Datum: 20.5.2015 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Princess Chelsea

Ať je současný hudební byznys (v širším slova smyslu) jakýkoliv, jedna věc se mu nechat musí – poskytuje interpretům možnost se relativně jednoduše, rychle a hodně proslavit i bez přispění soukolí major labelů. Onou zbraní, díky níž je to možné, je samozřejmě internet. Nikdo netvrdí, že se to může povést každému, nicméně ta možnost tu je a lze nalézt příklady, jimž se to skutečně povedlo. Jedním z nich může být i Princess Chelsea, již většina lidí poznala především díky videoklipu „The Cigarette Duet“. Ten se stal v roce 2012 ukázkovým virálem – lidé si Princess Chelsea se žvýkačkově růžovou parukou, která vede v bazénku dialog o cigaretce, sdíleli jak diví a o novozélandské zpěvačce se najednou vědělo.

Mě osobně však tohle minulo, protože jsem nekulturní asociální dobytek, trendy nesleduju a virály se ke mně nedostanou – to první mám na párku, to druhé zase na salámu. K Princess Chelsea jsem se dostal až později, náhodou a po vlastní ose a o všem výše zmíněném jsem se jaksi dočetl až zpětně. Samotná muzika se mi ovšem dost zalíbila, takže když jsem zjistil, že se Princezna se svojí kapelou zanedlouho ukáže i na rovnou pěti koncertech v České republice, nebyl důvod si na jeden nezajít. No, a vzhledem k tomu, že aktuálně bydlím v díře, která má na kraji obce u silnice cedulku s nápisem Praha, volba samozřejmě padla právě na pražský koncert.

Pět koncertů v rozmezí jednoho týdne je přece jenom docela dost, nicméně zájem o Princess Chelsea evidentně je. První vystoupení v Plzni prý bylo vyprodáno a ani pražská Akropole si na málo lidí myslím stěžovat nemohla. Předkapely se nekonaly žádné, takže krátce po půl deváté večerní nastupovala před zhusta zaplněný sál rovnou sama Princess Chelsea za doprovodu své tříčlenné kapely…

Pódiu vévodily dvoje klávesy, z nichž jedny (samozřejmě ty uprostřed) ovládala sama Princess Chelsea, ale během koncertu předvedla i třeba hru na xylofon nebo v jedné skladbě i na baskytaru. Podobně si mezi sebou nástroje – s výjimkou bubeníka – vyměňovali i ostatní a obzvláště kytara s baskytarou v jednu chvíli putovaly doslova z ruky do ruky a nutno dodat, že nikomu z přítomných hraní na více nástrojů nedělalo sebemenší problém a všichni to odehráli výborně. Což platí i pro samotnou Princess Chelsea, na niž se samozřejmě upíral největší díl pozornosti, protože i ona všechno odehrála a především odzpívala skvěle. Jenom mi přijde trochu škoda, že drtivou většinu času zpívá hodně jemně, jelikož jak v několika výjimečných momentech ukázala, i ona umí s hlasem trochu zatlačit na pilu a znělo to hodně dobře. Ale jasně, znělo to hodně dobře živě, kde to díky výraznější rytmice sedne, ale je otázka, jestli by to na albech nerušilo s ohledem na to, jaký druh muziky to přece jenom je.

Vzhledem k tomu, že má Princess Chelsea na kontě prozatím jen dvě alba, přičemž to druhé sotva vyšlo, asi nikoho nepřekvapí, že se v setlistu objevilo hojně písniček z obou. Z debutu „Lil‘ Golden Book“ novozélandská čtveřice předvedla třeba „Too Fast to Live“, extrémně návykovou „Monkey Eats Bananas“ (která jen tak mimochodem disponuje tím nejvíce duchaplným textem, jaký jste kdy viděli) a samozřejmě i povinnou „The Cigarette Duet“, což byl právě ten song, při němž Princess Chelsea hrála na baskytaru a partnera v textu jí stejně jako na albu a v klipu dělal (v téhle písničce kytarista) Jonathan Bree.

Nutno ale uznat, že zatímco při domácím poslechu mi nová deska „The Great Cybernetic Depression“ přišla oproti debutu trochu slabší, na koncertě fungovaly dobře i nové písničky včetně singlové „No Church on Sunday“, jež mi z alba přijde dost utahaná. Nejvíce ovšem potěšilo, že z novinky zazněly i „Is It All Ok?“ a zejména „Too Many People“, která je podle mě suverénně nejhezčí skladbou na nahrávce. Kromě nich se z „The Great Cybernetic Depression“ v setlistu objevily i třeba „We Are Strangers“ nebo „All the Stars“.

Celkově zazněly všechny písně, které jsem chtěl slyšet, až na jednu výjimku – přijde mi trochu škoda, že nedošlo na skvělou „Caution Repetitive“, již považuji za jednu z nejlepších věcí, jaké Princess Chelsea doposud vydala. Nicméně jinak vystoupení ubíhalo ve velmi příjemném duchu, a i když kapela hrála téměř hodinu a půl, i díky sympatickému civilnímu vystupování jsem se nijak nenudil a měl jsem z koncertu dobrý pocit. Na druhou stranu ale zase musím říct, že jsem +/- podobně laděných koncertů viděl letos už víc a třeba z Euzen nebo Lydie Ainsworth jsem si odnesl ještě o něco větší zážitek. I tak to byl ale poměrně příjemný večer a vzato kolem a kolem se mi to líbilo.