Pontiak - Innocence

Pontiak – Innocence

Pontiak - Innocence
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 28.1.2014
Label: Thrill Jockey

Tracklist:
01. Innocence
02. Lack Lustre Rush
03. Ghosts
04. It’s the Greatest
05. Noble Heads
06. Wildfires
07. Surrounded by Diamonds
08. Beings of the Rarest
09. Shining
10. Darkness Is Coming
11. We’ve Got It Wrong

Hodnocení:
Atreides – 10/10
H. – 8/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mé seznámení s Pontiak proběhlo stejně jako s řadou jiné dobré hudby na doporučení kamaráda. Že by se mi to prý mohlo líbit. Tak jsem se někdy v březnu dostal k jejich poslední desce “Innocence”, která vyšla u labelu Thrill Jockey ke konci ledna a kterou jsem se se zpožděním rozhodl zrecenzovat. Tenhle kousek si totiž plnou recenzi nanejvýš zaslouží, i když už od jeho vydání nějaký ten pátek uplynul. Ptáte se proč? Odpověď na tuhle v zásadě prostou otázku není tak docela snadná, a tak to bude poněkud obšírnější. Prve by bylo vhodno vysvětlit, co jsou vlastně Pontiak zač.

Kapelu si založili tři bratři – Jennings, Van a Lain Carneyovi. Ti spolu žijí v jakési díře v americké Virginii, kde si v klidu farmaří, vaří pivo a krom toho sem tam spáchají nějakou tu desku nebo vyrazí hrát do světa. Už jen tím se odlišují od většiny kapel – a spolu s tím se odlišuje jejich přístup k hudbě vůbec. Coby kapela fungují Pontiak od roku 2004 a za těch deset let zvládli vydat osm řadovek a dvě ípka, přičemž se stali zárukou kvality a krom jiného vynikající klubovou kapelou – jak jsem se sám mohl přesvědčit. A přitom se nedá říct, že by hráli něco vyloženě světoborného, rozhodně se nesnaží posadit na prdel přehršlí originality. Berou však svojí hudbu pěkně od podlahy a s ničím se nemažou. Prostě ji dělají nejlíp, jak umí – a dělají ji kurva dobře.

Míchají noise rock a sludgovou zahulenost, což v zásadě není kombinace nijak neobvyklá, činí tak ale s naprostou samozřejmostí a jistotou, jako kdyby to dělali celý život. Krom toho je pro jejich vibe, z něhož dýchá americký venkov a sláma na sto honů, těžko zaměníte s jinou kapelou. Tomu navíc napomáhá i silný vliv country, zejména jemnější balady jsou skoro písničky k táboráku. Charakteristický je i vokál – který navíc mají všichni tři bratři podobný, takže kromě toho, že zpívá (a krom toho i hraje na kytaru) hlavně Van, časté jsou i mnohohlasy v podání dvou, případně všech tří bratří. Rovněž se jim povedlo namíchat svébytný zvuk. Zvuk kytary jako kdyby byl pokryt rzí. Když se do toho Van trochu opře, je to kov na kov, a když se do toho všeho přidá i Jennings s basou a Lain na bicí, je to prostě zahulená garáž se vším všudy, která k jejich hudbě prostě neodmyslitelně patří.

Kromě specifického zvuku a silného vibu jsou ale Pontiak výrazní především svojí živelností. Jak jsem psal v reportáži z jejich koncertu, je na nich vidět, že si užívají života a milují život sám o sobě – a dávají to skrze hudbu vědět s razancí sobě vlastní. Už při prvním songu na vás vybalí svůj pohled na svět, a buď vás strhnou s sebou, nebo vás nechají chladnými. Přijde mi, že nic mezi tím snad ani být nemůže. Intenzita a nadšení, s jakým do vašich uší posílají jeden song za druhým, už nemůže být větší. “Innocence” a hudba Pontiak obecně není kdovíjak složitá na pochopení. Stačí málo a dostanete se jí až na dřeň. Jenže přesně v ten moment vás pohltí, protože si uvědomíte, jak geniálně upřímná a přímočará tahle deska je. Na nic si nehraje, prostě je, jaká je. Nabídne vám začouzený lokál a stará auta s nehoráznou spotřebou a přírodu všude kolem. Divokou a nespoutanou přírodu, syrovost života v celé jeho kráse. A moře psychedelie utápěné v levném chlastu a bourbonu, které prostupuje všechny skladby bezezbytku.

