Psycroptic - The Inherited Repression

Psycroptic – The Inherited Repression

Psycroptic - The Inherited Repression
Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carriers of the Plague
02. Forward to Submission
03. Euphorinasia
04. The Throne of Kings
05. Unmasking the Traitors
06. Become the Cult
07. From Scribe to Ashes
08. Deprivation
09. The Sleepers Have Awoken

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tasmánské techniky Psycroptic jsem si nikdy neoblíbil. Nebylo to snad tím že bych neměl rád podobnou hudbu obecně. Jejich hudba mi však přišla zmatená a nečitelná. Proto jsem žádné z jejich alb dosud nenaposlouchal tak dobře, abych mohl tvrdit že je doopravdy znám. Jenže s “The Inherited Repression” to bylo úplně jinak. Když asi měsíc před vydáním alba kapela zveřejnila skladbu “Carriers of the Plague” zvědavost mi nedala a já si ji musel poslechnout. To se ukázalo jako dobrá volba, protože jsem si ji rychle zamiloval. Rozhodl jsem se tedy, že si “The Inherited Repression” nemohu nechat ujít.

A právě “Carriers of the Plague” je úvodní skladbou páté desky této rychle rostoucí kapely. Při jejím poslechu si připadám, jako by mě přejel Hummer a já zpod jeho podvozku ještě stihl ocenit masivní šestilitrový osmiválec, jejž skrývá pod kapotou. Je to poněkud krkolomné přirovnání, ale překvapivě výstižné. “Carriers of the Plague” vás totiž převálcuje, ovšem uslyšíte při tom tolik výborných detailů, že vám to vůbec nebude vadit. A to vlastně vystihuje celé album. Joe Haley je pán riffů a z posledních měsíců mě napadá snad jen duo David DiSanto / Erik NelsonVektor, které by se s ním mohlo měřit. Ještě více mě však překvapuje, jak snadno je díky němu “The Inherited Repression” poslouchatelné. Z minulých desek Psycroptic si nepamatuji zhola nic, kdežto na novince jsem si hned z kraje našel několik oblíbených skladeb a s opakovanými poslechy jsem si zapamatoval něco od každé písně. Krom fantastické kytary to může být také tím, že Psycroptic citelně zpomalili. Nejde o nic, čeho by se byl důvod bát. Lze však snadno mluvit o větší variabilitě temp po celé délce desky. Způsob, jakým Joe Haley ovládá svou kytaru, je vskutku jedinečný. Na albu se nevyskytují žádná sóla, alespoň ne taková, jak si je běžně představuji. Kličky a zákruty, které Haley předvádí, za sólování ovšem svým způsobem považovat lze, a pak je tedy deska sól plná.

Baskytarista Cameron Grant se úctyhodně drží Haleyho kytary a občas ho doslova pronásleduje i do těch nejsložitějších momentů. Bohužel kvůli tomu nedostal dost prostoru, a tak snad jedině v “Unmasking the Traitors” může na chvíli volně dýchat. Navíc i produkce jasně dává najevo, že o baskytaru tady rozhodně nejde, a ta tak většinu času není moc dobře slyšet. Výbornou práci ovšem odvedl další Haley v kapele, tentokráte David a jeho bicí souprava. Kromě klasických sypaček a dalších death metalových radostí si totiž sem tam dovolí drobné úlety, které pomáhají držet posluchačovu pozornost. Částečně tak napodobuje svého bratra, jelikož ten své úžasné dovednosti také nepoužívá samoúčelně.

Mnozí fanoušci nemohou přenést přes srdce vokalistu Jasona Peppiatta, který nahradil oblíbeného Chalkyho již před mnoha lety. Těžko posoudit, z čeho konkrétně tato nenávist pochází a zda nejde jen o nevraživost k “novému děcku ve třídě”, ovšem na “The Inherited Repression” je Peppiattovo vystupování naprosto bezproblémové. Jeho hlas zní spíše hardcorově a po delším poslechu bohužel také monotónně, ovšem s přihlédnutím k tomu, že se pohybujeme v žánru, kde zpěv nikdy nehrál hlavní roli, si nemůžu stěžovat.

O zvuku alba jsem se už zmínil ve spojitosti s baskytarou, ovšem kromě ní si nemohu na nic stěžovat. Zvuk je krásně čitelný, bicí znějí živě a “přátelsky” (oproti strojové surovosti, kterou bych čekal). Z devíti skladeb je snad jediná o trošku slabší (“From Scribe to Ashes”), ovšem vyvažuje ji velký počet hitovek (“Carriers of the Plague”, “Euphorinasia”, “The Sleepers Have Awoken” a v menší míře všech pět zbývajících skladeb). Celková délka alba jen lehce překračuje 40 minut, což je tak akorát, aby bylo možné snadno udržet pozornost po celou hrací dobu. Pro zpestření se dočkáme i dvou akustických úvodů ve skladbách “Euphorinasia” a “Deprivation”. Zvláště ve druhé zmíněné je akustika vskutku výborná a myslím, že by rozhodně neuškodilo, kdyby se na albu objevovala častěji.

“The Inherited Repression” je tak první album Psycroptic, které jsem si opravdu oblíbil. I s malou znalostí starších alb snadno poznám, že se výraz kapely během posledních pár let citelně změnil. Fanoušci jejich debutu tak nejspíš budou mít těžký boj, zda přijmout novou tvář, či kapelu definitivně zavrhnout. Zvolit druhou možnost by ovšem byla věčná škoda.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.