Pontiak poster 2014

Pontiak, Kurac

Pontiak, Kurac
Datum: 16.4.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Pontiak, Kurac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

O americkém triu Pontiak jsem slyšel již dříve – k jeho tvorbě jsem se však trestuhodně dostal až s poslední (a vynikající) deskou “Innocence”. Směska správně nahuleného stoner rocku a bluesu, navrch zabalená do stoprocentního amerického venkova, kterému čouhá sláma z bot a vůbec se na to nestydí. Od koncertu jsem očekával přinejmenším kvalitní zážitek – a ten jsem také dostal.

Do Sedmičky jsem dorazil akorát na open door, takže do první kapely zbývala ještě dobrá půlhodinka. Při pohledu na merch jsem okouknul trika, mnohem více mě ale zaujala nabídka desek – která k mé smůle v té době obsahovala jen vinyl “Innocence” a nikoliv mnou očekávané CD (vzhledem k tomu, že vinyl nemám kde přehrát). Půlhodina utekla docela svižně díky pokecu nad pivem, když se na pódiu ukázala první (a poslední) předkapela Kurac. O téhle partě výrostků jsem neslyšel zhola nic, krom ponaučení, že slovíčko “kurac” pocházející odkudsi z oblasti Balkánu, znamená v našem jazyce “čurák”. Očekával jsem tak nanejvýš žánrovou spřízněnost, na kterou mají kluci a holky ze Silver Rocket docela čuch (za což jim patří dík) a snad vždycky dokážou dát dohromady tematicky laděný line-up, který má alespoň něco společného.

Bohužel, žánrová spřízněnost byla víceméně to první a poslední, co mě na Kurac potěšilo. Hudebně docela slušný, správně nařvaný stoner/sludge. Hutná basa, kytara se šňůrama na prádlo, úderné bicí, prostě všechno. Zato mě ale nebetyčně sral zpěvákův projev. Když řval, tak to ještě šlo, ale když už spustil čistě, byl nejen ukrutně falešný, ale navrch mu bylo rozumět. A že ani ten řev nebyl nic moc. Nad texty jsem se kolikrát spíš kroutil hlavou a v duchu se je snažil omlouvat tím, že to je vytrženo z kontextu, který jsem (naštěstí?) nepostřehl. Bohužel se to příliš nedařilo. Stačily dva songy, abych si začal říkat, kdy už to skončí, protože Kurac, ač hudebně docela dobří a správně hrubí (i zvuk byl výborný), na mě jako celek působili spíš jako omyl, minimálně v kontextu večera. Nadšený jsem z nich zdaleka nebyl. Nebo jsem holt rýpal co nemá vkus na čuráky.

Kurac se odebrali do backstage po zhruba půl hodině, kdy přišla ke slovu další lahvovaná Plzeň a kromě jiného i koupě vymodleného kompaktního disku s posledním albem. Náramně pěkný digipack, to vám povím. Pontiak spustili kolem deváté. Rychle jsem se procpal do prvních řad, což byla vzhledem k zaplněnosti docela výzva, a čekal, co přijde. Tři bráchové přišli na pódium s panákem whisky (alespoň myslím, usuzoval jsem dle barvy), který do sebe kopli a pěkně zostra otevřeli set riffovačkou “Ghosts”. Tak zostra, že Vanovi praskla struna. Co se dobře pamatuji, zazněla většina nové desky i řada starších věcí, které k mé smůle doposud neznám (protože jsem pořád “udělanej” z “Innocence”). Všichni tři, Van, JenningsLain Carneyovi, řádili jak černé ruky a bylo na nich vidět, že si to náramně užívají. Občas zvolnili tempo, namátkou třeba s hymnickou klipovkou “Wildfires” nebo výbornou melancholií “Darkness Is Coming”, jinak ale do publika sypali svižné rytmy horem dolem. “Luck Lustre Rush” nebo skočná “Shining” toho budiž důkazem. Přirozenost a lidskost se tu srazila s poctivou, hutně vařenou psychedelií. A když se snažili po cirka tři čtvrtě hodině skončit, nešetřili slovy díků a podávali si ruce s fanoušky.

Což zopakovali ještě dvakrát, protože publiku jeden přídavek prostě nestačil a zhruba osm desítek fanoušků tleskalo a vyvolávalo kapelu tak dlouho, dokud se na pódium nevrátila ještě potřetí. To už se ale nebezpečně blížila policejní desátá, která je v Sedmičce limitem, a tak zhruba pět minut před desátou se Pontiak s nadšeným publikem rozloučili naposledy. Což vlastně taky není tak docela přesně, protože když jsem pak posedával pod zvukařovým svatostánkem, bujně konverzoval a přemítal, jaké to vlastně bylo, všichni tři postupně přišli mezi lidi a ještě dlouhou dobu podepisovali desky (čehož jsem samozřejmě využil), plakáty a povídali si s fanoušky. Jen párkrát jsem zažil, aby z kapely sálala tak nakažlivá energie, přátelský duch a láska k hudbě a k životu vůbec tak jako z bratří Carneyů, kteří jinak žijí a farmaří kdesi ve Virginii. Zkrátka frajeři.

Takže i když mi předkapela kulantně řečeno nesedla, Pontiak celý večer dokázali spolehlivě vrátit do správných kolejí a dotáhnout jej do úspěšného konce. Všechny mně známé skladby zněly přinejmenším stejně, ve většině případů ale ještě o něco lépe než na albu, za což patří velký dík i zvukaři, který ten večer odváděl excelentní práci. Hádám, že takhle dobrého propojení hudby a bezkonfliktního vystupování kapely se mi zase delší dobu nedostane, a jsem vážně rád, že jsem si tenhle koncert nenechal ujít. Americký venkov v nejlepší formě.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.