Rage - 21

Rage – 21

Rage - 21
Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. House Wins
02. Twenty One
03. Forever Dead
04. Feel My Pain
05. Serial Killer
06. Psycho Terror
07. Destiny
08. Death Romantic
09. Black and White
10. Concrete Wall
11. Eternally

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vsadím se, že každý z nás má nějakou “notoricky známou” kapelu, od které ještě nikdy nic neslyšel. U mě to vedle jmen jako Anthrax nebo Cannibal Corpse (kde se ovšem můžu aspoň vymlouvat na to, že příliš neholduju thrashi a deathu) do této recenze byli němečtí Rage. Jméno mi samozřejmě neznámé nebylo, ale přestože se považuju za fandu heavy a power metalu, vyhýbala se mi dosud jakákoliv ukázka z jejich tvorby. Z reakcí znalých fanoušků mi vyplývá, že nová deska “21” asi nebylo úplně nejšťastnější první setkání, protože prý zdaleka nedosahuje kvalit děl předchozích. Nedovedu to posoudit, hodnotit můžu jenom tento počin.

Předchozích alb bylo celkem 19 pod hlavičkou Rage a ještě jedno v roce 1985 pod jménem Avenger, čímž se dostáváme k početu jedenadvacet a odkrýváme první rovinu symboliky netradičního názvu “21”. Ovšem v historii kapely to není žádný precedens, už před 14 lety vyšlo na základě stejné logiky album “XIII”. Druhou rovinu chápání názvu prozradí hned intro a první song “Twenty One”, kde nelze přehlédnout odkaz na známou hazardní hru Blackjack nebo též hezky česky Jedenadvacítku.

21 řadových alb a k tomu asi deset EP a několik demo nahrávek, to už je slušná porce na to, aby i přes veškerý um a zkušenosti současného tria členů začala poněkud upadat tvůrčí invence. Osobně se domnívám, a nejsem zřejmě sám, že právě to se v případě “21” stalo. Rage sice nechrlí jedno album za druhým rok co rok, nicméně nemůžu říct, že bych měl pocit, že poslouchám něco výjimečného. Pokud mě během poslechu něco výrazněji zauajalo, byly to následující skladby: “Forever Dead” velmi pozitivně, coby zdaleka nejvýraznější a nejlepší song na albu, bodující především díky silnému refrénu, potom “Destiny” díky tomu, že mi v určitých pasážích zní, jako by ho na svědomí měli Blind Guardian, a nakonec “Serial Killer” a “Psycho Terror”, ovšem ty coby zástupci tvorby, která se mi vyloženě nelíbí, i když ve druhé jmenované je pár momentů “nadějných”. Moc se v tomhle směru nevyvedla ani závěrečná “Eternally”. Zbytek je spíš takový neslaný, nemastný průměr.

Celkově se mi těžko hledají slova, kterými bych měl dílo charakterizovat a přiblížit ho čtenáři dychtivému vstřebat mé dojmy a na jejich základě se rozhodovat, zda se o album dál zajímat či se mu raději vyhnout. Obecně bych mohl říct, že hudba je celkově tak nějak “tvrdší” a méně melodická, než by mi bylo milé. Na druhou stranu, to se zas může líbit těm, kteří naopak nemají rádi (podle nich) umělou přislazenost a prvoplánovou podbízivost, jakou disponují například Sabaton coby jiný příklad kapely žánrově kombinující heavy a power metal (alespoň pokud můžeme věřit žánrovému škatulkování). Potíž je v tom, že zároveň mě nedokázala příliš přesvědčit o tom, že takto má vypadat umělecký záměr a že se za ní skrývá něco víc, než jen snaha vyprodukovat album, které se v případě jména, jako je Rage, prodá v podstatě samo.

