Sněť – Mokvání v okovech 30.6.2021 Cnuk  Sněť, to je kapela, která měla ještě donedávna dvě skladby, jedno triko s krátkým rukávem, jedno triko s dlouhým rukávem, a přesto o ní mluvilo celé české podzemí. A nejenom to české. Že je probíhající deathmetalové obrození fenoménem celosvětovým, se ví. Sněti se podařilo najet na tuhle vlnu znamenitě. Samozřejmě, podobně orientovaných smeček teď vylézá dost, ale aby se o nějaké začalo mluvit a dostala možnost na vydání dlouhohrající desky u zavedeného vydavatelství, to už taky musí něco solidního hrát. Sněť se svým promo demáčem z roku 2019 jasně ukázala, že ona je schopna předvést prohnilý death metal na opravdu slušné úrovni. Zajímavé demonahrávky představilo v onom roce hned několik kapel, namátkou třeba Malignant Altar, Ossuary nebo Sedimentum.
|ONNN| / ONNN – split 30.6.2021 H.  Bezejmenné splitko mezi ONNN a |ONNN| na první pohled trochu mate. Jeden by si pod vlivem upřeného hypnotického pohledu polygonového hlavy na obalu snad i myslel, že se jedná o jeden a ten samý projekt. Ne snad, že by se jednalo o dosud nevídanou situaci, kdy někdo dělá split sám se sebou, a to i v odlišných žánrových kruzích než v těch, o nichž se dnes budeme bavit. Ve skutečnosti se ale jedná o dva odlišné interprety, kteří si jen říkají stejně a pocházejí ze stejného města – Košic. Neexistuje důvod to těm posluchačům ulehčovat, že jo. No, a když se bavíme o tom, že není třeba posluchačům nic ulehčovat, platí to i o vlastním obsahu, minimálně tedy co se týče strany A vydané audiokazety. Tu má na starosti |ONNN|, což je další počin Ondreje Cintera nebo také ... Alice Cooper – Detroit Stories 29.6.2021 Cnuk  Nejzajímavějším na současné tvorbě Alice Coopera je to, že přestože naživo má stálou „mladou sestavu“, studiově opět spolupracuje se starými parťáky ze sedmdesátek. Začalo to celkem logicky s albem „Welcome 2 My Nightmare“ z roku 2012, jež samozřejmě představuje druhý díl k legendární jedničce. Příchod pamětníků zlatých časů Michaela Bruce, Dennise Dunwaye, Neala Smithe, Steva Huntera, Dicka Huntera a také producenta Boba Ezrina pomohl Coopera nasměrovat zpět k dávnému zvuku. Předcházející deska „Along Came a Spider“ je tak vlastně poslední nahrávkou Alice Coopera, která ho zachycuje v nějaké moderní podobě. Na minulé placce „Paranormal“ se do sestavy přimíchali i další spoluhráči a stejně tak je tomu i v případě aktuálního „Detroit Stories“. Vytyčený směr však zůstává stále platný – vzdát hold původnímu hard rocku sedmdesátých let. „Detroit Stories“ v tom ... Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Futurista 27.6.2021 H.  Wędrowcy~tułacze~zbiegi dávají poslední dobou ven nějaký počin každý rok. 2019 mělo excelentní řadovku „Marynistyka suchego lądu“ a covidový rok 2020 přinesl elektronické minialbum „Berliner Vulkan“. Letos Poláci vypustili další dlouhohrající titul „Futurista“ a ani tentokrát není co řešit: jde o excelentní záležitost. Vyčerpání, únava materiálu nebo pocit neúnosné nadprodukce se nedostavuje ani v nejmenším. Loňský počin „Berliner Vulkan“ pro Wędrowcy~tułacze~zbiegi znamenal stylovou odbočku, i když klíčové pocitové atributy dokázal zachovat, ergo se jednalo o skvělý počin bez problémů splňující úroveň nastavenou dřívějšími nahrávkami. „Futurista“ v elektronické podobě nepokračuje. Wędrowcy~tułacze~zbiegi se na letošní desce vrací ke svému standardnějšímu vyznění, jak si jej pamatujeme z „Marynistyka suchego lądu“. Jedním dechem ale musím dodat, že novinka jen slepě neopakuje svého dlouhohrajícího předchůdce.
