Datum: 15.7.2016 Místo: Praha, Futurum Účinkující: 20:11, Helheim, Misþyrming, Occultation, Shibalba, Slidhr, Ulvdalir

Předmluva H.: Na třetím ročníku Prague Death Mass jsme měli jen jednoho redaktora – Metacyclosynchrotrona. Ten se však bohužel nemohl zúčastnit prvního dne a na festival dorazil až na pátek a sobotu. Abychom přinesli povídání o celé akci, domluvili jsme se s kolegou Darkangelem (Ignis Aeternvs, ex-Mortem zine) na hostování. Právě on nám půjčil první den ze svého vlastního reportu. Pokud by vás zajímal jeho pohled i na další dny, najdete jej na jeho současném blogzinovém působišti. Zbytek festivalu přímo na našich stránkách již pokryje Metacyclosynchrotron – pátek a sobota z jeho pohledu vyjdou v nejbližších dnech.

---

Bylo, nebylo… drahných pár let zpátky vznikla kapela Cult of Fire a na scéně se objevil fenomén zjevu černé hvězdy „zářící“ mnohem více než konkurence. Od začátku bylo jasné, že tu máme něco velmi výjimečného, a to v celosvětovém měřítku, což kapela potvrzuje svými nahrávkami až do současnosti, i řadou vystoupení na zahraničních festivalech. Snaha vytvořit vlastní styl založený na severské inspiraci pak vykrystalizovala do myšlenky pozvat si své oblíbence ze severu Evropy a spáchat s nimi arcizlo v podobě koncertu pro několik vyvolených, tehdy v pražském klubu HooDoo, a tady se za výrazného přispění kapel One Tail, One Head a hypnotiků Mare zrodila doslova legenda – festival Prague Death Mass.

Sklony k překračování hranic byly vlastní nejen Cult of Fire, ale především jejich bubeníkovi Tomáši Cornovi, který se zhlédl v záležitostech ne nepodobných Nidrosian Black Mass, Arosian Black Mass a možná i dalším. Úsilím, pílí, možností splnění si vlastního snu a především vůlí pak dokázal pan Tom Corn navázat v roce 2013 festivalem Prague Death Mass II, s velkou parádou dvoudenním, kterýžto již představoval status kultu. Prozatímním vrcholem všeho měl být letošní třetí ročník celé akce, po třech letech a tentokrát třídenní. Lahůdka pro numerology. Něco nevídaného, neslýchaného a něco v takovém rozsahu, který zřejmě nemůže a nebude mít v české metropoli obdoby. A Praha, to byla od počátku ta nejlepší volba na světě. Těžko byste v Evropě hledali místo s tak bohatou historií, s tak magickým a alchymistickým kořenem a v neposlední řadě město tolikrát skrápěné krví.

Měl jsem v plánu stihnout začátek prvního vystoupení, jenomže na adrese mého dočasného azylu mi nebyli ochotni vydat klíče dřív jak ve čtyři hodiny odpoledne, takže, jak už se poslední dobou stává mým „dobrým“ zvykem, bylo jasné, že naberu lehké zpoždění. Nepříjemnost z pohledu nejen hudebního, ale především proto, že jsem si chtěl otestovat prostředí. Samozřejmě ne hudební klub Futurum jako takový, věděl jsem, do čeho jdu, ale spíš to, kdo a jak do v tuto chvíli kaple zla zapadl. Kolik čerchmantů a čerchmantek už je na místě a zda náhodou není Futurum přece jen stánkem příliš malým. Je malý!

Na místo jsem dorazil přibližně v půlce vystoupení ďáblů z Ruska Ulvdalir a dost nemile mě překvapilo, že se v prostoru pod pódiem už nyní mačká na 300 nájezdníků z celé Evropy. Ale pravda, lístky byly vyprodány za tři dny, tak jaképak překvapení. K Ulvdalir jsem se dostal náhodou, když mi byly doručeny jejich první dvě nahrávky na recenze, a tak jsem se na vystoupení těšil nejen proto, že kapela v začátcích produkovala celkem solidní muziku, ale i proto, abych se přesvědčil o tom, kam ten svůj pohřební kočár Rusové dotáhli. A popravdě řečeno, hudebně se ještě radikalizovali, což ovšem na škodu v jejich snažení není. Doslova tloukli do postávajícího davu jeden blackmetalový klín za druhým a Vinterheart řval jak o život. Střídání ruštiny s angličtinou udržovalo mou pozornost, a tak jsem si jejich set celkem užil. Výtečné bylo zjištění, že se zvukem to nebude úplně zlé a jediné negativum spatřuji ve vazbách, jež Ulvdalir používali jako přechody mezi jednotlivými kompozicemi. Ano, tahle „ear torture“ mě doslova srala, ale jinak se vyznavači ingrijské blackmetalové smrti prezentovali solidním výkonem.

