Princess Chelsea ‎– The Great Cybernetic Depression

Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression

Princess Chelsea ‎– The Great Cybernetic Depression
Země: Nový Zéland
Žánr: indie pop
Datum vydání: 1.5.2015
Label: Lil’ Chief Records

Tracklist:
01. When the World Turns Grey
02. Is It All Ok?
03. No Church on Sunday
04. Too Many People
05. We Are Very Happy
06. We Were Meant 2 B
07. Winston Crying on the Bathroom Floor
08. We Are Strangers
09. We’re So Lost
10. All the Stars

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jednou – a vlastně to není nijak zvlášť dávno – jsem tu již jeden úvod o tom, kdo to je Princess Chelsea a kde se vlastně vzala, psal. Jenže jak se říká, opakování je matka moudrosti a i vzhledem k tomu, že report z vystoupení téhle indie popové zpěvačky z Nového Zélandu v Praze nemuseli číst všichni, si to u příležitosti recenze letošního alba „The Great Cybernetic Depression“ můžeme s klidným srdcem (a samozřejmě i s trochu jinými slovy, aby to nebyla taková nuda) zopakovat.

Inu, to, že Princess Chelsea pochází z Nového Zélandu, už jsem tedy vykecal… kdo to ale je? Chvíli se mihla v indie popové skupině The Brunettes (jejíž lídr Jonathan Bree ostatně hraje důležitou roli i v tvorbě samotné Princess Chelsea), ale opravdu začala být vidět po vydání svého prvního sólového alba „Lil’ Golden Book“. Zpěvačka se evidentně vyžívá v natáčení velkého množství videoklipů (z debutu nemají videa tuším snad jen pouhé dvě písničky), které jsou sice mnohdy značně home-made, ale o to víc zase bývají praštěné. A jedno z nich, jmenovitě to ke skladbě „The Cigarette Duet“, se svého času stalo solidním virálem… v překladu: tenhle klip, jehož většinu tvoří nehybný záběr na Princess Chelsea a Jonathana Bree v bazénku, se po internetu šířilo jako lavina a získalo poměrně solidní popularitu.

Na rozdíl od spousty jiných virálních interpretů však aktivita Princess Chelsea naštěstí nezačíná a nekončí na internetu a hlavně – i hudebně je to dost zajímavé. Nevím jak vy, ale když se o něčem řekne, že se to stalo známé podobným způsobem jako Princess Chelsea díky „The Cigarette Duet“, tak si většinou představím nějakou kravinu maximálně tak na jedno zasmání, ale určitě ne něco, co bych měl chtít poslouchat i za normálních okolností – a přece bylo „Lil’ Golden Book“ výbornou nahrávkou, která mě prostě baví. Od vydání debutu již ovšem nějaký ten pátek uběhl, a tak nadešel čas na pokračování v podobě druhého alba „The Great Cybernetic Depression“.

Není důvod to neříct – já osobně jsem se na „The Great Cybernetic Depression“ těšil docela dost a vážně jsem byl zvědavý, jak to dopadne a jestli Princess Chelsea dokáže udržet vysokou laťku nastavenou její prvotinou. Bohužel se tak ale nestalo…

„The Great Cybernetic Depression“ není vysloveně průserovou nahrávkou, ani se nedá tvrdit, že by se to snad nedalo vůbec poslouchat. Ono když na to přijde, poslech „The Great Cybernetic Depression“ je vlastně docela příjemná záležitost – slouží-li vám počin jen jako kulisa. Jinak je však novinka – navzdory tomu, že z obecného hlediska do bahna hlubokého podprůměru nepatří – po všech směrech horší než její předchůdce. Když totiž po „The Great Cybernetic Depression“ budete požadovat něco víc než jen roli sympaticky nenáročného doprovodu k nějaké jiné činnosti a budete se snažit desku skutečně poslouchat, pak takřka okamžitě začnou vyplouvat na povrch její slabiny. Nebo lépe řečeno jedna slabina, která je však velká a z níž plynou i všechny ostatní – „The Great Cybernetic Depression“ je prostě přespříliš utahané. A od utahanosti už je to jen krůček k zívání a nudě. A ačkoliv jsou mi z nějakého důvodu Princess Chelsea a její počínání sympatické, bylo by pokrytecké zapírat, že místy je to trochu slabé.