Můra – Doom Invocations and Narcotic Rituals 26.6.2021 Cnuk  Když se řekne death / doom metal v Čechách, vybaví se mi snad jen Silent Stream of Godless Elegy s Dissolving of Prodigy a mohu přidat asi i novější kapelu Somnus Aeternus. První zmíněná patří ke stálicím domácí scény, ačkoliv už se dnes věnují přeci jenom jinému žánru. Druhá již neexistuje a třetí rovněž ne. Jinak řečeno, tomuto žánru se v České potažmo Slovenské republice nikdo nikdy moc s výrazným ohlasem nevěnoval. O to více mě potěšilo zjištění, že se kdesi v pražském podzemí pořádají narkotické rituály právě v rytmu death / doom metalu. Na svědomí je má Můra, formace o čtyřech členech ukrytých pod písmeny S., L., H. a M. Není však žádným tajemstvím, že se jedná o borce, kteří působí nebo působili v kapelách jako The Tower, Sekeromlat či Voluptas. Fungují teprve od minulého ... Esoctrilihum – Dy’th Requiem for the Serpent Telepath 23.6.2021 H.  Asthâghul, jediný člen francouzského projektu Esoctrilihum, se tedy nešetří. A své posluchače také ne. Člověk už by si pomalu mohl pomalu vsadit, že každý rok vyjde nová řadovka, což by samo o sobě znamenalo docela ostré tempo, ale nezapomínejte na to, že ta nejkratší alba Esoctrilihum se zastavují těsně pod hodinovou hranicí. A poslední méně než hodinovou deskou bylo „Inhüma“ z roku 2018. Třeba loni si Asthâghul kromě velkého počinu „Eternity of Shaog“ našel čas ještě na EP „F’htansg“. Od jeho vydání uběhl půlrok a kousek a už před sebou máme další 78minutový náklad s názvem „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“. Starší tvorba Esoctrilihum mě nijak zvlášť neoslovila. Předešlé dvě velké nahrávky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity ... Ad Nauseam – Imperative Imperceptible Impulse 22.6.2021 Cnuk  Koho zajímá, jakými směry se ještě dá posouvat hranice extrémních žánrů, ten se může poslední dobou spolehnout na dění v disonantním death metalu. V tomto úzce vyprofilovaném žánru se nedávno hodně mluvilo o Imperial Triumphant, Pyrrhon, Ulcerate, chce se mi zmínit i slovenské Ceremony of Silence a naposledy sem naplno odbočili i Portal. Se začátkem tohoto roku o sobě dali také po šesti letech vědět italští Ad Nauseam, jméno, se kterým se rozhodně musí počítat. Současná popularita death metalu zde již byla popisována ad nauseam (haha). Úspěch, jaký v poslední době zaznamenává také death metal komplikovanější a techničtější, asi nelze oné vlně připisovat, ale vyloučit to také nejde. Je přinejmenším zajímavé, jak se to potkalo. Výše zmíněné kapely včetně Ad Nauseam už fungují roky a také vydaly několik studiových nahrávek.
Këkht Aräkh – Pale Swordsman 19.6.2021 Dantez  Nedávno jsem v recenzi na Mäleficentt vypichoval vytříbený cit pro romantičnost, který je v rámci black metalu ojedinělý. Kapely při snaze o propsání melancholie nebo patosu často snadno přestřelí, a v závěrů znějí směšně. Pracovat s feelingem, který jde přímo proti esenci žánru, holt není prdel. V posledních letech tento střet testují Këkht Aräkh. Ukrajinský jednočlenný projekt má pod taktovkou takzvaný Crying Orc a Këkht Aräkh mu od roku 2018 (po odchodu z post-blackmetalových Cuckoo’s Nest) slouží jako primární příkoří. Nedlouho po založení nové kapely vydal Crying Orc první demo „Through the Branches to Eternity“, kde dva tracky sporných kvalit nadhodily hudební směrování, jehož se kapela drží dodnes. Këkht Aräkh opřádá fúze black metalu druhé vlny, klávesové mezihry, ambientní pulzy a špetka shoegazu.