Oproti původnímu plánu nedorazila Lamia Vox, což mě vůbec netankovalo. Zajímavé je ale, jak se o takové věci člověk dozví, když mu to nikdo neřekne. Ta největší podivnost, když pominu hudbu, bylo řízení Prague Death Mass III přes event na Facebooku. Vždyť dnes mají všichni čerchmanti smartfoun a účet na Facebooku. Před několika lety jsme tím všichni pohrdali! Vlastně mi to nevadilo, jen jsem moc nechápal, proč program někdo nevytiskl a nedal návštěvníkům při vstupu, náklady minimální a práce za nehet. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho „vystřihl“ a nastavil jako pozadí svého chytrého telefonu, abych nemusel neustále otevírat event. Zmínka o Lamia Vox by přišla pravděpodobně až v průběhu druhého dne. Zde je podstatné to, že její místo převzali ukrajinští Raventale a jejich místo tak zůstalo prázdné. Vznikla tak dlouhá pauza, která pro mě znamenala, že si dám o „pivo“ víc, užiju si čerstvého vzduchu venku a prohlédnu nadstandardně vybavená distra, kolem nichž se neustále tvořila obrovská masa černých těl. Prakticky nebylo možné se prosadit ku prohlídce či nákupu něčeho zajímavého. No, nechám to na potom. Měl jsem štěstí, že jsem ve „Futuroom 2“ potkal Beherita a tak jsme mohli pokecat o životě a taky probrat dozvuky jeho letošního Eternal Hate Festu. Byl jsem za to rád, hlavně u vědomí toho, že jen 4 % platících byli Češi. Tak si říkám, proč ne tři, to by krásně zapadalo do ponuré numerologie letošního ročníku, ale zřejmě by to byla čtvrtá trojka, která by narušila velkou arkánu.

Přesně v 19:05 se otevřela opona, kterou považuji za významně skvostný nápad, ač netuším, jestli to nebyla spíš nutnost při přezbrojování jednotlivých armád. Zpoza ní doslova vyskočili Islanďané Misþyrming. Co do počtu alb zřejmě nejchudší účastník festivalu, ale potenciál tohoto zvěrstva je tak obrovský, že právě debutem „Söngvar elds og óreiðu“ si dokázali omotat kolem prstu celou evropskou blackmetalovou elitu. A kolem prstu si kapela lehce omotala i návštěvníky PDM III. Islanďané ukázali, že nejen ostré kytarové riffy ale i melodie mohou být součástí black metalu. Set, naservírovaný ostře a nekompromisně, měl všechno, co dobré vystoupení má mít. Energii, atmosféru a především šlo o skvělou pódiovou show, která ani na moment nekolidovala s uvěřitelností. Ty krvavé košile fungovaly spíš jako katalyzátor černěkovového umění. Byl bych velmi spokojený až na to, že se mi především v úvodu vystoupení nástroje zvukově slévaly v ohromnou a devastující zvukovou kouli. Trochu škoda.

Zřejmě nejočekávanější záležitostí dne byli českoslovenští 20:11, demaskovaná inkarnace esence Cult of Fire. Dlouho dopředu byl znám i setlist. Takže to, co se odehrálo během poměrně krátkého časového úseku, byli tři maníci doplnění o pravý originál, páně Silenthella za tympánem, snažící se o prezentaci něčeho, co někde v hloubce minulosti spustilo snovou kariéru, prvního v podstatě dema „20:11“. Nejenže skladby byly k nepoznání, ale zvukař si pravděpodobně vybral nejslabší chvilku svého působení v klubu Futurum. Zazněl tón velmi podivný a já díky své pozici dostal takovou ránu do levého ušního bubínku, že jsem se musel přesvědčit, jestli mi z něj nechčije krev. Jen pískání… Naštěstí! Ale i tak mi to znemožnilo si tuhle záležitost vychutnat dokonale a během coveru „Černá svatozář“ legendy Master’s Hammer a s legendou z Master’s Hammer, jsem se vzdaloval směrem od pódia, až jsem se vzdálil mimo klub. To se otevřelo skutečné peklo, a pokud to byl účel a mělo to tak být, tak všechna čest. Jenže se obávám, že tomu tak nebylo. Popravdě ale, kde nic není, ani kmotřička Smrt s kosou nepochodí.

Co fungovalo na výbornou a bylo do detailu promyšlené, toť dramaturgie festivalu, které skládám úklonu co nejnižší, až má palice zapadá do podzemí. Ta mi totiž přihrála mně úplně neznámou formaci z New Yorku Occultation. Možná se mezi přisluhovači ďábla ve všech koutech Futura vedly dalekosáhlé diskuse o tom, jak moc se sem něco podobného hodí, ale i doom je svým způsobem hudbou temnou dostatečně, aby měl místo na akci, která má v názvu slovo Death. Šel jsem až k pódiu a kupodivu tam vydržel celý set. Occultation patřili k největším překvapením večera a možná celého festivalu. Jejich styl je totiž hodně pestrý a mě vskutku okouzlilo, s jakou lehkostí přecházejí z doomových ponurostí do afektovaného a zatraceně rychlého core. Slyšíte správně, ač se to zdá neslučitelné, naživo to fungovalo náramně. A stačily k tomu tři obyčejné věci, charisma V. B., jež neseděla jen za bicí soupravou a zpívala s opravdovým zápalem, cit pro melodie a vytříbenost kytaristy E. M. a hlavně tvrzení muziky basačkou A. L. Zvláště na tu byla radost pohledět. A samozřejmě, nešlo by to bez kláves a nějakých těch samplů. Pokud mě něco mělo naladit na chvíle následující, měli to být Amíci Occultation. I to pískání v levém uchu ustoupilo.

