Powerwolf - Preachers of the Night

Powerwolf – Preachers of the Night

Powerwolf - Preachers of the Night
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Amen & Attack
02. Secrets of the Sacristy
03. Coleus sanctus
04. Sacred & Wild
05. Kreuzfeuer
06. Cardinal Sin
07. In the Name of God (Deus vult)
08. Nochnoi dozor
09. Lust for Blood
10. Extatum et oratum
11. Last of the Living Dead

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Jestli na současné power metalové scéně existuje nějaká raketa, jejíž jméno stoupá strmě vzhůru (a možná ani ne strmě, ale přímo kolmo nahoru), pak to jsou jistě Powerwolf. Ano, někdo by mohl namítnout ještě Sabaton, ale ti už mají ty roky růstu za sebou a dneska se už o nich dá snad hovořit jako o docela velké kapele (že to dle mého názoru není právem ani náhodou, protože hrají velkou tužku, je už na jinou diskuzi), po nich však obdobným způsobem rostou také právě Powerwolf, byť tak vysoko jako švédští kolegové se podle mého názoru nejspíš nedostanou.

Já osobně jsem se ke kapele ovšem dostal s jejím druhým albem “Lupus dei” v roce 2007, tedy pár let předtím, že se naplno spustil onen Powerwolf-boom, který naplno propuknul s předchozí deskou “Blood of the Saints”, a už tehdy mě tito Němci v čele s rumunským zpěvákem dost začali bavit a cítil jsem v jejich muzice potenciál. Jak je ovšem možné, že člověka, jenž si libuje převážně v depresivních, avantgardních a experimentálních žánrech, tedy mě, zaujme obyčejná power metalová kapela? Ne, Powerwolf rozhodně nepřišli s něčím novým nebo neslyšeným, jednoduše jen udělali to, jak by power metal měl znít. Tenhle styl prostě není žádné velké umění, takže se o něj ani nesnažit, zároveň z toho však nedělat bezbřehou prdel a nesnažit se hrát sluníčkové močůvky (zdravím Freedom Call), jen aby to ty fanoušky bavilo, vždyť “pro ně to přece hrajeme”. Ne, že by na to Powerwolf šli nějak extrémně rozdílně, ale udělali to s obrovským nadhledem, a přestože i u nich humor hraje výraznou roli, vše bylo provedeno nenásilně a sympaticky. Do toho přidali religiózní atmosféru s vtipnými texty o náboženství a vlkodlacích (a to už je věc, která v klasickém power metalu úplně běžná není) a na úplný závěr to zalili opravdu chytlavou a pohodovou muzikou – chytlavou, ale nevtíravou.

Jenže poměrně brzy se Powerwolf tak trochu začali točit v bludném kruhu, upadli do tvůrčího stereotypu a svým jasně rozpoznatelným ksichtem zamkli sami sebe do pevně daného formátu, z něhož se bojí (nebo nemůžou? nebo snad ani nezvládnou?) vykročit. “Lupus dei” bylo super, “Bible of the Beast” bylo taky super, ale na “Blood of the Saints” už to začalo skřípat. Polovina alba stále hodně příjemná až velmi dobrá, polovina alba nezáživná vata. Jenže pro inovace není místo, soukolí se roztočilo, Powerwolf začali sypat penízky, takže musíme zůstat na svém, ani o krok neuhnout a zároveň bez výjimky dodržet dvouletou pauzu deskami. A výsledkem je “Preachers of the Night”… Zatímco na “Blood of the Saints” ten hudební strojek pomalu začínal skřípat, na novince už se dočista rozsypal a veškeré dílky se přesunuly do soukolí na peníze.

Možná to trochu přeháním, takhle do zákulisí samozřejmě nevidím a snad ani vidět nechci, možná si Powerwolf na “Preachers of the Night” jen vybrali slabší chvilku, kdo ví, nicméně zůstává zcela jasným faktem, že nové desce se Powerwolf stali přesně tím, čím se nikdy stát neměli – obyčejnou power metalovou odrhovačkou, jakých jsou venku stovky a posluchač je může přehazovat vidlemi (tohle přirovnání se až nepříjemně hodí – většinou je to pěkně vidlácké agro). A to je prostě špatně. Na “Preachers of the Night” se zadním východem vytratilo vše, co mě osobně na Powerwolf bavilo, a zbyla obnažená jen ta úplně základní kostra, která sama o sobě není vůbec nic zvláštního. Pryč je ta obrovská lehkost, jež Powerwolf vždy zdobila, pryč je schopnost vyrábět parádní a obrovsky zábavné hitovky jak na běžícím páse. Zbylo jen neobjevné power metalové halekání, které tentokrát nezachraňuje už ani jedno z největších es v rukávu kapely, skvělý zpěvák Attila Dorn, jenž na minulých albech svým vokálem dokázal nad průměr vytáhnout i těch několik málo méně záživných kusů.

