Postcode - Zebratronic

Postcode – Zebratronic

Postcode - Zebratronic
Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 15.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Be Back Before Dawn
02. Losing the Battle
03. Broken
04. Pound
05. Escape
06. Eternal
07. Blood Ties
08. Resurrectio
09. Epitaph
10. Autumn
11. Dodge City
12. Out of My Mind
13. Leap of Faith
14. Pangolin
15. Freak Scene [Dinosaur Jr. cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Postcode

Představte si, že máte kapelu. Je vás aktuálně plus minus pět a na scéně působíte tak od roku 2005. Hrajete silně alternativní post-rock míchaný s dream popem a velmi vyjetým ženským vokálem. Na tom ještě není nic divného. Že vaše skvadra pochází z maličkého ostrova Man, sice není úplně obvyklé, ale že by šlo o něco výstředního? To rozhodně ne. Jenže když většinu vašich přebalů tvoří zebry (opravdu roztomilé zebry), svůj styl si pojmenujete zebracore a vůbec propagujete zebry, kam jen lidské oko dohlédne? To že už krapet mimo je? Tak zhruba to jsou Postcode.

Vcelku nenápadná kapela, která je v našich končinách troufám si tvrdit, téměř neznámá, pochází z malého města Douglas, které ač je hlavním (a zároveň největším) městem ostrova Man, nemá víc než třicet tisíc obyvatel (což je zhruba polovina až třetina jednoho pražského obvodu). O to paradoxnější je, že se v těchhle končinách mezi všemi zběsilými závody vůbec nějaká ta alternativní kapela našla. Teď už ale k hudbě. Něco málo jsem již naznačil v prvém odstavci, nicméně jedna ze základních vlastností škatulí je, že se do nich vejde máloco, a pokud chcete hrát něco, co není ortodoxní “dosaď si žánr”, často budete muset sáhnout vedle, abyste dosáhli přesně toho, čeho dosáhnout chcete. Přesně tohle platí i o Postcode, u kterých mám dojem, že si udělali terč poskládaný hala bala ze žánrů a pak na do něj házeli šipky jak na kozatou rosničku, načež vybrali ty škatule, které se jim zrovna povedlo trefit. Na “Zebratronic” je totiž k nalezení kdeco.

Ačkoliv téhle směsce kapela říká zebracore, v zásadě nejde o nic tak převratného, aby si to zasloužilo vlastní pojmenování. Spíše mám dojem, že pětice v čele se zpěvačkou Marií Reynolds chtěla prostě pojmenovat svůj mix žánrů jedním výstižným slovem, jež se navíc odkazuje na tématiku, kterou při pohledu na přebal alb najdete prostě všude. Vyjma již zmíněného post-rocku a dream popu ale narazíte i na shoegaze, downtempo electronicu nebo třeba soft-noise. “Zebratronic” ale rozhodně nepatří do té náročnější a na strávení obtížnější poloviny, spíše naopak staví na minimalistické struktuře skladeb a na v zásadě jednoduchých melodiích kombinovaných s popovými či rockovějšími rytmy. Jednou z mála opravdu svižných skladeb je třeba hned druhá “Losing the Battle” nebo třeba “Dodge City” z druhé poloviny alba, většina je ale buď v tempu středním nebo rovnou pomalém. Nutno podotknout, že všechny tři polohy Postcode umí docela dobře a nemůžu říct, že by mě nějaká skladba sama o sobě vyloženě nebavila.

Jednotlivé písně jsou totiž docela pestré – a to i navzdory tomu, že všechny jsou laděny v hodně éterických, často melancholických až sladkohořkých náladách a faktu, že Postcode svoji hudbu dělají v opravdu hodně minimalistickém duchu. Přehnané aranže nebo přehršle kytarových linek, sól a dalších serepetiček se nekonají. Namísto toho se ale dočkáte smutně špinavé kytary, hrátek s elektronickým výrazivem, které se pohybují od pomalé elektroniky až k soft noisu. Posluchače do ničeho netlačí, naopak mu dává dostatek prostoru pro jeho vlastní představivosti. Občas by se chtělo až říci, že “Zebratronic” působí až sterilním dojmem, nabízí výjevy jednoduchých, strohých, moderních interiérů vyvedených v bílé. Druhá část tohoto tvrzení je bezesporu pravdivá, deska je ale založená především na emocích, jistého poetice prázdna, osamění a již zmíněné melancholie.

Říkal jsem někde, že Postcode mají oficálně pět členů? To je sice pravda, na druhou stranu ale taky mají docela problém udržet hudebníky na jedné hroudě a třeba právě “Zebratronic” mají na triku jen dva (hádám že ústřední) členové, Marie Reynolds a Mikie Daugherty. To znamená i dost střídmé pojetí většiny klasických nástrojů, jako jsou třeba bicí – ty jsou na albu nahrazeny automatem, který však kapela využívá, jak může, a hádám, že jeho silně umělý zvuk rovněž nezvolila náhodou. A kupodivu i tenhle silně amatérský prvek do jejich hudby sedí. Zvuk desky by zasloužil trochu prohloubit, ale stejně jako u plastikových bicích, i v tomhle případě to do sebe všechno nějakým způsobem zapadá, stejně jako ne docela čistý zvuk, který celou atmosféru a hrátky se soft noisem jen podtrhuje.

Musím říct, že jsem tomuhle albu přicházel na chuť docela dlouho. Na prvních pár poslechů totiž “Zebratronic” zní tak nějak nanicovatě, nudně, jako by posluchači nic ze své podstaty nepředával. Když jsem se však na desku soustředil, zjistil jsem, že to není tak docela pravda, protože Postcode nabízí opravdu hodně. Nejvíc dá asi zabrat Mariin vokál, který je hodně neobvyklý, často i velmi zajímavým způsobem falešný, což skladbám rovněž dává nový rozměr. Marie si k tomu ráda hraje s intonací a třeba strávit refrén takové “Broken” může dát docela zabrat. Když k tomu připočtete hodinovou délku, vůbec se nebudu divit, pokud vás bude tahle deska nudit nebo jí nepřijdete na kloub, protože se může stát, že vás prostě uspí, nedostatečně nezaujme nebo cokoliv jiného. A je docela značný rozdíl (alespoň já to tak mám), pokud chcete dát druhou šanci desce, která má slabou půlhodinku a přelouskáte ji ani nevíte jak, anebo desce, která má hodinu a pět minut a vy máte chuť ji vypnout už na konci první poloviny, protože průnik množin byl opět roven nule. Pokud ale máte rádi melancholickou náladu a nevadí vám jemnější hudba, zkuste “Zebratronic” dát šanci i přesto, že vás napoprvé nemusí chytit za flígr a unášet vás kdovíkam. Doporučuje sedm zeber z deseti.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.