Recenze

  • Psychotropic Transcendental – …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

    10.11.2018

    H.

    Psychotropic Transcendental - …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

    Pro dnešní recenzi jsem si připravil hodně zajímavou záležitost. Polská formace Psychotropic Transcendental z města Bielsko-Biała nepatří mezi nějaká známá jména, ale to vůbec nevadí, protože zajímavost a hudební kvalita nepotřebují popularitu k tomu, aby se naplno vyjevily. V případě Psychotropic Transcendental bych se totiž skoro nebál mluvit o dobře ukryté lahůdce pro všechny příznivce progresivního metalu. A to říkám jako člověk, jenž progressive metal poslouchá jen velmi, velmi okrajově a příliš jej nezajímá. Hudba téhle formace je nicméně natolik dobrá, že ji musí docenit i takové neprogresivní dřevo jako já. Kapela byla nějakou, ne úplně krátkou dobu nefunkční. Poláci vznikli v roce 2000 a o rok později vydali debutovou desku „Ax Libereld…“. Ta byla v jejich případě i poslední, poněvadž v roce 2008 hodili Psychotropic Transcendental ručník ...

  • Minsk / Zatokrev – Bigod

    7.11.2018

    Onotius

    Minsk / Zatokrev - Bigod (split)

    K hudebnímu formátu split alba mám poměrně zvláštní vztah, v rámci něhož převažuje spíše nedůvěra. Na jednu stranu se čas od času objeví kapely, které dovedou utvořit opravdu jedinečné dílo těžící z promyšlené spolupráce, mnohem častěji se ale stává, že se splitko stane platformou pro sdílené vydání ležáků a nedomrlých zbytků z šupíků daných formací. Je až nepříjemně běžné, že si hudebníci řeknou, že mají nějaký jeden dva songy, které se z toho či onoho důvodu nevešly na album, a slepí je se spřátelenou kapelou na roztříštěnou placku, která nemá žádnou jednotící myšlenku a kterou jsou ve výsledku schopni protočit více než jednou opravdoví fanatici. Proto je velmi příjemné jednou za čas narazit na tu první a vzácnější skupinu splitek s přidanou hodnotou. A takový případ dle mého soudu poměrně umně představuje právě spolupráce ...

  • Immortal – Northern Chaos Gods

    5.11.2018

    H.

    Immortal - Northern Chaos Gods

    Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, co se dělo v táboře Immortal poslední cca dekádu. Kapela se v roce 2006 vrátila na scénu, o tři léta později vydala slušné album „All Shall Fall“ a na festivalech v pozici headlinera si užívala status metalové legendy. Nic ovšem netrvá věčně. Přišel rozkol a ze sestavy se poroučel její frontman, zpěvák a kytarista Abbath Doom Occulta, jehož absenci si moc fandů asi do té doby neumělo představit. Přišly spory o jméno Immortal, které ovšem Abbath prohrál. Práva na užívání značky Immortal tedy připadla do rukou Demonaze a Abbath rozjel svůj sólový projekt, jehož bezejmenný debut mi přišel spíš slabší než silnější. Ten vyšel v roce 2015. Demonaz a bubeník Horgh si však s prvním dlouhohrajícím počinem po odchodu Abbatha dali víc na čas. Což mohlo značit snahu ...

  • Autokrator – Hammer of the Heretics

    3.11.2018

    H.

    Autokrator - Hammer of the Heretics

    Personálně spřízněné projekty N.K.V.D. a Autokrator, za nimiž za oběma stojí Loïc.F, vlastně vnímám dost propojeně. Jejich tematická náplň se sice trochu liší, ale určité obecné aspekty jsou společné. A co je hlavní – poslech obou formací u mě vyvolává obdobné pocity. S nadsázkou by se dalo říct, že v obou se jedná o interpretaci „téhož“, pouze ze dvou různých žánrových náhledů. Je to hodně velká a hodně vulgární zkratka, ale zhruba by se dalo říct, že N.K.V.D. vnímám jako blackmetalovou verzi Autokrator a Autokrator trochu beru jako deathmetalovou verzi N.K.V.D. Rozhodně tohle ale nemyslím nijak pejorativně, ani jsem tím nechtěl naznačit, že by se Loïc.F v rámci svých různých skupin opakoval.

