Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 29.7.2011 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Agnus dei 02. Sanctified with Dynamite 03. We Drink Your Blood 04. Murder at Midnight 05. All We Need Is Blood 06. Dead Boys Don’t Cry 07. Son of a Wolf 08. Night of the Werewolves 09. Phantom of the Funeral 10. Die, Die, Crucified 11. Ira sancti (When the Saints Are Going Wild) Hodnocení: H. – 7/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook

Pokud by probíhalo hlasování o největší power metalovou raketu současnosti, Powerwolf by myslím vcelku s přehledem vyhráli. Před čtyřmi nebo pěti lety je ještě znal málokdo, ale jejich věhlas od té doby nepřetržitě kyne a fanouškovská základna neustále roste takřka geometrickou řadou, díky čemuž už by se jejich čtvrtá řadová deska “Blood of the Saints”, která aktuálně vyšla, dala bez problému označit jako očekávaná. Výjimkou není ani naše malá republika… ještě tak před dvěma lety byli u nás Powerwolf záležitostí spíše pro pár znalců, kteří scénu bedlivě sledují, kapela si však u nás udělala obrovskou reklamu koncerty na festivalech Metalfest v roce 2010 a Masters of Rock v roce letošním – takhle nějak vypadá nábor nových příznivců v doslovném významu. A to už se dostáváme do bodu, kdy lze naprosto krásně aplikovat mé oblíbené pořekadlo o kutí železa, dokud je ještě žhavé. Pořekadlo není zjevně cizí ani samotným Powerwolf, kteří tak na své power metalové kovadlině v pravidelném dvouletém odstupu ukuli novinku “Blood of the Saints”. Jestli jim ale ta jejich kovadlina zvoní stejně čistě jako v minulých letech, tím si až tak jistý nejsem…

Pro začátek si dejme trochu statistiky. Když vynecháme bonusový orchestrální disk “The Sacrilege Symphony (and Still the Orchestra Prays)”, jenž se objevil u limitované emise alba (což by mohla být zajímavá záležitost, jen co je pravda, avšak doposud jsem neměl tu čest), obsahuje samotná základní verze “Blood of the Saints” celkem jedenáct kousků. Jeden z nich je krátké instrumentální intro, tudíž jej nebudeme počítat. Tím pádem nám tu zbývá rovná desítka songů. Hned zkraje vám prozradím, že přesně polovina z nich, čili pět položek tracklistu, jsou opravdu výborné, chytlavé a vážně skvělé pecky. A ten zbytek? To je právě ten problém. Powerwolf se totiž dostali do bodu, kdy se na jejich album vkradla a pravá a nefalšovaná vata. A tou je právě onen zbytek…

Začněme tím pozitivnějším. Kromě již zmiňované intra “Agnus dei” otevírají “Blood of the Saints” dvě hitovky, které byly posluchačům předhozeny už dlouho před vydáním. “Sanctified with Dynamite” sice nepřináší do tvorby Powerwolf cokoliv nového, jedná se však o zábavnou a chytlavou pecku přesně v mantinelech, jaké si kapela sama sobě nastavila. Písnička by se mohla s klidem objevit i na posledním “Bible of the Beast” a člověk by ani nemrknul překvapením. Následující klipovka “We Drink Your Blood” je i přes nádherně klišé název minimálně o stupínek zajímavější záležitostí. Zaujme totiž velice pěknou klávesovou linkou, hezky “kostelní” atmoškou a v neposlední řadě skvělým výkonem rumunského pěvce Attily Dorna.

Do oné pětky těch výborných válů, jak jsem se zmiňoval výše, řadím ještě “All We Need Is Blood”, jež sice začíná skoro jako nějaká koleda, ale velice rychle se rozjede do hodně rozverného kousku s naprosto kouzelnou anglickou výslovností (smích). Zejména doporučuji věnovat pozornost verši “First we take your soul, then we lose control” okolo jedné a tři čtvrtě minuty – to má prostě koule. “Son of a Wolf” je oproti tomu až překvapivě laděná spíše do hard rocku a vládne mocným refrénem. Poslední výbornou – a možná tou úplně nejlepší položkou – tracklistu “Blood of the Saints” je dle mého názoru excelentní a energická “Night of the Werewolves”, která představuje Powerwolf v tom nejlepším možném světle.

