adrese. Pogavranjen totiž dokážou uspokojit i náročnějšího posluchače, aniž by byli nějak extrémně nestravitelní, a navíc jejich nové dílko disponuje obrovskou trvanlivostí, protože ta muzika je vážně tak dobrá, že to člověka jen tak neomrzí. Hodně výrazná záležitost, která jednoznačně stojí za slyšení i za zařazení do sbírky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.