Nejlepší na tom celém je, že aby vám bratři Carneyovi řekli tohle všechno, stačí jim hrozně málo. Samotné kompozice dokázali osekat až na dřeň. Nechali jen to, co je skutečně nutné říct, a velmi elegantním způsobem se vysrali na jakoukoliv vatu nebo další balast. Žádná skladba nepřeleze přes čtyři minuty a ubrat ještě trochu, celá deska se vleze do půl hodiny. O to upřímnější a intenzivnější “Innocence” je. Vážně před vámi neskrývá vůbec nic a rozhodně si nezakládá na tom, abyste se v ní rýpali dalších xy poslechů. Je jedno, jestli posloucháte baladickou “Darkness Is Coming”, agresivní riffovačku “Ghosts” nebo psychedelií nasáklý bigbít v podobě “Shining”. Buď ji budete brát takovou, jaká je, a pustíte si ji nejen k tělu, ale hlavně k srdci – anebo ji prostě necháte být. Pokud si vyberete to první, věřte, že se k ní prostě budete vracet. Ono to prostě jinak nejde. Stejně jako neudělit absolutní hodnocení, protože “Innocence” prostě není co vytknout a splňuje všechno, co od desky očekávám – a ještě mnohem víc.


Další názory:

V žádném případě samozřejmě nechci jakkoliv znevažovat kolegův verdikt v samotné recenzi, ale osobně si myslím, že je desítkové hodnocení pro “Innocence” dost nadsazené. Což ale nic nemění na tom, že i mně se nejnovější deska Pontiak opravdu hodně líbí a považuji ji za velice kvalitní, zábavnou a uvěřitelnou muziku. Jak už padlo, bratrské trio těží především z toho, že je jeho muzika neskutečně živelná, upřímná, vůbec na nic si nehraje a je vlastně tak moc jednoduchá a ohlodaná na dřeň, až je svým způsobem naprosto neotřelá. Když to řeknu hodně blbě, tak je to ve své podstatě jenom obyčejný rock ‘n’ roll… a přece je do jisté míry neobyčejný. Pontiak budete věřit každé jedno hrabnutí do strun a každý jeden úder paličky a hlavně jim to všechno budete hltat a žrát i s navijákem. Hned rozjezd desky je skvělý… úvodní trojice “Innocence”, “Lack Lustre Rush” a “Ghosts” jsou naprosto excelentní skladby, stejně tak jako třeba “Wildfires”, “Being of the Rarest” nebo závěrečná “We’ve Got It Wrong”. Jenže i když některé písničky z nahrávky vystupují jako ty nejoblíbenější, nejlépe to stejně všechno funguje pěkně pohromadě a například taková “Wildfires” nemá osamocená zdaleka takovou sílu jako v kontextu zbytku. Pontiak jednoduše nahráli naprosto skvělou rockovou desku, které chybí jen máloco.
H.

Povzbuzen kolegovou nadšenou recenzí jsem se vydal odhalit taje “Innocence” pro mě doposud naprosto neznámých Pontiak a uznávám, že album je to opravdu skvělé, ovšem takové nadšení jako Prdvovous nezdílím. Velmi upřímná atmosféra a skoro až na kost ohlodaný rock s mocnou příměsí psychedelie a sludge vyznívá v podání této party až nezvykle promyšleně. Přestože jsou jednotlivé skladby ve své podstatě velmi jednoduché (přesně tak, jak tomu bývalo kdysi), tak nemám problém album sjet i dvakrát za sebou a při každém dalším poslechu odhalit takové to pověstné něco, co mi minule uniklo. Kdybych měl na tomto jinak velmi vyrovnaném albu vybírat nějaké top momenty, tak to bude určitě progrocková “It’s the Greatest” a baladická “Darkness Is Coming”, nicméně to neznamená, že by třeba kytarová “Lack Lustre Rush” stála za prd. Na začátku jsem řekl, že “Innoncence” jsou mou první zkušeností s tvorbou Pontiak a můžu říct, že určitě ne poslední, protože tohle mě prostě baví.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.