Nemá cenu tu “Preachers of the Night” stavět vedle “Lupus dei” a “Bible of the Beast”, protože to bychom to album mohli rovnou spláchnout do hajzlu. Pojďme se však podívat, jak si novinka vede v porovnání s předchozím “Blood of the Saints”. Jenže ani z toho “Preachers of the Night” nevychází zrovna se ctí, protože jestli jsem o “Blood of the Saints” tvrdil, že už to tam začalo skřípat, oproti aktuálnímu počinu je to pořád ještě skvost. Polovina alba sice nebyla nic moc, ale ta druhá byla pořád skvělá a byla přesně tím, co chci já osobně od Powerwolf slyšet. Na “Preachers of the Night” nic takového není, zoufale tu chybí ty s lehkostí napsané pecky jako “We Drink Your Blood”, “All We Need Is Blood” nebo “Night of the Werewolves”, zbyl jenom stín toho, co dřív tak dobře fungovalo a bavilo. Sem tam výjimečně vykoukne nějaký lepší motiv, ale opravdu jen málokdy a nikdy není využit v takové míře, aby šla jako dobrá označit celá písnička.

Hned dva první songy “Amen & Attack” a “Secrets of the Sacristy” jsou úplně obyčejné power metalové odrhovačky, nuda jak prase. “Coleus sanctus” by mohla být sebelepší, ale začátek s totálně debilní kytarovou vyhrávkou (to tam prostě nemá význam – samoúčelnost) mi ten song vždycky znechutí tak, že by snad nepomohla ani nějaká geniální hymna. Jenže ani tou “Coleus sanctus” není, takže tu není co řešit, ačkoliv jak se později ukáže, refrén téhle skladby ještě patří k tomu lepšímu, co “Preachers of the Night” nabízí. “Sacred & Wild” je suverénně nejlepší song desky a jako v jediném v něm alespoň vzdáleně cítím tu lehkou skladatelskou ruku z minulých alb. Srovnání s nejpamětihodnějšími staršími peckami by si sice “Sacred & Wild” asi prohrálo, ale mezi tím, co se “Preachers of the Night” jinak nachází, to je jednoznačný vrchol.

“Kreuzfeuer” se snaží uhodit na pomalejší a snad i temnější notu, ale nic zvláštního to není. I když to pořád patří k těm solidnějším kusům alba. “Cardinal Sin” je další blbost, “In the Name of God (Deus vult)” taky, ačkoliv zrovna ta se ještě skousnout dá a pár nápadů je docela chytlavých, hlavně refrén, ale sloka je jinak marná. “Nochnoi dozor” byla asi inspirována stejnojmenným ruským filmem “Ночной дозор” – žádné překvapení by to nebylo, protože je to stejná rychlokvaška jako ruský výplach ze stříbrného plátna. I tak jsou ale “Kreuzfeuer”, “In the Name of God (Deus Vult)” a “Nochnoi Dozor” pořád solidnější než dvě následující, absolutně jalové halekačky “Lust for Blood” a “Extatum et oratum”. Poslední patetická “Last of the Living Dead” tam je snad jen na navýšení hrací doby, jinak nevím.

Když se to vezme kolem a kolem, na vyzvracení “Preachers of the Night” není. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o velké zklamání. Jakási předtucha mi říkala, že by to takhle mohlo dopadnout, a je dost velká škoda, že se tak stalo. Neposlouchatelná věc to není, ale zbytečné to je určitě. Snad si Powerwolf tentokrát jenom vybrali slabší chvilku a další deska bude lepší… jestli ne a i příště to bude stejná nuda, asi s touhle kapelou seknu úplně a už se nehnu od starších alb…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.