Pro mě největší hvězdou, na niž, zdálo se, nikdo nepřišel, byli Helheim. Jejich desky se válely v distru, snad protože se jich všichni štítili a dost možná protože debut Whoredom Rife šel úplně na dračku. Zpátky ale k vystoupení norské legendy. Helheim jako jediná kapela celého PDM III použili k zvýraznění své už tak dost osobité hudby vizuální složky v podobě obřího plátna, na kterém v momentě, kdy ďáblovi pohůnci roztáhli oponu, svítil motiv aktuální desky „raunijaR“, a já pohlédl pod něj a utrpěl malý šok. V’gandr a spol. zapomněli kroužkové zbroje v Norsku a na pódiu se objevili v civilu. Nemožné, nepřijatelné, hnus velebnosti. Pánové začali hrát a pokud se nepletu, kalibr zvolili nejtěžší možný – „Jernskogen“, a ouha hned v první skladbě udělali pánové strašnou chybu a totálně se rozjeli každý jiným směrem. Viděl jsem je už dvakrát a takové faux-pas se jim nikdy nestalo. Chci pryč! A hned! A nakonec to neudělám, protože profíci se nezapřou a po chvilce se rovnají do normálu a moje hlava s rozpuštěnými vlasy létá podezřele ze strany na stranu. Během druhé skladby už zapojuji i trup a zdá se, že zítra budu mít opravdu problém vstát. Odteď je to profesionální jízda, na kterou jsem se těšil. Hraje se z aktuální desky a navazuje právě „raunijaR“. To už jsem bez sebe a ze všech pórů mi crčí pot, aby mi vzápětí naskočila husí kůže. To když se jen tak náhodou na velikém plátně objevil motiv přebalu bathoryovského alba „Hammerheart“ a rozjíždí se tóny „Home of Once Brave“. O inklinaci k odkazu mistra Quorthona poměrně často v souvislosti s Helheim přemítám, no že uslyším něco, co se vlastně dnes už slyšet nedá, to mi hlava nebrala. Neudržel jsem se a celou skladbu odeřval s V’gandrem. Zítra budu mít problém mluvit. A bylo vymalováno, já byl Helheim a Helheim byli moji. Kroužková zbroj – zapomenuto! Pokažená „Jernskogen“, to se nestalo. Stržen atmosférou jsem odeřval i závěrečnou „Dualitet og ulver“, která byla přece jen o něco slabší, protože jí chyběl Hoest. Jenže celkově, totální katarze. Vzkaz pro Helheim: Kdykoliv přijedete, budu tam!

Jdu to rozdýchat ven a cestou zpět se stavuji v distru, kde už se dá kupodivu normálně pohybovat a dostávám svému předsevzetí, že co mám v digitálním formátu a oslovuje mě to, chci na vinylu, bez velkých cavyků vytahuju litr a beru jak „raunijaR“, tak „Av norrøn ætt“. A nesvatá mnou velebená dramaturgie festivalu opět zapracovala více než skvěle. Zase příležitost si odpočinout. Jestli jsem na něco přišel, tak první den to byli Helheim, Ulvdalir a Shibalba. Právě posledně jmenovaná kapela mi měla přinést aktivní odpočinek před pódiem. Obdivuji Acherontas a i tenhle jeho levoboček mi nezní zle, především splitko „Pylöns of Adversary“ je skvělé. Naživo to ale byla naprosto prázdná padesátiminutovka, tedy ne prázdná, ale plná nudy. Monotónnost hudby ještě umocňovalo odporně fialové nasvícení pódia. Hustá fialová mlha a minimálně pohybu po jevišti. Chvílemi to připomínalo pověstné živé obrazy Járy Cimrmana, na kterých měl ale minimalismus smysl, o čemž se v případě Shibalby dalo úspěšně pochybovat, a tak se můj odpočinek po dvou skladbách, jestli se to tak dá nazvat, změnil v pasivní a odtáhl jsem do ústraní, konzumovat nikotin.

Následující Slidhr byli o něčem úplně jiném. Na černém podnose naservírovaný black metal, který si nebral absolutně žádné servítky. Dvojice doplněná o dva další členy rvala do lidí nekompromisní černý materiál a tu a tam vyletěla i nějaká ta kosa smrtícího kovu. Žel moje nasazení na Helheim, úmorné vedro a únava si vybraly svou daň, a ač nerad po čtvrté skladbě a posledním pivu jsem se pro dnešek s Futurem rozloučil a odebral se na kutě, protože v pátek mě čekal poměrně náročný program už od rána a to klapnout muselo. Usínal jsem v momentě, kdy na telefonu svítil magický čas 3:00.

---