Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 22.5.2000 Label: Snapper Music Tracklist: 01. Lightbulb Sun 02. How Is Your Life Today? 03. Four Chords That Made a Million 04. Shesmovedon 05. Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled 06. The Rest Will Flow 07. Hatesong 08. Where We Would Be 09. Russia On Ice 10. Feel So Low Odkazy: web / twitter

Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní.

Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě. Pro dnešní retro okénko jsem si však “Fear of a Blank Planet” nevybral, a to z několika důvodů. Za prvé jde o album značně nové, a ač to není žádná překážka formálně, je přeci jen vkusnější vybrat album alespoň zdánlivě historické a časem více prověřené. Druhým důvodem je pak zcela odlišné postavení “Fear of a Blank Planet” a “Lightbulb Sun” v diskografii kapely, neboť ta za sedm let mezi těmito alby prošla razantním vývojem, který nastíním v dalším odstavci, a právě “Lightbulb Sun” je pro tuto změnu symbolické.

“The sun is a light bulb
A candle’s a treat
The curtains stay closed now
On my little retreat”
(Lightbulb Sun)

Když v roce 1987 zakládal tehdy dvacetiletý Steven Wilson Porcupine Tree jako sólový projekt, asi nemohl tušit, že se za dvě desítky let zařadí mezi nejvýznamnější postavy progresivního rocku a prodá statisíce desek. Ačkoli po celou dobu existence Porcupine Tree (která oficiálně zatím stále trvá) je Wilson skladatelem většiny materiálu, jako sólový projekt kapela skončila v roce 1993, kdy do sestavy přibyl baskytarista Colin Edwin, bubeník Chris Maitland a (v tu dobu již velice zkušený) Richard Barbieri, jehož nástrojem jsou klávesy. Právě to je jedním z důvodů, proč jsem si k připomenutí vybral právě “Lightbulb Sun”. Je totiž posledním albem staré sestavy.

“Lighbulb Sun” je však jedinečné ještě v jiném směru. První alba Porcupine Tree, která psal Wilson sám pro sebe, měla za hlavní motiv psychedelii. Až na třetím albu “The Sky Moves Sideways” nastal čas inspirace Pink Floyd jak co do orientace, tak co do struktury. Progresivnost počiny Porcupine Tree provází dodneška, ovšem s výrazným zlomem právě okolo “Lighbulb Sun”. Zatímco o rok dříve vydané “Stupid Dream” bylo stále ještě prog rockové album, o dva roky mladší “In Absentia” neslo již stopy Wilsonovy inspirace v metalové hudbě, která výrazně ovlivnila novější alba kapely. Právě zde je tak “Lightbulb Sun” netradiční opět: setkává se v něm konec progresivní éry s prvními náznaky metalu, a to vše v kombinaci s vlivem popu, který se u Porcupine Tree objevil v malém množství již na “Stupid Dream” a po “Lighbulb Sun” se opět vytratil. “Lightbulb Sun” je tak nejměkčí a nejpřístupnější album kapely, což však neznamená, že by bylo jednoduché.

Poslední nezvyklostí, kterou dnes recenzovaná deska v rámci diskografie kapely nese, jsou texty, jejichž autorem je, jako již tradičně, Steven Wilson. Zatímco ostatní alba kapely se zabývala tématy společenskými či ryze abstraktními, “Lighbulb Sun” je plné skladeb o lásce, rozchodech, dětství a několika dalších převážně osobních tématech. I texty tak doplňují skládačku unikátnosti a přímočarostí, kterou bychom jinde v katalogu kapely hledali jen těžko.

“So for a while
Everything seemed new
Did we connect?
Or was it all just biding time for you?”
(Shesmovedon)