Altarage – Succumb 15.6.2021 Dantez  Existence španělského tělesa Altarage se odjakživa potýkala s otázkami ohledně autenticity. Kapela je dodnes probírána v kontextu ostatních kapel, z nichž se nejčastěji skloňují Portal. Altarage přitom v očích mnoha recenzentů srovnání s australskou nezemskostí neustojí. Z kvalitativní perspektivy a v rámci památnosti vlastně Altarage nejde moc bránit. Diskografie Portal je totiž bezpochyby vyváženější a všeobecně významnější. Zůstává ovšem otázka, zda se Altarage skutečně snaží o bezostyšný obšleh. Kytarový tón, všeobecná disonance i vizuál si o domněnky ohledně vykrádání vyloženě říká. Na druhou stranu mi přijde, že málokdo mluví o konzistentním úsilí, které Altarage vynakládají, aby se dané nálepky zbavili.
Suffering Hour – The Cyclic Reckoning 14.6.2021 Sicmaggot  V únorových eintopfech kolegové zmiňovali nadcházející novinku amerických Suffering Hour. Já v té době na začlenění „The Cyclic Reckoning“ zapomněl. Toto americké trio mě přitom už delší dobu zajímá, zejména pro spletitý songwriting, atmosféru a přiměřenou práci s technickým aspektem žánru. Po připomenutí jsem byl na „The Cyclic Reckoning“ zvědav o to více. Předešlé počiny Suffering Hour vždy smrděly potenciálem a předzvěstí, že by kapela mohla v budoucnu udělat něco solidního, což vyvstávalo zejména z kytar. Riffy vyzdvihávají Suffering Hour z řad kakofonních black i death metalů, které se běžně topí v zastřenosti a rádobyatmosféře natolik, že výsledek zní jak přešuměná změť. Sklíčenost u Suffering Hour naopak vyvstává z relativní přijatelnosti a kompozic jako takových – jak skladby gradují a jak riffy umí překvapovat.
Wolvennest – Temple 10.6.2021 H.  Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand se sice kolaborací neštítí a praktikují tuhle disciplínu docela rádi, ale pořád se jedná o skvělou a kultovní kapelu, takže myslím, že když s někým dávají společný počin, i když se jedná o první nahrávku dané skupiny, tak to něco znamená. To je přesně případ belgických Wolvennest, jejichž diskografie začala hned dvě spolupracemi s rakouskými klasiky. Na druhou stranu, Wolvennest tehdy byli i nebyli začínající formace, protože v jejich sestavě najdeme zkušené muzikanti a mezi nimi hned několik zajímavých jmen. Namátkou třeba Corvuse z Cult of Erinyes anebo Déhà (jak se to skloňuje?) z asi tak milionu různých kapel. Tak či onak, Wolvennest si hned začali připisovat výborné počiny.
Vektor – Activate 7.6.2021 Cnuk  Když se na konci roku 2016 objevila zpráva, že se scifisté Vektor de facto rozpadli, mozek kapely David DiSanto zároveň fanoušky ujišťoval, že Vektor bude nějak pokračovat. Trvalo ale čtyři roky, než se tak skutečně stalo. Samozřejmě jsem moc rád, protože už v době vydání prvotiny „Black Future“ se stali mojí velice oblíbenou kapelou, od níž mě bavilo úplně všechno. Bohužel jsem je propásl na Brutal Assaultu, takže navíc kromě nové muziky doufám dojde i na turné a příležitost je konečně vidět naživo. V nynější sestavě kromě DiSanta působí také původní kytarista Erik Nelson, takže kytarová sekce zůstává v klasickém složení. Novými členy tedy jsou baskytarista Stephen Coon a bubeník Mike Ohlson. Oba již prošli pár formacemi, ale žádná mi nic neříká.
