PTSD - A Sense of Decay

PTSD – A Sense of Decay

PTSD - A Sense of Decay
Země: Itálie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 20.5.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Event Horizon
02. A Reason to Die
03. Parasomnia
04. Staring the Stormwall
05. Suicide Attitude
06. A Sense of Decay
07. Breathless
08. Solar Matter Loss
09. By a Thread
10. Heavy on My Heart [Anastacia cover]
11. …If?
12. Event Horizon [Forgotten Sunrise remix]

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italové PTSD sice datují svůj vznik k roku 2005, ovšem jejich albový příděl není doposud nikterak bohatý, takže po debutu “Burepolom” z roku 2008 se nyní rozhodli rozrazit dveře metalové společnosti albem “A Sense of Decay”. Na první pohled nenápadná formace se pro potřeby vzniku novinky obklopila celkem zajímavými jmény, o nichž ještě bude řeč, takže takové to úvodní nezbytné tlachání, kterým jsme si měli jen tak zběžně tuhle partu představit, zakončím objasněním významu názvu PTSD, což je zkratka pro anglický výraz posttraumatické stresové poruchy.

Stejně jako podivný název, s jehož rozluštěním bych bez nápovědy oficiálních materiálů vydavatelství měl problémy, je celkem obtížné zařadit a uchopit PTSD po hudební stránce. Ne snad, že by se jednalo o natolik svéhlavý a originální mix různých stylů a struktur, ale střídání kytarových pasáží s téměř art rockovými melodiemi nemusí sednout úplně každému a přiznám, že mi trvalo několik poslechů, než jsem těmto někdy až křečovitým změnám přišel na chuť. Nicméně, pořád zastávám názor, že občas jsou tyto změny prováděny stylem lámání přes koleno a napadá mě paralela s Flying Colors, kteří jsou sice stylo trošku jinde, ale kteří na svém loňském debutu předvedli, že to jde a nemusí se vůbec tlačit na pilu. Za všechny mě hned v první moment napadne jinak slušně rozjetá “Suicide Attitude”, které na mě zapůsobila jako poslepovaná z několika různých písní a změny nálad, které bych normálně kvitoval, mi zrovna v tomto případě nešly pod nos. Technická stránka nahrávky je naprosto bezchybná, pro takovéto desky, kde hrají výraznou roli melodie, je důležitý hezky čitelný zvuk, který měl v případě “A Sense of Decay” na starosti producent Jim Caruana, jenž spolupracoval třeba s Beyoncé, a zvláště barvitý, zvonivý zvuk kytary v jejích klidnějších momentech se mi strašně líbí.

Největším lákadlem PTSD pro mě je působení Marca Minnemanna, který usedl na bubenickou stoličku a jenž mě svou hrou na letošní sólovce Stevena Wilsona naprosto uchvátil. Na “A Sense of Decay” nemá na první poslech nijak výrazný prostor a hraje spolu s ostatními členy, nejen vedle nich, jak jsem očekával. Občas se najdou momenty, kde jeho nástroj hraje prim a svými finesami odstartuje hned několik písní, ale není jich mnoho a hlavní tak zůstavají kytary. Naštěstí se kytaristé i přes dotyk progresivního metalu nenechali unést někam k Dream Theater, ale vše je drženo hezky na uzdě v rámci mezí posluchačsky přístupného rock/metalu. Na závěr bych měl představit ještě zpěváka Henryho Guye, který má příjemné zabarvení vokálu, takže i když se v rámci doprovodných vokálů, či několika vypjatějších momentů, pustí do vyšších poloh, je stále poslouchatelný. Dvanáct skladeb, které se pohybují na pomezí metalu, alternativy a rockové progrese, hezky šlape a je jedno, jestli se zaposloucháte do energičtějších skladeb “Parasomnia”, “Breathless” či “By a Thread”, nebo do přístupnějších záseků. Tato zmíněná trojice uhání v trošku rychlejším tempu než zbytek desky a taky mě baví ze všech nejvíc, zvlášť “Breathless”, ve které se jako v jedné z mále vokálně zabrousí i do trošku tvrdších poloh. Oproti nim stojí na druhé straně pomyslné barikády uklidňující “Staring the Stormwall”, elektronická “Solar Matter Loss” a závěrečná “…If?”, jež v sobě nosí progrockové vibrace. Dramaturgicky jsou tyto skladby poskládány přes sebe, takže těžko hodnotit, zda je lepší první, či druhá půle desky, protože máte pocit, že se pořád něco děje. Při pohledu na tracklist je nejpoutavější položka číslo jednáct, takže nemůžu nezmínit překvapivou předělávku “Heavy on My Heart” Anastacie. Ne, že bych měl něco proti rockovým coverům popových originálů, ale tenhle nepatří do kategorie těch povedených, takže za mě palec dolů.

Fanoušci takových Evergrey by si mohli v PTSD najít jisté zalíbení, přestože se nejedná o nikterak blízké spojení, tak můžeme v jejich tvorbě najít jisté spojující motivy, z nichž ty nepřeslechnutelné jsou výrazné bicí a příjemné kytarové riffy. Doteky progresivního metalu, rocku, trošky elektroniky a nakonec i té alternativy nezní možná nikterak výživně, ale není to špatné. Chytlavá deska, jako je “A Sense of Decay”, svádí k tomu, že se jedná o prvoplánově zaměřenou tvorbu, ale určitá trvanlivost jí nechybí a zajímavé momenty jsem si dokázal najít i po čase, takže nakonec proč vlastně ne. Milé překvapení, u něhož jsem dlouho váhal mezi 6,5 a 7 body, ale nakonec zaokrouhlím nahoru, protože se to dobře poslouchá.


Další názory:

Od poslechu jsem neočekával zhola nic, ale na první ochutnávky mě “A Sense of Decay” až překvapivě chytlo a bavilo. Samozřejmě, PTSD rozhodně neprodukují něco vyloženě složitého, a přestože to má několik poměrně zajímavých momentů, celkový výsledek je docela pohodový a nenáročný poslech. Až sem všechno v pohodě. S přibývajícím počtem přehrání mě ovšem docela rychle začala opouštět chuť si “A Sense of Decay” pouštět. Není to špatná muzika a určitě to má po většinu desky něco do sebe, jen mi přijde, že se to možná až příliš rychle vyčerpá, což je docela škoda. Ve finále ovšem kladné dojmy přece jen převažují, takže jsem ochoten trochu přivřít či a dát tomu slabším 7 bodů, i když je to docela o fous – kdybych měl na poslouchání ještě týden, možná už by to šlo o něco níž. Jinak k tomu nemám moc co dodat, jelikož kolega nade mnou vše vystihl docela přesně a v podstatě ve všem s ním souhlasím, takže si jen na závěr rovněž rýpnu do coveru uchcávačky “Heavy on My Heart”, který je v originále skousnutelný jen díky zajímavému hlasu hlavní protagonistky, což tu – logicky – chybí, takže se song smrsknul na těžkou nudu. Když už chce někdo mermomocí předělávat zrovna tuhle zpěvačku, tak si dovolím tvrdit, že Anastacia má na kontě i mnohem lepší písničky, které by navíc k vlastnímu projevu PTSD mohly sednout lépe než zrovna “Heavy on My Heart”.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.