Země: Finsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Inverse Records Tracklist: 01. Life Beyond Reasons 02. Outcast of Society 03. Words of Respect 04. Selfconfidence 05. Steal the Grails 06. Walls of Liars 07. Silence 08. Moment 09. N.O.I.S. 10. Final Escape Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

O Finsku by se nejspíše dalo říci, že tam hraje na nástroj a v nějaké kapele každý druhý člověk. Když si projedete nějaký seznam jen metalových kapel, tak zjistíte, že je to úplná záplava. A to nemluvím o jiných rockových stylech. Dříve bývalo zvykem, že z Finska lezly především power metalové kapely s občasným zábleskem black metalu a doomu. Kdo ale trochu pronikne pod prvotní vrstvu, zjistí, jak se to skutečnost má a že Finsko skutečně není živo pouze power metalem. Ovšem muziku, kterou produkuje kapela Process Pain, bych asi od kapely z tamních luhů a hájů úplně neočekával. Je to podobné spíše na americkou produkci. Ale ničemu to nevadí.

Kapela po osmi letech existence přichází s debutovým albem “Outcast of Society”, čili vcelku tradiční téma. Téměř čtyřicetiminutový materiál je napumpovaný energickým moderním melodickým metalem plným agrese, ale i smysluplných melodií. Agrese a energie jsou zde hlavními pilíři nahrávky a jsou to faktory, které táhnou celé album dopředu. Skrz riffový nátlak se však nezapomíná ani na melodie, které jsou ovšem vkusné a nejde o žádný nasládlý metalcore. To jest korunováno agresivním řevem Jana-Erika Niemiho. Hned úvod “Life Beyond Reason” je nekompromisní tečkou mezi oči, přitom tato skladba představuje v podstatě esenci toho, co provází celou desku. Tvrdé riffy, důrazné tempo, střídané houpavějšími rytmy. Do toho pořádná sada melodií a dokonce klidná pasáž a technicky i kompozičně vymazlená sóla.

Tímto se v podstatě seznámíte se stylovým směřováním kapely, která ze svého vytyčeného směru víceméně neuhýbá. Stopáž skladeb je v průměru kolem tří minut, tudíž žádné mazání. Jediné zpomalení a zvolnění přichází ve “Steal the Grail”. Pomalejší tempo, vybrnkávání a spousta melodických vyhrávek. Docela sympatické mi je, že i přes baladický charakter skladby zůstává na svém místě chrčák, nicméně bych si zde odpustil ty “vypjatější” polohy. Místo, aby to přidávalo na intenzitě a naléhavosti, to působí spíš směšně a celkový dojem to spíš sráží. Ale je to tak asi moje jediná výtka tímto směrem.

Nemáme co do činění s bůhvíjak objevným materiálem, ale je napumpovaný s takovou vervou, že upoutá. Hrubý zvuk ustřelí palici. Podladěné a hutné kytary hrají prim, za bicími pak sedí šikovný Teemu Hauta, který si se svým nástrojem rozumí výborně, což je dobře slyšet například v techničtějším úvodu “Selfconfidence”. Kdo se podívá na Metal-Archives, ať se nenechá zmást stylovým označením deathcore, protože co slyším já, tak nemá s deathcorem nic společného. Spíš očekávejte svižnou porci moderního sekaného thrash metalu. Svého prostoru se dočká i baskytara, jež si například švihne vyhrávku v šesté “Walls of Liars”. Tu možná považuji i za nejlepší skladbu kolekce vůbec, především díky thrashovému odéru a nádherně vymazleným zdvojeným sólům. Musím se přiznat, že na nahrávce dost silně cítím vliv As I Lay Dying, což byla pro mě před x lety kapela, která patřila k tomu nejlepšímu z americké metalcorové scény. Jak jsem již zmínil, není to totální originál a máloco na albu překvapí, každopádně řemeslo je to parádní a na několik poslechů určitě zabaví.