Postcards from Arkham - Oceanize

Postcards from Arkham – Oceanize

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock
Datum vydání: 2.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.

Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.

Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.

Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.

Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.

“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…

Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.


Další názory:

Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek.
Ježura


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.