Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 4.2.2015 Label: Death Shrine Offerings Tracklist: 01. In the Hood of the Clan of Tombs 02. Enshrine 03. Conclusion 04. Instincts of a Serpent 05. Leaving No Prospect for a New Dawn 06. No Life to Bother Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: 0 X í S T

Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.

Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát – s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na “Nil” vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky “One Eon” nebránil.

Existují kapely, jež vydají debutovou desku, kterou už nikdy během svého dalšího působení nedokážou překonat. Většinou to ovšem bývá tak, že s dalšími počiny člověk čeká, že se jejich kvalitativní úroveň bude spíše zvyšovat – je to očekávání naprosto přirozené a vydedukované z prachobyčejného (ovšem vysoce užitečného – já tenhle přístup nijak nezatracuji!) selského rozumu. Úplně jednoduše: mám-li více zkušeností a větší nadhled (to s přibývajícím věkem vážně přichází, řekl bych), měl bych to teď nahrát lépe než před x roky. Dává vám to smysl? Mně ano, nicméně se ukazuje, že realita tímhle způsobem nemusí vždy dopadnout, jelikož hudba je vlastně poměrně abstraktní záležitost, již lze navíc posuzovat čistě jen subjektivním vnímáním, s nímž autor prostě hnout nemůže.

Důsledek toho, co jsem v předchozím odstavci tak neandrtálsky popisoval, je zhruba takový, že navzdory očekáváním a navzdory formálním kvalitám (které tam jistě jsou, o tom žádná!) mi “Nil” připadá jako lepší nahrávka než “One Eon” – čistě mým subjektivním vnímáním, to nepopírám. 0 X í S T na své novince zdánlivě nikam zvlášť neuhnuli a více či méně rozvíjejí to, co začali právě na předcházejícím albu. Kapela sama sebe z nějakého důvodu, který mi bohužel trochu uniká, nazývá dark metalem, ale moc tomu nevěřte, neboť 0 X í S T jsou dle mého názoru především o doom metalu. A stejně jako na “Nil”, i na “One Eon” muzice vévodí především kytarová práce, konkrétněji řečeno tedy kytarová masáž ve středním tempu (snad jediná trochu rychlejší pasáž přijde až v úplném závěru desky).

Rytmika je zde spíše jen v pozici udržovače tempa, a i když taková baskytara tu a tam do popředí vystoupí, nic extra zvláštního to přece jenom není. Zpěv je určitě solidní, nejedná se o typický hluboký murmur, ani třeba o blackový ječák, přesto stále spadá do rodiny extrémních vokálů – jeho největší slabinou je však to, že zpěvák (a zároveň kytarista) Jani Koskela umí v podstatě jen jednu polohu (žádné dvojsmysly), od níž se nechce hnout stůj co stůj… nějaká ozvláštnění, jako je třeba šepot v půli “Leaving No Prospect for a New Dawn”, přicházejí jen výjimečně a ani ty posluchače zas tak extrémně nevytrhnou. Z toho je tuším zřejmé, proč jsem výše tvrdil, že to jsou opět právě riffy, co táhne “One Eon” kupředu.

Recept 0 X í S T je tedy vlastně docela jednoduchý, což samozřejmě není nutně chyba – a ve své podstatě na “One Eon” chyba opravdu není, protože se stále jedná o nadprůměrnou (byť jen lehce) a poměrně dobrou nahrávku, která poslouchá docela sama, a těch 46 minut v její společnosti ubíhá poměrně příjemně, tudíž ani při finálním, téměř třináctiminutovém opusu “No Life to Bother” nepociťuje člověk nějakou zvláštní nudu. Hlavními nevýhodami “One Eon” je tedy to, že se to album zastavilo pouze na laťce “solidní” a že “Nil” to v mých očích dotáhlo ještě o stupínek výše. Přesto se stále jedná o poctivou fošnu, kterou nelze nijak zvlášť hanit.