Recenze

  • Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

    18.10.2017

    H.

    Drudkh / Paysage d'Hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

    Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi. To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně.

  • Naurrakar – Apogeum

    16.10.2017

    H.

    Naurrakar - Apogeum

    Vzpomínám si na to, že když Naurrakar vydávali svůj první demosnímek „Imperium Satana“ (2009), přišli mi trochu směšní a očekával jsem, že zanedlouho skončí v propadlišti dějin podobně jako třeba Delzvan či Bellifer (s nimiž oběma ostatně lze u Naurrakar nalézt jistou personální spřízněnost), tedy další tehdy začínající blackmetalové kapely. Dnes musím říct, že jsem partě okolo kytaristy Ega trochu křivdil a že jsem ji podcenil. Naurrakar totiž nejenže vydrželi, ale vyhráli se, po hudební (a po shození nechtěně vtipných koncertních paintů – soudím na základě posledních fotek – vlastně i vizuální) stránce dospěli a nyní se již mohou řadit k těm relativně zajímavějším formacím, jaké v České republice tepou black metal v jeho čistokrevné formě. Hodně cením, že se skupina dokáže posouvat neustále kupředu a prozatím se s každým dalším ...

  • Ancient VVisdom – 33

    15.10.2017

    H.

    Ancient VVisdom - 33

    První věc, co mě na kapele Ancient VVisdom praštila přes oči, je, že… se jmenuje Ancient VVisdom! Protože to je prostě kult jak noha, když namísto w napíšete vv, že jo. Nicméně zdaleka se nejedná o jedinou zajímavost, na jakou lze u téhle party z texaského Austinu narazit. Respektive to jméno mi spíš připadá zábavné, nikoliv vyloženě zajímavé. Co mi ale zajímavé přijde, to je hned první počin, jejž Ancient VVisdom vydali v roce 2009. Šlo o split album a důležité na tom je, s kým onen nosič sdíleli. Na druhé straně „Inner Earth Inferno“ se totiž objevily dvě skladby od jistého Charlese Mansona. Ano, jde přesně o tamtoho Charlese Mansona. Abych vás ale nelakoval (nebo alespoň ne tolik), tohle jsem zjistil až později. Kvůli splitku s jedním z nejznámějších úchylů jsem tuhle ...

  • Chelsea Wolfe – Hiss Spun

    14.10.2017

    H.

    Chelsea Wolfe - Hiss Spun

    Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech. Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně ...

  • V/A – Аргандаб

    12.10.2017

    H.

    V/A - Аргандаб

    Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas ...

  • Crawl – This Sad Cadav’r

    11.10.2017

    H.

    Crawl - This Sad Cadav’r

    Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět! Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě ...

  • Gribberiket – Sluket

    10.10.2017

    H.

    Gribberiket - Sluket

    Norskou formaci Gribberiket jsem před touto recenzí respektive před tímto albem neznal. Kapela v předchozích letech vydala pouze jedinou fošnu „Knefall“ (pozor, všemocné metalové archivy to uvádějí jako dva různé počiny, byť se má jednat o jednu a tu samou nahrávku), která se postupně dočkala edicí na každém z královské trojice nosičů, to jest gramofonové desce, kompaktním disku a audiokazetě (tato se objevila jako první). Ale tak znáte to, prostě nejde zachytit všechno a slyšet všechno. K poslechu letošního druhého dlouhohrajícího alba „Sluket“ jsem se rozhodnul na základě letmého projetí ukázek. Tedy abych byl přesný, nejprve mě zaujal příslib ohavného zlo-doomu říznutého prvky black metalu. To zní slibně.

  • Ars magna umbrae – Through Lunar Gateways

    9.10.2017

    H.

    Ars magna umbrae - Through Lunar Gateways

    V Polsku se zajímavé blackmetalové líhnou jako houby po dešti a kvalitní prvotiny zde vznikají v počtech, o nichž se naší scéně může leda tak zdát v mokrých snech. Nyní nadešel čas, abychom si v recenzi představili další povedenou záležitost od našich severních sousedů, která je možná debutovým počinem, ale i přesto disponuje dostatečně vysokou úrovní, aby se vám vyplatilo jí věnovat kus své drahocenné pozornosti. Dámy a pánové (já vím, že v dnešní době už je těch pohlaví prý víc, ale já jakožto staromilec zůstanu u klasického dvou-genderového přístupu), přivítejte entitu s názvem Ars magna umbrae! Ars magna umbrae má na svědomí jistý Kthunae Mortifer (anebo také D. A. Khthōn). Což předpokládám nebude jeho občanské jméno. Ale jestli ano, pak jeho rodiče mají docela smysl pro humor. Ale k věci.

  • Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – What Makes You Pray

    8.10.2017

    H.

    Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - What Makes You Pray

    Zevrubně se rozepisovat o tom, jak Der Blutharsch – respektive nyní již Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – směřují svou hudební dráhu do vod psychedelického rocku, je už snad docela zbytečné. Především z toho důvodu, že tento přerod byl nejpozději na předchozím albu dokonán, takže se zdálo, že asi nemá moc smysl vnímat tuhle rakouskou formaci okolo Albina Juliuse jinak než jako psychedelicky rockovou kapelu. Rozhodně však stojí za to se rozepsat o tom, když Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand vydávají novou desku. Právě to se stane již zanedlouho, protože na 16. října je naplánován nový počin s názvem „What Makes You Pray“ – nejvyšší čas se podívat na to, co od novinky můžete očekávat! Minulá řadovka „Sucht & Ordnung“ byla ...

  • Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

    7.10.2017

    Zajus

    Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

    Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii “. Proto tedy všechny tři počiny najednou. Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda ...

  • Jordablod – Upon My Cremation Pyre

    6.10.2017

    H.

    Jordablod - Upon My Cremation Pyre

    Je několik konkrétních vydavatelství, jejichž činnost se rozhodně vyplatí sledovat a v podstatě lze říct, že stojí za slyšení takřka vše, co pod jejich křídly vyjde. Samozřejmě, že ne ze všeho si člověk kecne na prdel, ale když se u většiny nahrávek váš vkus a vkus daného labelu potkávají, není od věci tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pro mě osobně k takovým patří i němečtí Iron Bonehead Productions, jejichž portfolio projíždím vcelku pravidelně, dost často nacházím kvalitní muziku a také dost často rozmrdávám tisícovky v jejich e-shopu, haha. Každopádně, právě díky nim se mi dostali do drápů i švédští Jordablod, jejichž tvorbu bych zde rád představil v recenzi, poněvadž to dle mého skromného uvážení stojí za to. Kapelu jsem zachytil již v loňském roce, kdy u Iron Bonehead vyšla kazeta „Promo 2016“, jíž jsem si ...

  • Ufomammut – 8

    5.10.2017

    Onotius

    Ufomammut - 8

    „Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od pátku na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy ...

  • Novae Militiae – Gash’khalah

    4.10.2017

    H.

    Novae Militiae - Gash'khalah

    Novae Militiae na scénu vstoupili již v roce 2011, kdy jim vyšla jejich debutová deska „Affliction of the Divine“. Musím se ovšem přiznat, že jsem tento počin úplně minul a vůbec nezaregistroval, že se něco takového objevilo. Ani v době vydání, ani zpětně. O Novae Militiae jsem se totiž dozvěděl až letos, když došlo k vyvrhnutí druhého dlouhohrajícího alba s názvem „Gash’khalah“. Zaujal mě jeho titul i krvavě rudá obálka, díky čemuž jsem se rozhodl vyzkoušet i hudební obsah. Své dojmy se nyní pokusím shrnout ve slohovém patvaru, jejž by ti největší odvážlivci mohli v pomatení smyslů nazvat recenzí. Jednu důležitou věc stran Novae Militiae jsem doposud nezmínil. Pro poslech „Gash’khalah“ se totiž přimluvila ještě jedna skutečnost, a sice kombinace žánru a země původu. Francouzský black metal má totiž právem svůj věhlas, ...

  • Neige et noirceur – Verglapolis

    3.10.2017

    H.

    Neige et noirceur - Verglapolis

    Neige et noirceur je už nějaký ten rok stálicí blackmetalové scény a jako takovou ji snad není radno nějak zevrubně představovat. Ostatně ani v našich recenzích není tahle kanadská formace nováčkem – jestli si dobře vzpomínám, nyní načínám už čtvrtou kritiku týkající se Neige et noirceur… Ta předešlá vyšla v loňském roce u příležitosti vydání alba „Les ténèbres modernes“, k němuž jsem si vypracoval trochu rozporuplný vztah. Zpočátku mě nahrávka úplně nebavila a příliš mi nebylo po chuti, že namísto další dávky mrazivého zimního black metalu přišel příklon k válečnému black metalu. Na druhou stranu, s jistým odstupem jsem si nakonec v desce jisté zalíbení přece jenom našel a objevil řádku povedených momentů.