„Lil’ Golden Book“ dokáže člověka zaujmout vlastně hned během prvního poslechu – je to ten druh alba, u něhož už na prvním rande cítíte, že je to dobré a že budete mít chuť to poslouchat i nadále, a když to následně vážně budete poslouchat dál, nedojde tomu dech. Jak byste si asi po předcházejícím odstavci zvládli sami domyslet, „The Great Cybernetic Depression“ je v tomto ohledu jiné. Na první poslech kolem mě novinka prohučela bez nějakého většího zaujetí a vlastně jsem si toho z ní nic moc nezapamatoval. Žádný problém, říkám si naivně, asi to tentokrát bude chtít víc času, než se to člověku dostane pod kůži. Jenže těch poslechů už bylo skutečně velké množství a onen stav, kdy bych se u „The Great Cybernetic Depression“ vážně bavil, se prozatím jaksi nedostavil a myslím, že se už ani nedostaví.

Novince chybí hned několik věcí, díky nimž „Lil’ Golden Book“ fungovalo tak parádním způsobem. Především na „The Great Cybernetic Depression“ postrádám nějaké opravdu silné skladby (klidně bychom to mohli nazvat hity, přestože v tomto případě nemám nutně na mysli nějakou instantní chytlavost – ostatně, i ty největší „hity“ Princess Chelsea nejsou žádné rádiové výplachy, stále se bavíme o indie popu), jež by album táhly kupředu již od prvních poslechů. Jasně, určitě někdo může oponovat, že napsat druhý „The Cigarette Duet“ asi nebude až taková sranda, ale na „Lil’ Golden Book“ bylo těch skvělých věcí mnohonásobně víc… byla tam nádherně prdlá „Monkey Eats Bananas“ nebo excelentní kousky jako „Caution Repetitive“ či „Yulia“. Fungovaly tu i klidnější songy jako „Ice Reign“… vlastně tam fungovalo všechno snad s výjimkou mírně kýčovité „Too Fast to Live“, která mi k srdci prostě nepřirostla.

Ne, že by se na „The Great Cybernetic Depression“ nenašly vůbec žádné povedené písničky, akorát takových, jež by ustály srovnání s tím nejlepším z debutu, jsem tu našel… no, jednu. Tou je čtvrtá „Too Many People“, která se bezesporu povedla a v krystalické podobě představuje přesně to, co jsem si od „The Great Cybernetic Depression“ sliboval v celé délce. Nejde o to, že by tahle skladba byla v něčem složitější nebo tak něco, protože je ve své podstatě vlastně jednoduchá… akorát má v sobě i přes svou jednoduchost něco, co člověka skutečně zaujme. Z dalších relativně příjemných, i když už ne až tak dobrých bych jmenoval ještě „Is It All Ok?“, jíž velmi sluší zapojení mužského zpěvu, nebo „We Are Strangers“, která má taktéž co říct.

Na druhou stranu je tu ale mnohem větší podíl písniček, jež se sice poslouchat dají, ale ve skutečnosti jsou přesně tím, díky čemu se „The Great Cybernetic Depression“ tak vleče. Naprosto zářným příkladem budiž je třeba singlová „No Church on Sunday“, jež sice po formální stránce nemusí být špatná, ale prostě nemá takovou sílu, aby nějak výrazněji zaujala. Suverénně nejslabší částí desky je však v tomto ohledu její střed, jelikož po skvělé „Too Many People“ je takových nijakých skladeb naskládáno hned několik za sebou, díky čemuž se posluchačova pozornost odebere do věčných lovišť, odkud už se nezvládne vrátit až do konce alba.

Nemá smysl tvrdit opak, člověk by si měl občas nalít čistého vína – „The Great Cybernetic Depression“ prostě je zklamání a docela velké. Zpočátku jsem si to nechtěl tak úplně připustit, protože jak jsem již výše řekl, postupem času mi snažení Princess Chelsea prostě začalo být nějakým způsobem sympatické, ale když se ani po velkém množství poslechů stav nijak neobrátil, tak se prostě nedá svítit. Oproti „Lil’ Golden Book“ je letošní novinka sešup o několik tříd níže, což je obrovská škoda, protože jinak tu talent rozhodně nechybí. Inu, snad se bude na další desce skladatelsky dařit lépe než na „The Great Cybernetic Depression“.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.