Pythia - The Serpent's Curse

Pythia – The Serpent’s Curse

Pythia - The Serpent's Curse
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / power metal
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Golden Axe

Tracklist:
01. Cry of Our Nation
02. Betray My Heart
03. Kissing the Knife
04. Just a Lie
05. Dark Star
06. Long Live the King
07. The Circle
08. My Perfect Enemy
09. Heartless
10. Our Forgotten Land

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejspíš jsem moc náročná, nebo se metal propadá do pekel, kam už ostatně dávno patří. Jinak si nelze vysvětlit, že z více jak deseti symfonických alb, jsem “setřela” víc jak polovinu z nich. A věřte mi, že s britskou skupinou Pythia s jejich novinkou “The Serpent’s Curse” to nedopadne jinak než opět špatně.

Pythia je klasickým případem v klasickém symfonickém metalu. A je mi v tom případě úplně jedno, zda mi někdo bude tvrdit, že k ní pronikly vlivy z heavy metalu, nebo se bude zarputile tvrdit, že to může být i gothic a že jejich zpěvačka Emily Ovenden nezpívá špatně. V komplexním hodnocení je to u mě nezachrání. Ačkoliv jejich celá druhá deska je dobře provedená, mám pocit, jako bych to už znala, jako bych očekávala každý moment, který v dané písničce přijde. A to mě neúprosně nudí.

Pokračujme v tom slově “klasický”, protože tím se dá přesně popsat samotný začátek. “Cry of Our Nations” se vystupňovává do klasických teatrálních výšin a je vám odbubnován rytmus, jak když táhnete do války, pak k sobě přidá nějaké ty elektronické prvky a tím také celá krása tohohle songu končí. A kdyby vás snad jeho cinkající hvězdný prach náhodou zaujal, další píseň vás přesvědčí o tom, že nemáte co očekávat. “Betray My Heart” je toho klasickou odrhovačkou. (Ne, já už slibuju, že s tím slovem skončím.) Ještě horší, pro mě přijde zjištění, že angličtina je jejich rodným jazykem a místo toho, aby vymysleli geniální texty, tak se opět drží toho, že nejlépe je použít v každé písničce “heart” a “night” a oni si to posluchači skousnou. Tak ne, já ne.

A když už si myslíte, že opravdu umřete, tak se to ještě nestane. Musím přiznat, že jako jediné dvě silné písně alba se mi zdají “Kissing the Knife” a “Just a Lie”. Zdá se mi, že se zde projevuje ta tvrdší stránka skupiny, a ta jako taková se mi nakonec nezdá vůbec špatná. Najednou mi trochu mírně připomenou zmodifikovanou Krypteriu. A to už si přiznejme, že začíná být o trochu slušnější pozice. Škoda, že dozní a zmizí hned v “Dark Star”. A pak už nic, co by mě naplnilo radostí. Přičemž vyloženě opačným účinkem na mě zapůsobil před předposlední song “My Perfect Enemy”, který je v celém kontextu alba jak pěst na oko.

Ale když to přece jen zvládnete (nebo musíte jako já zvládnout) do konce, dojde vám, že to album by v důsledku nebylo tak špatné a že by se tam našlo pár silných okamžiků. Problém je v tom, že pár. Zbytek je něco, co nutně musí hodně lidí odradit. Což je chyba, která se neodpouští. A stejnou chybou je, když je druhé album horší než prvotina. Vlastně jsem do Pythie vkládala naděje právě díky písni “Sarah (Bury Her)”, která sice také neoplývala velkou dávkou kreativity, ale něco na ní bylo, něco chytlavého. Něco jednoduchého.

Asi mi opravdu nestačí “najíst se” jen napůl. Jak si to Pythia uvařila, tak to taky má mít. A mohlo to být pro ně ještě horší, ale jak už jsem řekla, stále je v té desce teoreticky slyšet nějaký potenciál, i když prakticky stojí za starou bačkoru a pozitivní stránky abyste hledali s lupou, a to by se prostě nemělo stávat.


Další názory:

Když jsem si “The Serpent’s Curse” pustil poprvé, zůstal ve mně po konci alba pocit, že jsem právě slyšel další hnůj plný kýče, neoriginality a cukrkandlových zpívánek. S opakovanými poslechy, které jsem ovšem nepodstupoval kvůli tomu, že by mne nahrávka bavila, ale abych si udělal nějaký solidnější obrázek kvůli hodnocení, jsem svůj názor malinko přehodnotil k lepšímu, ale zase ne o tolik – stále si totiž nejsem jistý tím, co si o “The Serpent’s Curse” pořádně myslet. Ono ne, že by se neobjevovaly žádné slibné a dobré nápady, ale má to jeden velký háček, a sice že těchto několik ostrůvků, které dokazují, že potenciál by tu v případě Pythia byl, jsou zcela nepochopitelně ubity okolním mořem výše zmiňovaného kýče. Demonstroval bych to třeba hned na první skladbě “Cry of Our Nation”, kde se v čase 2:12 objeví opravdu výborný několikavteřinový moment, jenž se mi určitě líbí, ale před ním i za ním jsou pasáže, které mě vyloženě iritují – a těch je navíc ještě k tomu většina. Není tedy divu, kdyby většina lidí desku zahodila po prvním poslechu – stejně jako jsem to měl chuť udělat i já -, protože v nich zůstane pocit naprostého průměru. Na jednu stranu je to škoda, jelikož potenciál, jak jsem již řekl, by zde byl, avšak nemá cenu zastírat fakt, že celkový výsledek je diplomaticky řečeno velmi rozpačitý.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.