Recenze

  • Helrunar – Vanitas Vanitatvm

    15.12.2018

    H.

    Helrunar - Vanitas Vanitatvm

    Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky. Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil ...

  • Forest of Grey – Crypsis

    14.12.2018

    H.

    Forest of Grey - Crypsis

    Forest of Grey je čtyřčlenná formace z amerického Seattlu. Za zmínku ze sestavy stojí snad jedině bubeník Sam Pickel, jehož můžete znát také z Hissing. Já osobně jsem každopádně o existenci kapely až doposud neměl tušení, a aniž bych chtěl našeho čtenáře jakkoliv podceňovat, věřím tomu, že v tomto ohledu ani zdaleka nebudu jediný. Forest of Grey totiž za sebou nemají příliš nahrávek, ačkoliv vznik je datován až k roku 2003. Všemocné Metalové archivy uvádějí, že skupina za celou tu dobu vydala pouze jeden demosnímek a jednu kompilaci, jinak nic… až do letošního roku, kdy se na svět dostal dlouhohrající debut „Crypsis“, údajně rovnou po desetileté práci. Právě na něj si nyní posvítíme. Počin původně vyšel hned zkraje roku, v lednu, a to pouze digitálně na Bandcampu Forest of Grey.

  • Formalist – No One Will Shine Anymore

    13.12.2018

    H.

    Formalist - No One Will Shine Anymore

    Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího. Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, ...

  • Clutch – Book of Bad Decisions

    12.12.2018

    Cnuk

    Clutch - Book of Bad Decisions

    Můj vztah ke kapele Clutch není zrovna veliký. Přestože se jedná o veterány stoner rocku, já s nimi poprvé přišel do kontaktu až v roce 2013, kdy vydali desku „Earth Rocker“. Z těch největších stonerových kapel je dodnes znám nejméně. Oblíbil jsem si i jiné desky jako „Blast Tyrant“ nebo eponymní „Clutch“, ale celkově mě jejich tvorba až tak nezasáhla a stejně jsem se vždy nejraděj vracel k „Earth Rocker“. Právě díky „Earth Rocker“ jsem před třemi lety netrpělivě vyhlížel následovníka „Psychic Warfare“ a byl jsem nepříjemně zklamán. Vlastně už ani nevím, kdy naposledy jsem ho slyšel, ale hádám, že to bylo v onom roce 2015. Zatímco „Earth Rocker“ byl živel plný radosti z hraní, bluesové energie i přímočarého prdel-nakopávajícího rokenrolu, „Psychic Warfare“ nebylo nic víc než nuda.

  • Sodom – Partisan

    11.12.2018

    Cnuk

    Sodom - Partisan

    Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom. Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person ...

  • Adaestuo – Krew za krew

    10.12.2018

    Metacyclosynchrotron

    Adaestuo - Krew za krew

    Před dvěma roky jsme tu s Háčkem detailně rozebrali čtyřskladbové EP Adaestuo zvané „Tacent semitae“ a kapelní mix mrazivého blackmetalu s temným ambientem jsme vychválili dost. Já uvedl, že jsem z ípka nadšený, kolega jej označil za výborné, což jsou silná, avšak v tomhle případě věcná a zasloužená slova. Za ty dva roky se k nám mnoho informací o činnosti kapely nedostalo. Na jednu stranu preferuji, pokud kapela nekomentuje každý tvůrčí krok, ale také jsem rád v obraze, kdy a kde například kapela bude nahrávat apod. Pouze náhodou jsem jednou na Facebooku zachytil příspěvek jednoho ze členů, kde byly zmíněny dlouhé desky rovnou dvě a také problémy týkající se masteringu. Ostatně, když jsem poprvé „Krew za krew“ slyšel, okamžitě jsem si na tuhle záležitost vzpomněl, protože mě napadlo, že dát tuhle ...

  • Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos

    9.12.2018

    H.

    Black Crucifixion - Lightless Violent Chaos

    Neřekl bych, že Black Crucifixion je nějaká legendární nebo snad dokonce hvězdná kapela. Určitě bych se ji ale nebál považovat za kultovní. Tihle Finové vždycky stáli tak trochu stranou a nebyli příliš na očích, přesto věřím, že v určitých kruzích má jméno téhle kapely zvuk a že demosnímek „The Fallen One of Flames“ a minialbum „Promethean Gift“ mnohým fans vůbec nejsou lhostejné. Black Crucifixion nicméně po vydání těchto počinů zmizeli a dlouho o nich nebylo slyšet. Snad i to je důvodem, proč se nikdy nedostali do širšího povědomí a zůstali skryti pouze pro posluchače, kteří nečekají, co jim kdo naservíruje, a radši sami vyhledávají. K vydání debutové desky „Faustian Dream“, připravované již v první polovině devadesátých let, nakonec došlo až v roce 2006. A další chvíli to trvalo, ...