Moonspell – Hermitage 4.6.2021 H.  Moonspell byli vždy kapelou, k níž jsem měl respekt, ale ne všechno, co kdy nahráli, chovám v oblibě. Jejich debut „Wolfheart“ (1995) je nepochybně triumfální album s unikátní atmosférou. O rok mladší „Irreligious“ bývá ceněno stejně, ale u mě stojí o stupeň níže, přesto jde pořád o výtečnou záležitost. Nicméně i v pozdější tvorbě se dají najít povedené věci. Minimálně „Memorial“ (2006) je super a osobně nemám nic ani proti „Night Eternal“ (2008). Od téhle doby dál ale můj zájem o Moonspell postupně začal upadat. „Alpha Noir“ (2012) jsem v době jeho aktuálnosti docela točil, ale zpětně nevidím důvod se vracet a moc si toho z té nahrávky. Přidružené bonusové album „Omega White“ mě pak nebavilo nikdy. Pokud si na něj pamatujete a slyšeli jste letošní novinku „Hermitage“, asi začínáte tušit, ... Grayceon – Mothers Weavers Vultures 3.6.2021 H.  Na Grayceon jsem si vždycky cenil jedné věci, a sice osobitého a jasně rozpoznatelného zvuku. Co jej má na svědomí, je na první poslech zřejmé. Užívání nástrojů, které patří mimo sféry klasického rockového obsazení kytary, bicích a dejme tomu kláves, už dávno není v metalu něčím vyloženě neobvyklým. Často se ale u kapel jedná o jednorázové výstřelky v konkrétních skladbách, nikoliv běžnou praxi – tedy pomineme-li třeba folk metal, jenž si na tomhle do velké míry staví. Těch metalových skupin, které by ve svojí sestavě měly nějaký takzvaně „nemetalový“ instrument a používaly jej jako standardní součást svého zvuku, není zas až tak moc. Už jen z toho ohledu Grayceon trochu vyčnívají se svým nástrojovým obsazením kytara, bicí, cello.
Misotheist – For the Glory of Your Redeemer 31.5.2021 H.  První album Misotheist, které vyšlo v listopadu 2018, bylo hodně v pořádku a líbilo se mi. Nešlo o nic inovativního, ale spíš se jednalo o dobře výborně udělané řemeslo hrající dle žánrových pravidel a s podobným feelingem jako mnohé jiné smečky pocházející z Trondheimu a / nebo motající se okolo labelu Terratur Possessions. Kvalitně zahraná žánrovka má ale také své právo na existenci, a pokud se povede takovým způsobem jako bezejmenný debut Misotheist, nejde proti tomu říct ani hovno. Zpočátku to vypadalo, že druhá řadovka bude následovat poměrně brzy, protože už v březnu 2019 se dostal do éteru nový track „Benefactor of Wounds“. Vydání desky „For the Glory of Your Redeemer“ se nicméně docela protáhlo a došlo k němu až v únoru 2021. Frontman B. Kråbøl si alespoň v mezičase stačil vydat prvotinu ... Aborym – Hostile 28.5.2021 H.  Zásluhy a význam pro subžánr industriálního black metalu už Aborym nikdo neodpáře a ani si nemyslím, že by kdokoliv chtěl něco takového dělat. První čtyři desky jsou nepochybně klasiky a smečka okolo Fabbana si jimi zajistila pevné místo v blackmetalových análech (nesmějte se, vždyť víte, že to s prdelí nemá nic společného). S následujícími nahrávkami už to Aborym měli těžší, ale osobně si nemyslím, že už tady by to začalo jít s kapelou z kopce. Naopak si myslím, že „Psychogrotesque“ je v jistých ohledech nepochopený vrchol, experimentálnější a progresivnější záležitost a zároveň pravděpodobně nejambicióznější deska. Spíš bych řekl, že její odmítnutí plynulo z velké části ze zklamání posluchačů, že se Aborym pokusili někam posunout.
Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony 27.5.2021 Sicmaggot  Belgičané Neptunian Maximalism loni vydali svou dlouhohrající prvotinu „Éons“ a myslím, že lze asi bez větších hádek prohlásit, že šlo o jeden z nejpozoruhodnějších počinů roku. Deska hned na první pohled upoutala tím, jak monumentální byla. Označení dlouhohrající v jejím případě neznamená pouhou formalitu, nýbrž doslovné vyjádření toho, s čím bude mít posluchač čest. Jednalo se totiž o trojalbum, jehož hrací doba dosahovala bezmála dvou a čtvrt hodin čistého času. No, a tohle moře času Neptunian Maximalism vyplnili avantgardně experimentální horskou drahou, v níž se mísila psychedelie, tribal, drone a jazz. S „Éons“ jsem strávil poměrně hodně času, přesto bych si nedovolil tvrdit, že jsem ten kolos dokázal skutečně naposlouchat. Na jednu stranu by možná dávalo smysl, kdyby Neptunian Maximalism toto dílo vydali třeba po částech, na druhou stranu ... Hate Forest – Hour of the Centaur 22.5.2021 H.  Snad se se mnou nebude nikdo hádat, když napíšu, že Roman Saenko patří ke stěžejním osobnostem ukrajinského black metalu. Právě on totiž patří k důležitým figurám hned několika zásadních kapel jako Hate Forest, Blood of Kingu nebo Drudkh. Poslední jmenovaní jsou samozřejmě tím nejznámějším jménem a ne náhodou si je dlouhodobě hýčká velký francouzský label Season of Mist, ale i Saenkovy další působiště nabízejí kvalitní muziku. Jedním z těch relativně novějších projektů je také Precambrian, který sice funguje již od roku 2014 a v průběhu let vydal nějaká ta épéčka, ale dlouhohrající debut „Tectonics“ vyšel až loni v srpnu. Saenko zde po boku dalších členů Drudkh (mimo jiné), Vlada a Krecheta, pěstoval monotónní agresivní black metal, který se asi nejvíce blížil tomu, co kdysi hrávali Hate ... Rob Zombie – The Lunar Injection Kool Aid Eclipse Conspiracy 21.5.2021 H.  Rob Zombie a jeho muzika mě obecně vzato baví, i když asi není moc sporu o tom, že to nejlepší už tenhle milovník hororu řekl na svých prvních dvou až třech albech. „Hellbilly Deluxe: 13 Tales of Cadaverous Cavorting Inside the Spookshow International“ (1998) je už klasika a minimálně ještě „The Sinister Urge“ (2001) drželo zdatně krok. Nicméně ani civilnější „Educated Horses“ (2006) není vůbec blbé. Od té doby dál už je to takové vachrlaté. Pokus o navázání na kultovní debut prostřednictvím „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ (2010) dopadl rozpačitě. Po nadupaném začátku alba šla kvalita prudce dolů a druhá polovina za moc nestojí. Zároveň mi přijde, že Zombie si od téhle doby dává víc práce ... Asphyx – Necroceros 19.5.2021 Cnuk  Málokdo má tak vytříbený a rozpoznatelný styl jako nizozemská legenda Asphyx. Jako je tomu však i u známějších příkladů, lze v jejich tvorbě při pozornějším soustředění najít různé proměny. To mohlo být do jisté míry způsobené také turbulentními změnami sestavy. Dnes to tak člověku ani nepřijde, ale u Asphyx se to střídalo dost zhurta. Bereme-li za základní sestavu trio z nejzásadnějších desek „The Rack“ a „Last One on Earth“, tedy Martin van Drunen, Eric Daniels a Bob Bagchus, tak měl každý jeden z této trojice možnost představit Asphyx čistě po svém. Po úvodním období následovalo období ryze Danielsovské sestavy a hned potom Bagchusovské. Tito dva se dali prostřednictvím vedlejšáku Soulburn znovu dohromady a zformovali na dlouhou dobu poslední sestavu Asphyx. Moc nevydržela a trvalo osm let, než došlo na zárodek ...
|