Zbylá pětice písniček už jde s úrovní o poznání níž. Ne, že by to byl nějaký humus, poslouchá se to stále bez problému, ale na rozdíl od výše uvedených už to člověku nic moc nedává, jen to jím tak prolétne. Ještě taková “Murder at Midnight” je docela dobrá – zejména díky skvělému rozjezdu (jak zmiňuje kolega pode mnou, inspiraci Iron Maiden – která však není na škodu, ani neotravuje – nelze přeslechnout) -, ale další část skladby už mi nepřijde tak dobrá a navíc se mi zdá, že opakuje některé motivy ze starších alb

“Dead Boys Don’t Cry” je však naprosto standardní a ničím zajímavá power metalová halekačka vyznívající do ztracena. Závěrečná trojice je také o ničem. Možná ještě “Die, Die, Crucified” bych neměl problém skousnout, avšak “Phantom of the Funeral” je vyložený průměr a finální “Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)” sice pár slušných nápadů nabízí, ale jako celek člověka nevytrhne a navíc je zbytečně natažená.

I přes na první pohled ne příliš příznivou bilanci 50:50 dobré vs. průměrné skladby drží “Blood of the Saints” nad vodou ještě dvě věci, které já osobně považuji v tvorbě Powerwolf za zásadní a nebojím se říct, že i klíčové. Psal jsem to už tuším svého času i v recenzi na “Bible of the Beast”, ale klidně to tu znovu – jen jinými slovy – zopakuji. Za prvé je to samozřejmě geniální zpěvák Attila Dorn, v jehož osobě nemají Powerwolf pouhé eso, nýbrž přímo žolíka, který strhává misky vah na tu kladnou stranu (taky má na to postavu, hehe). Je to právě jeho vokál, jenž i z těch po kompoziční stránce více či méně průměrnějších položek dokáže udělat natolik poslouchatelnou záležitost, že je přeskakovat nebudete; a který dobře napsané vály nakopává je ještě výš. Žádný kastrát, který si jen hraje na zpěváka, takže to trhá uši, ale opravdový borec se školeným hlasem. I ten, kdo má v uších s prominutím nasráno, to nemůže neslyšet.

Za druhé je to ne přímo sranda, ale obrovský nadhled, jímž muzika Powerwolf oplývá. Vzhledem k tomu, že veškeré ty tvrdé heavy metalové pózy, naolejované svaly, upnutá kožená kaťata, meče, draci a podobné bejkárny mi začaly připadat trapné asi tak v 15 letech (ačkoliv hudbu mám stále rád – docela schizofrenní, což?), opravdu oceňuji a s radostí vítám, když má někdo takový smysl pro humor, že si dokáže utahovat i sám ze sebe, ale zároveň – a pozor, právě to je to hlavní – z toho ten dotyčný nedělá vyloženě pouťovou záležitost, ani neshazuje samotnou muziku.

Ve světle všeho výše řečeného vám asi podle mého názoru nebude dělat problém dát si dohromady dvě a dvě, abyste si udělali o “Blood of the Saints” obrázek. Jedná se o slušnou desku, která obsahuje několik opravdu skvělých písniček, ale jako celek kvalit svých dvou předchůdců nedosahuje. Jak se s tím poperete a jestli si album poslechnete (pokud jste tak již samozřejmě neučinili), to samozřejmě ponechám už na vašem rozhodnutí…

Další názory:

Na nové Powerwolf jsem se dost těšil a po důsledném náslechu “Blood of the Saints” můžu konstatovat, že jde minimálně na poměry současného power / heavy metalu o nadprůměrný materiál. Pravda, proti předcházející “Bible of the Beast” trpí novinka lehkou kvalitativní nevyrovnaností, ale rozhodně ne v takové míře, aby mě to dovedlo od poslechu odradit. Novinka nabízí několik brilantních skladeb (např. “Murder at Midnight” s otevírací vyhrávkou, za kterou by se nemuseli stydět ani samotní Iron Maiden) a zbytek osciluje mezi průměrem a nadprůměrem, přičemž se většinou blíží prvnímu. Za mě palec nahoru!
Ježura