Aby oněch předělů nebylo málo, i samotná dnes recenzovaná deska je zřetelně rozdělena mezi dvě odlišné části, k čemuž se však dostaneme postupně. Album otevírá titulní skladba, polo-akustická pop-rocková záležitost s energickým refrénem. “Lighbulb Sun” je píseň kontrastů: zatímco sloka je v zásadě oddychovou záležitostí, refrén nese první známky metalového nádechu, stejně jako kytarové sólo před závěrečným uklidněním. “How Is Your Life Today” je diametrálně odlišná, staví jen na jednoduchém rytmu piana a vrstvících se vokálech, které dohromady přirozeně vytvoří dojem strašidelného cirkusu. Už nyní tak vychází najevo, že absence konceptu dotlačila Wilsona k napsání písničkového alba. To rychle potvrdí “Four Chords That Made a Million”, jednoduchá písnička kritizující jednoduché písničky. Slovo jednoduchá zde však není úplně na místě. Zatímco ústřední motiv a vše, co se děje v hlavním proudu skladby jednoduché je, na pozadí se vrství melodie na melodii a nápad na nápad. Když Porcupine Tree kritizují mainstreamovou hudbu, dělají to chytře: jednoduchý posluchač neuslyší nic víc než jednoduchou popovou píseň, ovšem kdo si dá záležet, najde v ní mnohem více.

Ačkoli sám Wilson vidí předěl na albu až později, z mého pohledu po “Four Chords That Made a Million” přichází první změna. Od “Shesmovedon” dál jsou totiž všechny písně vážnější a působí mnohem negativněji. Tak například samotná “rozchodová” balada “Shesmovedon” – staví na stejných prvcích jako skladba titulní, namísto melancholie však vyjadřuje zatrpklost. Skladbu nejvíce definuje závěrečné emotivní sólo dlouhé téměř dvě minuty, které osobně považuji za jedno z nejlepších kytarových sól v celé diskografii Porcupine Tree.

“Shesmovedon” plynule přejde v “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”, jedné z nejzvláštnějších skladeb na albu. Je totiž rozdělena na dvě poloviny, které sice hudebně splývají v jedno, ovšem jejich dopad je diametrálně odlišný. První polovina “Winding Shot (Summer 1981)” je melancholickým vzpomínáním na dětství a první lásky, zatímco polovina druhá (pojmenovaná po skladbě samotné) je instrumentální a díky zakomponování projevu vůdce náboženské skupiny Heaven’s Gate, která se proslavila spácháním hromadné sebevraždy, rozhodně tak příjemné pocity nevyvolává. Zvláštní je však i instrumentálně, neboť zejména polovinu druhou ovládá rozhodujícím způsobem Edwinova bezpražcová basa.

“This is a hate song just meant for you
I thought that I’d write it down while I still could
I hope when you hear this you’ll want to sue”
(Hatesong)

S menším návratem k příjemným melodiím přijde “The Rest Will Flow”. “Lightbulb Sun” je celé poznamenáno skutečností, že jde o první album Porcupine Tree, na němž uslyšíme živé smyčce. Ty se v jinak příjemné “The Rest Will Flow” začnou probouzet okolo poloviny a postupně rostou až k závěrečnému klimaxu, v němž výtečně spolupracují s mírně utopenou elektrickou kytarou.

Právě zde nastává dle Wilsona zlom v albu, totiž zlom mezi jeho popovou a experimentální polovinou. Ačkoli jsem osobně přesvědčen, že tyto vlivy na albu spíše překrývají, v jistém ohledu má Wilson pravdu. Hned “Hatesong” je určitým návratem k odvážnější a méně písničkové struktuře skladeb. Jeho ústřední basový motiv patří mezi nejnezapomenutelnější hudební nápady. Kdykoli jím Colin Edwin na koncertech ohlásí nástup “Hatesong”, fanoušci reagují nezměrným nadšením. Ne nadarmo hrají Porcupine Tree tuto píseň živě bez pomoci Johna Wesleyho, který je jinak doprovází v každé skladbě. Jde totiž o prostor k sólování a “předvádění se”. I na albu je to tato skladba převážně o nástrojích samotných, byť všechny její motivy jsou nesmírně jednoduché. S pomocí nekonečně smyčky smyčců v pozadí však Porcupine Tree staví zeď mezi posluchačem a jeho okolím – zeď kterou nelze přelézt až do konce skladby. To “Where Would We Be” je návrat k jednoduchosti a baladičnosti, což je doplněno i jedním z nejsilnějších textů kapely a dalším krásným kytarovým sólem.

