Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 26.4.2010 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Tunnel of Set I 02. Atomic Chapel 03. Tunnel of Set II 04. When I Was Flesh 05. Tunnel of Set III 06. Psalm 7:77 07. Tunnel of Set IV 08. Pandemonium War Bells 09. Tunnel of Set V 10. The Devil of the Desert 11. Tunnel of Set VI 12. Demonoir 13. Tunnel of Set VII Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Mezi těmi, jejichž kořeny neleží na přelomu 80. a 90. let v období druhé vlny black metalu, patřili 1349 vždy mezi nejlepší zástupce v rámci subžánru true norwegian black metal. Tento fakt se však otřásl v základech po vydání čtvrté desky kapely – minulého počinu „Revelations of the Black Flame“, v jehož rámci se 1349 na svůj blackmetalový základ rozhodli naroubovat obrovské množství experimentů. Což o to, já osobně proti experimentům nic nemám, a zvláště pak v black metalu, který svou filozofií přímo vyzývá zkoušet také něco nestandardního… jenže obdobné záležitosti se prostě musí umět a stvořit experiment tak, aby měl hlavu i patu a byl lákavý jak pro svého autora, tak pro posluchače, to není jen tak… a 1349 patří mezi ty, kteří si při svém pokusu nabili hubu.

Pravda je taková, že s odstupem času už mi „Revelations of the Black Flame“ nepřijde jako vyložený shit, jak tomu bylo těsně po jeho vydání, a některé momenty opravdu nebyly marné (viz například na desce jediná opravdu výborná „Uncreation“), což svým způsobem mohlo naznačovat, že 1349 se možná nevydali tak úplně na špatnou cestu, jak se mohlo zpočátku zdát, jen na ni vykročili levou nohou. A ten důvod, proč tu o tom vůbec mluvím, je takový, že pouhý rok od „Revelations of the Black Flame“ norští černokněžníci přicházejí s další dlouhohrající nahrávkou „Demonoir“.

A teď tu vyvstává celkem logická otázka – kudy se vydají? Budou pokračovat dál po cestě vytyčené „Revelations of the Black Flame“, čili po cestě experimentu? Nebo se otočí na podpatku těžké boty a hurá zpátky na prošlapanou stezku pekelného nářezu? Silácká oficiální prohlášení toho moc neříkala a mě osobně spíše odrazovala. Na jednu stranu skupina (label) slibovala návrat k nekompromisním kořenům, na druhou stranu však ve zprávě byla taková lehce nevinná větička, že se chystají „šokovat a dále prozkoumávat žánr“. Takže jak tedy?

Internetoví „fanoušci“ po poslechu prvních 30 vteřin úvodní „Atomic Chapel“ hlásí: „1349 jsou zpátky,“ a dál to neřeší. Opravdu je ale tomu tak? Ano, na první pohled (poslech) se zdá, že ano. Jenže… samozřejmě je tu jedno malé „ale“. Pokud se totiž dostanete dál než k povrchnímu poslechu, není těžké odhalit, že 1349 se své chuti po experimentu zas tak docela nevzdali. Důkazem budiž hned právě ona „Atomic Chapel“, která sice začíná absolutním zlem, ale celkem brzy vystrčí růžky touha po progresivitě a posunutí se dál, avšak veškeré tyto „vylomeniny“ jsou více zastrčené a lépe zapuštěné do celku (rozuměj do black metalu). Že by 1349 zvolili metodu „vlk se nažere a koza zůstane celá“? Proč by ne? Možná, že právě tohle je to možná nejlepší řešení, jak ukojit (udobřit si?) fanouškovskou základnu navyklou na pekelné marše „Liberation“ & spol. a zároveň ukojit i své skladatelské choutky. Faktem ale zůstává, že „Demonoir“ má přece jenom více než ke svému předchůdci blíže k předešlým album, neboli kulantněji řečeno – je tam víc toho black metalu.

Co ale zůstalo zachováno od minula – a to nepovažuji zrovna za šťastné – je onen prapodivný pokus o ambient, který se na „Demonoir“ vyskytuje ještě ve větší míře než minule. Nějaké ty (pracovně tomu třeba říkejme) mezihry se vyskytují každou ob-stopu a je to vážně úlet. Čistě jen proto, že jsou tvořeny v podstatě jen tichem, někdy (a to je vrchol invence!) šumem. Nechápu. Možná tam jsou jen na natáhnutí hrací doby na 50 minut, jiný důvod mě nenapadá. Jediná tato mezihra, která má nějaký smysl, je „Tunnel of Set III“, kde akustická kytara navnazuje a pomalu přechází ve skladbu „Psalm 7:77“. Ale jinak jsou ony „Setovy tunely“ úplně o ničem.

Otázku, co že tedy 1349 na „Demonoir“ vlastně hrají, jsme již obšírně vyřešili, zbývá nám však ještě jeden důležitý bod před koncem recenze – v jaké kvalitě to hrají. A v tomto případě už musím být lehce skeptický. Nevím, jestli je to uzpůsobeno mojí částečnou ztrátou důvěry v hudbu 1349 díky „Revelations of the Black Flame“, ale novinka na mě i přes ten vlastně uskutečněný návrat ke kořenům stále působí tak trochu roztříšněným a značně nevyrovnaným dojmem. Nejedná se o špatnou desku, to ne, a se svým předchůdcem si „Demonoir“ bez sebemenšího problému vytře řitní otvor jen to čvachtne, ale pořád tam stále necítím tu drtivou sílu, jíž byli 1349 pověstní do alba „Hellfire“. Nejedná se o zklamání, v porovnání s „Revelations of the Black Flame“ mě album spíše těší, ale prostě to ještě pořád není ono, něco málo tam stále chybí, i když cesta nastolená „Demonoir“ je zjevně ta správná (ono řešení s vlkem a kozou). Nezbývá nám však nic jiného než vyčkat další nahrávky, abychom dostali tu správnou odpověď. To je ale ještě hudba budoucnosti. A současnost v podobě „Demonoir“? Té prozatím dávám lepší 6 a uvidíme, jak mi to bude znít za delší čas…

P. S. Nejlepší skladby: „Atomic Chapel“ a „The Devil of the Desert“.