Většina alba se více méně poslouchat dá a jsou tam i místa, která se poslouchají velmi dobře, ale celkový dojem z poslechu se opravdu nedá označit za kdovíjaký. Vyloženě jsem se nenudil, nebyl jsem poslechem znechucen, ovšem ani jsem se vyloženě nebavil a nebyl poslechem nijak zvlášť nadšen. V bodové stupnici své pocity vyjádřím číslem šest s odvoláním na má předchozí hodnocení, protože cokoliv vyššího pro “21” od Rage by bylo nefér vůči mnou dříve uděleným známkám.


Další názory:

Rage jsou už dnes kapela, která asi jen těžko někoho může překvapit. Jenže, ruku na srdce, kdo z nás by to od nich vlastně čekal. Posluchač v podobě “21” dostane přesně to, na co je zvyklý a co má rád (pokud je tedy posluchač Rage, tak předpokládám, že má rád), což v překladu znamená kvalitně a na odpovídající úrovni odvedený heavy metal, který snad nikoho nemůže v žádném případě urazit. Pánové nemají sebemenší problém naplnit očekávaný standard po všech stránkách – skladatelsky, zvukově, instrumentálně. Výsledkem je velice příjemný hevík, z něhož si sice asi nikdo nesedne na zadek, ale poslouchá se to moc hezky, o tom žádná. Kdybych měl použít gamblerskou asociaci v návaznosti na text titulní písničky, řekl bych, že jsou Rage sázka na jistotu, jež nikdy nezklame. Vyhodil bych snad jen závěrečnou nepůvodní “Eternally”, která je z mého pohledu trochu zbytečná, ale jinak se moc není o čem bavit… Snad jen kromě toho, že normálně bych takovému albu udělil nejspíše 7 bodů, avšak vzhledem k faktu, že předcházející nahrávky mi přišly lepší, dám o půl bodu méně.
H.

Rage nahráli desku. Jednadvacátou. A už jenom pořadové číslo napovídá, že asi nelze čekat nic, co by zahýbalo zažitým náhledem na to, jakou hudbu tihle veteráni produkují. Album “21” tomuto tvrzení dává za pravdu. Na první poslech jde poznat, že jsou to Rage, ale stejně tak nelze přeslechnout, že se novinka ani v nejmenším nechytá na pecky typu “Soundchaser”. Důvod je prostý – když nepočítám pár opravdu slušných songů, tak se u poslechu alba celkem nudím. Ne, že by to bylo vyloženě zlé, to rozhodně ne, a na většině skladeb se dá najít aspoň něco, co stojí za pozornost, ale na zadek vás to neposadí ani omylem. “21” je deskou, která neurazí, ale rozhodně bych po ní nesáhl, kdybych si chtěl nějakou nahrávku Rage pořídit v originále. A co víc – kdybych před třemi lety dostal namísto “Soundchaser” do ruky právě “21”, sotva bych se do Rage zbláznil, jak se mi onehdá povedlo…
Ježura

Rage nahráli další album. Nic míň a bohužel ani nic víc. Novinka “21” bohužel sklouzává do šedého průměru v rámci početné diskografie této stálice na německé power metalové scéně. Tento problém mám s alby Rage zhruba od “Speak of the Dead”. Kapela nadále pokračuje ve snaze vracet se ke svým kořenům a nahrála desítku přímočarých skladeb, z nichž většina bohužel postrádá nějaké nosné nápady a nezachrání to ani jako vždy vynikající Victor Smolski, jehož hru opravdu obdivuji, ale dokud bude spolu s Peavym nahrávat obdobně nezáživný materiál, tak jsou mu jeho šikovné prsty houby platné. Album mi přijde jako taková ta sázka na jistotu, kdy se prostě něco nahraje, aby měli fandové co kupovat a byl nějaký důvod k novému turné, sice profesně skvěle odvedená práce, ale mě to nebaví. Kde jsou ty časy, kdy na přelomu tisíciletí nahráli Rage takové skvosty jako “Welcome to the Other Side” či “Unity”. Vyzdvihl bych dvě skladby, které na albu kvalitativně vyčnívají, a sice titulní “Twenty One” a “Forever Dead”. Kdybych měl své nudné povídání nějak ukončit, tak se musím opakovat. Rage prostě nahráli další album.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.