  • Imperial Triumphant – Vile Luxury

    8.12.2018

    Metacyclosynchrotron

    Imperial Triumphant - Vile Luxury

    Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já. Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících ...

  • Theatrum Spirituum – Wastelands

    7.12.2018

    H.

    Theatrum Spirituum - Wastelands

    Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“. Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

  • Kult – The Eternal Darkness I Adore

    6.12.2018

    H.

    Kult - The Eternal Darkness I Adore

    Italští Kult jsou v jistých ohledech trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu mám u nich pocit, jako kdyby se jednalo o stálici blackmetalové scény, a přitom je jejich diskografie relativně chudá. Což o to, doba vzniku se datuje už relativně dávno (2002), ale nahrávek za tu dobu zas tolik nebylo. Letošní „The Eternal Darkness I Adore“ je teprve třetí dlouhohrající – na svět přišla přesně pět let po minulém záseku „Unleashed from Dismal Light“. Podobně nerozhodně si nemohu ani vybrat, jestli a nakolik jsou Kult známou kapelou. Nemyslím si, že by Kult byli úplně neznámí. Subjektivně si myslím, že přinejmenším v rámci italského black metalu má jejich jméno nějaký zvuk. V tomto ohledu asi nelze přehlížet ani vliv protřelých muzikantů v sestavě.

  • Shining – Animal

    4.12.2018

    Cnuk

    Shining - Animal

    O norských Shining se toho v období vydání stěžejního alba „Blackjazz“ namluvilo spoustu. Tohle experimentální dílo si rozhodně zasloužilo veškerý ten humbuk okolo. Však taky takhle unikátní věc plnou nesourodých žánrových prolnutí a nápadů neslyšíte každý den. Sklidili tak ovoce za veškerou předchozí snahu a zejména odvahu zkoušet nové věci a nebát se v podstatě kompletně změnit svůj žánr, kdy začínali jako čistě jazzová kapela. Až na třetím albu „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ zahrnuli do své hudby také prvky rocku, no a na následujícím „Grindstone“ už to začínalo chytat bláznivé kontury avantgardně elektronického jazz metalového cosi, co vyvrcholilo na zmiňovaném „Blackjazz“. Zřejmě si uvědomili svůj vrchol, či nevěděli, kam dál by se v tomto ranku mohli pohnout, a tak k překvapení mnoha ...

  • Elffor – Impious Battlefields

    3.12.2018

    H.

    Elffor - Impious Battlefields

    Ke španělskému projektu Elffor mám trochu protichůdný vztah. Na jednu stranu vlastně i chápu, proč je pro někoho tahle kapela kultovní, ale pro mě osobně teda není ani omylem. Zároveň také chápu, proč jiní naopak považují Elffor za totální píčovinu, ale ani s takovým názorem se neztotožním. Na jednu stranu je to pro mě vlastně relativně fajn poslechovka, která mě nijak neuráží, ale na straně druhé to prakticky neposlouchám. Protože existuje hromada lepších kapel, jimž mohu věnovat svůj čas. Byly doby sice doby, kdy jsem Elffor poslouchával poměrně pravidelně, ale to už je hrozně dávno. Nikdy jsem to ale necenil tolik, abych si něco koupil do sbírky, přestože alba skupiny byla běžně k dostání v českých distribucích dlouho předtím, než jsem si založil PayPal účet a začal vykupovat ...

  • Archgoat – The Luciferian Crown

    2.12.2018

    Metacyclosynchrotron

    Archgoat - The Luciferian Crown

    Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho ...

  • Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

    29.11.2018

    H.

    Jaye Jayle - No Trail and Other Unholy Paths

    Nechci znít hned na začátku přehnaně melodramaticky, ale mám sto chutí napsat, že alba jako „No Trail and Other Unholy Paths“ jsou důvodem, proč mi ještě pořád dává smysl se s touhle stránkou patlat. Počkat, já už jsem to vlastně napsal. Nevadí, vždyť ono to tak vlastně opravdu je. Dost pochybuji, že bych se totiž ke kapele jako Jaye Jayle dostal sám od sebe, přestože ji zezadu jistí label formátu Sargent House. Pravděpodobně bych přehlédl. Naštěstí mám tu výhodu, že se sem tam na mailu objeví i info o zajímavé muzice. Ze zvědavosti jsem poslechl ukázky a nabyl dojmu, že tohle bych mohl chtít slyšet celé. Za nějaký čas jsem si „No Trail and Other Unholy Paths“ skutečně pusti a jeb ho – všechno si sedlo na svoje ...