  • Mare – Ebony Tower

    30.10.2018

    Sicmaggot

    Mare – Ebony Tower

    „Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době. Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

  • Axis of Despair – Contempt for Man

    29.10.2018

    Cnuk

    Axis of Despair - Contempt for Man

    Jméno Axis of Despair asi nikomu moc neřekne, ale grindcore drtí už od roku 2013. Co naopak pozornost upoutá, je pohled na sestavu. Za bicími tu nesedí nikdo jiný než Anders Jakobson z legendárních Nasum a společnost mu dělají spoluhráči z Coldworker, Oskar Pålsson a Joel Fornbrant, jež doplňuje kytarista Kristofer Jankarls. Výčet kapel, ve kterých tito borci z Öreba dříve působili nebo stále působí, je obsáhlý. Ve směs se jedná o všemožné deathmetalové a grindcorové kapely většího či menšího významu, z nichž největší otisk zcela jistě zaznamenali právě Nasum, a to je ostatně hlavní důvod, proč mě vůbec tahle kapela zajímá. Deska „Contempt for Man“ splňuje všechny žánrové náležitosti. Je to prostě grindcore se vším všudy. Na rovinu píšu, že kvality opusů např. oněch Nasum nemá, ale stále představuje ...

  • Grayceon – IV

    28.10.2018

    H.

    Grayceon - IV

    Ke Grayceon jsem se kdysi dostal prostřednictvím jejich zpěvačky a cellistky Jackie Perez Gratz. Jak se asi může člověk poslouchající primárně metal o téhle holce dozvědět? Většina asi díky jejím četným spolupracím s Neurosis, Tribes of Neurot, i některými sólovými projekty členů Neurosis. Mnozí další ji mohli zachytit díky jejímu příspěvku na desku „Marrow of the Spirit“ od Agalloch. Já ovšem nikoliv, protože potřebuju mít něco spešl. Já osobně si jí poprvé všimnul ve výborné, leč pohříchu téměř zapomenuté funeral doommetalové formaci Asunder, s níž hrála na jejím druhém a také posledním albu „Works Will Come Undone“. Její práce zde mě tehdy natolik zaujala, že jsem se začal shánět i po jejích dalších aktivitách, mezi nimiž jsou Grayceon jako první na ráně.

  • Uada – Cult of a Dying Sun

    27.10.2018

    H.

    Uada - Cult of a Dying Sun

    Přijde mi, že o zámořské kapele Uada se poslední dobou relativně dost mluví. Především v té souvislosti, že jde o talentovanou formaci a velkou naději, které se věští moc zajímavá budoucnost. Mně se to tak úplně nezdá. Spíš bych řekl, že se jedná o klasické přehánění – poslední roky tolik typický nešvar jakéhokoliv hodnocení muziky – a že Uada žádné velké hudební zázraky nepředvádějí. Jejich debutové album „Devoid of Light“ jsem vesměs úspěšně odignoroval. Letmo jsem ho slyšel, ale nepřišlo mi to jako nic speciálního, s čím bych se měl zabývat nějak dlouhodoběji, takže jsem na další poslechy, jak se odborně říká, hodil bobek. Jméno Uada nicméně stále roste – nebo alespoň takový mám z toho dojem – tudíž jsem se rozhodl, že druhé dlouhohrající desce „Cult of a ...

  • Varmia – W ciele nie

    26.10.2018

    H.

    Varmia - W ciele nie

    Pagan black metal potažmo black / folk metal jsou subžánry, které se z mého přehrávače postupem času prakticky vytratily. A když už tam zavítají, zpravidla to bývá prostřednictvím již starých známých a osvědčených jmen. Důvodem není ani tak to, že bych o pohanskou respektive folklórní atmosféru v black metalu takovým způsobem ztratil zájem. Spíš mám v poslední době pocit, že jen málokdy narazím na kapelu, která by tyto dokázala prezentovat ve formě, jakou bych si já osobně představoval a chtěl poslouchat. Ten poměr nových skupin, jejichž tvorba by mě bavila, a skupin, jejichž tvorba naopak nikoliv, byl natolik nepříznivý, až jsem moje ochota zkoušet doposud nevyzkoušené klesla dost hluboko. Výjimečně mi ale něco nového do ucha přece jenom zavítá a to něco se v tomhle ...

  • Bodies on Everest – A National Day of Mourning

    25.10.2018

    H.

    Bodies on Everest - A National Day of Mourning

    Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest. Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal.

  • Finnr’s Cane – Elegy

    24.10.2018

    H.

    Finnr's Cane - Elegy

    Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas. Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše ...

  • Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

    22.10.2018

    H.

    Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

    Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli. Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“.

  • Infernal Coil – Within a World Forgotten

    21.10.2018

    Cnuk

    Infernal Coil - Within a World Forgotten

    Už dlouho se mi nestalo, aby mě album začínající kapely lákalo k poslechu tak moc jako v případě výtvoru Infernal Coil. S prvním poslechem se mi „Within a World Forgotten“ zahloubalo tak moc do hlavy, že jsem si ho musel dopřát hned znovu. Zážitek se neustále umocňoval a mně bylo jasné, že tahle nahrávka není nic jen tak ledajakého. Občas nezáleží na jednotlivých skladbách, daleko přednější je fakt, jakým způsobem na vás tahle jednolitá hmota působí a jaké dojmy ve vás vytváří. Vůbec nemusíte vnímat, jestli už odehrály dvě písně, nebo se nacházíte na samém konci desky, čas plyne relativně a vy se necháváte zcela pohltit. Co jsou teda ti Infernal Coil zač? Jsou tři, pocházejí z amerického Idaha a hrají od roku 2014. Takže Blight (bicí), Glum (kytara) a ...

  • Garden of Hesperides – Forest Journey Pt.III – Final Moments

    20.10.2018

    H.

    Garden of Hesperides - Forest Journey Pt.III - Final Moments

    Se zámořským jednočlenným projektem Garden of Hesperides jsem se už kdysi setkal. Poprvé jsem si jej všimnul v roce 2014, kdy vyšla jeho debutová deska „The Frozen Garden of the Hesperides“. Nemůžu tvrdit, že bych si to album nějak podrobně pamatoval. Mám určité povědomí o tom, že se jednalo o atmosférický ambientní black metal burzumovského typu a že to nakonec bylo relativně fajn, i když o žádný velký zázrak se samozřejmě nejednalo. Rozhodně ale vím, že mě „The Frozen Garden of the Hesperides“ nedokázalo zaujmout natolik, abych netrpělivě číhal na další nahrávky a abych podrobněji sledoval jeho další kroky. Tím pádem mi trochu uniklo, že ještě v tom samém roce pod hlavičkou Garden of Hesperides vyšla další dvě minialba „Forest Journey …and the Cloven Echo“ ...

  • Marduk – Viktoria

    18.10.2018

    H.

    Marduk - Viktoria

    Marduk jsou už dávno stálice blackmetalové scény. A myslím, že klidně můžeme říct, že jde od stálici, od níž prakticky vždy dostane to, co od ní očekáváte. Což může být bráno pozitivně i negativně, přijde na to. Švédové se dostali do bodu, kdy jejich desky už asi nikoho nepřekvapí, žádné velké inovace se nekonají, ale člověk vždy dostane, na co je zvyklý. Někomu to může vyhovovat. Pokud se vám líbily předešlé desky Marduk, pak je myslím dost pravděpodobné, že ani letošní novinka „Viktoria“ vás nezklame. A naopak pokud vás Marduk už nějaký ten rok nudí, „Viktoria“ na tom nezmění vůbec nic, protože se na ní odehrává přesně to, co byste tak od současných Marduk asi čekali. Já osobně se řadím spíš do té druhé sorty. Můj zájem o Marduk v posledních letech dočista ...

  • Lunatic Gods – Turiec

    15.10.2018

    H.

    Lunatic Gods - Turiec

    Je tomu už pět let, co sestavu slovenských Lunatic Gods opustil kytarista a někdejší tahoun Hirax. To už je poměrně dlouho, tudíž zdánlivě nedává moc smysl se k tomu vracet, nicméně letošní „Turiec“ je první dlouhohrající deskou Lunatic Gods po jeho odchodu a po minialbu „Slnovraty“ teprve druhým studiovým počinem. Když Hirax svého času kapelu opouštěl, moc jsem Lunatic Gods do budoucna nevěřil a spíše jsem si myslel, že za pozornost bude stát Hiraxova nová formace Ramchat. Realita je nicméně přesně opačná. Zatímco Ramchat se mi hodně rychle znechutili díky sluníčkovo-pohanské agitaci i čím dál tím nudnější hudbě, Lunatic Gods nadále zůstávají relevantní kapelou a dokážou vydávat výborné nahrávky plné silných nápadů.

  • Al Ard – Al Ard

    14.10.2018

    H.

    Al Ard - Al Ard;

    Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit. Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.

  • Runespell – Order of Vengeance

    13.10.2018

    H.

    Runespell - Order of Vengeance

    Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“. V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.

  • Bongripper – Terminal

    12.10.2018

    Cnuk

    Bongripper - Terminal

    Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků. Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji.

  • Decline of the I – Escape

    11.10.2018

    H.

    Decline of the I - Escape

    Francouzský projekt Decline of the I, za nímž stojí lidé s portfoliem kalibru Merrimack, The Order of Apollyon, Malhkebre nebo Vorkreist, se v minulosti prezentoval dvěma dlouhohrajícími deskami „Inhibition“ (2012) a „Rebellion“ (2015). Obě byly skvělé. Jednalo se o chytrou blackmetalovou modernu s vytříbeným smyslem pro tvorbu silných momentů a husté atmosféry. A přesně to samé, jak co do formy, tak co do kvality, jsem očekával i od letošní novinky „Escape“. Pozitivní zprávou je, že „Escape“ předešlé tvorbě Decline of the I ostudu rozhodně nedělá. Francouzům se i napotřetí daří držet vysokou laťku a opět předkládají svůj lákavý náhled na soudobý black metal říznutý francouzskou dekadencí ve vytříbené formě.


Od hudebních fandů pro hudební fandy