Pomalým postupem jsme se dostali k “Russia on Ice”. Ačkoli mají Porcupine Tree na svědomí množství dlouhých písní, právě “Russia on Ice” je možná nejlepší z nich. Stejně jako “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled” je “Russia on Ice” rozdělena na dvě citelně odlišné poloviny, ačkoli ji můžeme také brát jako jeden dlouze gradující kus. První část je opět jakousi smyčci podepřenou baladou, nás však bude zajímat zejména část druhá. Na rozdíl od většiny ostatní hudby Porcupine Tree ji totiž napsala celá kapela společně, což je nesmírně znát. Z ambientní mezihry totiž postupně vystoupá do výšin metalové zuřivosti, kterou kapela i na budoucích nahrávkách pokoří jen výjimečně a na níž se nejlepší hrou ve své kariéře zapíše zejména Maitland, který tak na poslední chvíli ukáže, že obstojí i vedle svého nástupce Gavina Harrisona. Nejen Maitland se zde však předvede. Bez Barbieriho klávesového podkladu by skladba nemohla v žádném případě existovat a jeho krátké vystoupení nad hladinu ostatních nástrojů ji dodává až mimozemský nádech. Edwinův basový motiv je opět půdorysem, na kterém zbytek písně stojí, a Wilsonova role v tomto dokonalém divadle tak vlastně už nemohla být jednodušší. V kontrastu k agresivitě a hlučnosti “Russia on Ice” pak stojí závěrečná “Feel So Low”, která je naopak tichá a mírně depresivní. Její motiv je primitivní, stejně jako text. Wilsonův zpěv vyjadřuje rezignaci na veškerá snažení a text se opět vrací k tematice rozchodu. “Lighbulb Sun” tak po plejádě emocí skončí nesmírně smutně a přinutí odejít posluchače bez úsměvu na tváři, který mohly snadno vyvolat první písně.

“Of where we would be when the future comes
And how you would paint while I wrote my songs
Strange how you never become
The person you see when you’re young”
(Where Would We Be)

V rozhovorech po vydání “Lighbulb Sun” prohlásil Wilson, že by na něj rád zařadil ještě jednu píseň. Ta však nebyla nahrána včas a k jejímu vydání tak došlo až po roce spolu s dalšími raritami. “Buying New Soul” je další dlouhá skladba a celá se točí okolo perfektního refrénu, který se střídá zejména s tiššími ambientně laděnými částmi. I díky tomu, že znám “Lighbulb Sun” takové jaké je, si však její zařazení téměř neumím představit. I kdyby totiž zapadlo kontextově (a z mého pohledu by nezapadla, jelikož využívá trošku jiné prostředky k dosažení jiných efektů než zbytek desky), by s ní album přesáhlo hodinu hrací doby a s největší pravděpodobností by již bylo jednoduše moc dlouhé pro pohodlný poslech. Ostatně není tajemstvím, že kvůli udržení posluchačovy pozornosti stlačil Wilson délku následných desek Porcupine Tree až k padesáti minutám a ostatní materiál vydával na druhém disku či samostatném EP.

Nehledě na nejasnosti okolo “Buying New Soul” je však “Lightbulb Sun” výborné a pro kapelu přelomové album. Symbolizuje spojení dvou odlišných období, kterými Porcupine Tree prošli, a dle mnohých je také úplným vrcholem jejich tvorby. Otázka je, zda bude někdy překonáno. Čtveřice počinů vydaná po něm je bez debat velice silná a zejména již zmíněné “Fear of a Blank Planet” je pro mě možná ještě o trošku silnější, je však nejisté, zda se dalších alb vůbec dočkáme. Wilsona omrzela potřeba souhlasu spoluhráčů a jal se začít druhou sólovou kariéru, s níž se zatím dočkal svých největších úspěchů. I pro svou sólovou tvorbu si navíc našel kapelu, která je, alespoň co do technických schopností, lepší než členové Porcupine Tree, což Wilson dává v rozhovorech až moc upřímně najevo. Možná ho svoboda “posledního slova” časem omrzí, tak jako ho omrzela v době kdy Porcupine Tree sestavil poprvé. Možná ho omrzí jazz, který do své nové tvorby rád zapracovává a který mu Porcupine Tree “zakázali” používat. V tuto chvíli to tak však nevypadá, neboť pracuje na dalším sólovém albu a bez něj Porcupine Tree fungovat nikdy nemohou. Proto nám nezbývá než si užívat to, co dosud natočili a doufat, že se v budoucnu sejdou a k rozsáhlé diskografii ještě pár kotoučků přidají.

“And each day that you forgot to call
Just made me feel so low
So low”
(Feel So Low)

---