  • Forefather / The Meads of Asphodel – English Steel

    1.10.2017

    H.

    Forefather / The Meads of Asphodel - English Steel

    Forefather i The Meads of Asphodel jsou už dávno zavedená jména ostrovního black metalu, tudíž předpokládám, že ani jednu z těchto formací nemusím nijak sáhodlouze představovat. Těmi známějšími jsou dle mého jednoznačně The Meads of Asphodel, kteří si svým experimentováním a otevřeným přístupem k blackmetalovému žánru nastřádali množství fanoušků. Forefather možná nejsou tak proslulí a zdánlivě tedy na splitku „English Steel“ tahají za kratší konec, ale myslím, že kdo se jen trochu zajímá, už na jejich tvorbu také narazil. Však také za svou dvacetiletou kariéru nastřádali sedm dlouhohrajících desek. Asi není třeba dodávat, že obě jmenované formace spojily své síly na společném splitku „English Steel“ – vždyť to snad dostatečně výmluvně říká název tohoto článku. Rozhodně se však musím podrobněji zastavit u toho, co za materiál skupiny ...

  • Ritual Howls – Their Body

    30.9.2017

    Mythago

    Ritual Howls – Their Body

    Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě. Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

  • Zurvan – Gorge of Blood

    29.9.2017

    H.

    Zurvan - Gorge of Blood

    U některých alb jde člověk takříkajíc na jistotu. Buď předpokládá, že daný interpret neuhne z již dříve nastolené cesty (což nakonec také nemusí být špatná věc, jde-li o záležitost, která mě oslovuje), anebo prostě a jednoduše sází na kvalitu skupiny a doufá, že si tato udrží nastavenou laťku, byť třeba nemusí být již dopředu jasné, s čím přesně nová deska přijde. Snad se ale shodneme, že věnovat se jenom a pouze takovým sázkám na jistotu by byla docela nuda. Alespoň tedy pro mě by byla. Občas nezaškodí zkusit i něco namátkou něco neznámého – vždyť kolikrát se již stalo, že taková náhodná zkouška přerostla v dlouhodobý vztah. Samozřejmě mám na mysli ten hudební, jen abyste si nemysleli… Každopádně, Zurvan patří právě k těmto případům. Debut téhle dvoučlenné smečky s názvem ...

  • Progenie terrestre pura – oltreLuna

    28.9.2017

    H.

    Progenie terrestre pura - oltreLuna

    Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná. Ještě výše ...

  • Tau Cross – Pillar of Fire

    27.9.2017

    Cnuk

    Tau Cross - Pillar of Fire

    Originalita je něco, čeho si v hudbě cením čím dál více. Je vlastně hnací silou pro další objevování dosud nepoznaného. Mezi kapely s jistou osobitostí bezesporu patřili také Britové Amebix. Ti se definitivně rozpadli roku 2012, rok poté, co vydali silnou desku „Sonic Mass“. Zpívající basák Rob Miller, „The Baron“, se na to však nevykašlal (díky bohu) a takřka rok poté se představil s kapelou Tau Cross, která je dnešním tématem. Ve skupině figuruje další významné jméno, Michel Langevin, tedy bubeník Away z Voivod. Další originální partička. Abych sestavu dokončil – kytary obsluhují Jon Misery a Andy Lefton a basuje Tom Radio. Eponymní debut sklidil myslím vcelku kladné ohlasy. Pro ty, co nemají tucha, jak tahle skupina zní, vězte, že zmínka o „Sonic Mass“ na začátku nebyla jen ...

  • american – Violate and Control

    26.9.2017

    H.

    american - Violate and Control

    Nikdy jsem nefandil přehnanému amerikanismu. Nevím, proč bychom jako země měli komukoliv lézt do prdele, ať už je to Rusko, Evropská unie, anebo právě USA. Nicméně ne všechno americké je automaticky špatné. Třeba jedna parta výtečníků z Virginie si pro svou kapelu zvolila tak americký název, že američtěji už to ani nejde – american (malé „a“ na začátku je záměrné, poněvadž přesně takhle to stylizuje sama skupina). A stejně mě to nesere. To byl jen pseudo-humorný začátek recenze. Vymýšlet pořád originální úvody je opruz, takže se člověk chytne čehokoliv, co se samo nabízí. Ve skutečnosti ovšem netuším, proč se duo jmenuje zrovna american. A navíc s malým áčkem. Zato vím docela jistě jinou věc – jejich druhé dlouhohrající album „Violate and Control“ je slušný náser.


Od hudebních fandů pro hudební fandy