  • Stellar Descent – The Future Is Dark

    28.11.2018

    H.

    Stellar Descent - The Future Is Dark

    Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré. Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut.

  • Cavus – The New Era

    27.11.2018

    H.

    Cavus - The New Era

    Finská pětice Cavus funguje již déle jak dekádu, ale neřekl bych, že na blackmetalové scéně zanechala nějaký výraznější otisk. Asi nejvýrazněji na sebe seveřané upozornili v roce 2010, kdy na své o rok starší bezejmenné pilotní EP navázali první dlouhohrající deskou „Fester and Putrefy“ a na její počest posléze odehráli evropské turné po boku norských Gorgoroth a španělských Noctem. Možná si vzpomenete, že se tato sestava – ještě za doprovodu domácích Trollech a Gorgonea Prima – zastavila i v pražském klubu MeetFactory. Poté se toho nicméně zas tolik nedělo. Kapela sice nejspíš pořád hrála, ale třeba mně nadobro zmizela z očí, také nic nevydávala. Asi nejvýraznější událostí v mezičase tak je odchod zpěváka W, jehož u mikrofonu nahradil do té doby kytarista B.P.

  • Nécropole – Solarité

    26.11.2018

    H.

    Nécropole - Solarité

    Francouzský projekt Nécropole se zdá být novou akvizicí na blackmetalovém poli. Ve skutečnosti však tato formace funguje již pět let a do nynějška sbírala krátkohrající zářezy. Všimnout si nicméně šlo. Já osobně jsem Nécropole zaznamenal s druhým demosnímkem „Ostara“ z roku 2015 a ještě o rok později jste mohli kapelu zachytit díky bezejmenné kompilačce, která vyšla u kultovního finského labelu Northern Heritage Records. Vedle toho jste mohli objevit i Caverne, což je druhý jendočlenný projekt Amertumea, jehož dlouhohrající debut „Aux frontières du monde“ vyšel shodou náhod rovněž v roce 2015. Každopádně, první velká deska Nécropole nese název „Solarité“ a vyšla až letos, i tentokráte pod značkou Northern Heritage Records, a hned zkraje mohu pochválit její obal.

  • Deicide – Overtures of Blasphemy

    25.11.2018

    Cnuk

    Deicide - Overtures of Blasphemy

    Floridští neznabozi Deicide jsou jednou z těch kapel, od kterých přesně víte co čekat. Drhnou death metal bezmála už třicet let a nový materiál vydávají takřka s železnou pravidelností. Zažili si slabší období, dokonce to chvíli mohlo vypadat i na rozpad, ale v roce 2006 se zase ustálili, našli ztracenou formu a nepřestávají zásobovat své zástupy fanoušků porcí rouhačského death metalu. Jejich poslední období, od vydání placky „To Hell with God“ (2011), je právě ve znamení jistoty. Ať porovnáváte desky „To Hell with God“, „In the Minds of Evil“ a „Overtures of Blasphemy“ jak chcete, najdete spíš více společných znaků než rozdílných. Pokud se vám tedy předchozí řadovky líbily nebo pokud se vám Deicide líbí obecně, těžko budete zklamáni.

  • Abstracter – Cinereous Incarnate

    24.11.2018

    H.

    Abstracter - Cinereous Incarnate

    Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu. Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. ...

  • Ace Frehley – Spaceman

    22.11.2018

    Cnuk

    Ace Frehley - Spaceman

    Kdo by si jen pomyslel, že jednou bude nejpilnějším členem Kiss právě Ace Frehley. Mnohými fanoušky označovaný za toho nejvíc cool z originální čtyřky, ten nejtalentovanější, ten co tvořil signifikantní zvuk kapely, ale taky tzv. problémový člen, co nechodil do studia, když se mělo nahrávat, topil se v drogách a alkoholu, a byl dokonce hned dvakrát vyhozen z kapely. Tak přesně ten za posledních deset let vydal čtyři sólová alba. Pravda, jedno z nich, „Origins Vol. 1“ obsahovalo pouze předělávky, ale i tak je to pořád více počinů, než kolik jich vydali jeho někdejší kumpáni Stanley & Simmons s Kiss, o Crissovi ani nemluvě. Co za to asi může. Když vynecháme spekulace nad tím, jestli se jednalo opravdu o vyhazovy nebo odchody (verze obou stran se samozřejmě liší), či jestli na ta nahrávání kašlal ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy