Imperial Triumphant – Shrine to the Trident Throne 17.7.2014 H.  Se jménem Imperial Triumphant jsem se prvně setkal v loňském roce, když tito Američané vydali krátké EP s názvem “Goliath”. Na něm nabídli nějakých 13 minut poměrně avantgardního a chaotického black metalu, jemuž se nedala upřít jistá zajímavost i kvalita, nicméně mi trochu vadilo, že mi těch 13 minut přišlo spíš jako 30. Před “Goliath” skupina vydala ještě nějaká další EPčka a dema, ale to jsou teď pro nás poměrně nepodstatné věci – o něco důležitější je totiž dlouhohrající debut “Abominamentvm”, jenž vyšel v září 2012 vlastním nákladem. Tím se pomalu, ale jistě dostáváme až do současnosti k počinu, který dnes budeme recenzovat. Nejprve si ovšem musíme říct, co je nosič s názvem “Shrine to the Trident Throne” vlastně zač, což – jak se hned ukáže – bude trochu zamotané. ... Mastodon – Once More ‘Round the Sun 16.7.2014 Kaša  Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže. Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin ... Doom:VS – Earthless 15.7.2014 H.  Je takovým nepsaným pravidlem, že když se nějaký muzikant ze zavedené kapely pouští do svého vedlejšího projektu, většinou tak činí proto, aby si od hudby své domovské formace trochu odpočinul, vyzkoušel si něco malinko jiného a lidově řečeno si takříkajíc zabejčil. Většinou, ale ne vždy… a do té kategorie “ne vždy” víceméně spadá rovněž Johan Ericson ze švédské doomové stálice Draconian. Nicméně jak už jen název jeho bočního projektu Doom:VS napovídá, i v tomto případě je to záležitost opět doomová… Naštěstí však samozřejmě nejde o úplně jednu a tu samou muziku. Draconian rozhodně nejsou čistokrevným doomem a vlastně jsem je za doomovou kapelu označil především proto, aby mi to sedělo do toho začátku.
Deathstars – The Perfect Cult 14.7.2014 H.  Recept Deathstars je a vždycky byl ve své podstatě vlastně docela jednoduchý – smíchat gotiku s industrialem, nadupat to pořádnou dávkou instantní chytlavosti a navrch přihodit starou známou a léty prověřenou image “vypadám jak děvka”. Podle muziky by sice asi nikdo z fleku netipnul, že kapela vznikla na základech dnes už zapomenuté (docela i právem) extrémně metalové smečky Swordmaster a že jejím skladatelským lídrem je mladší bratr Jona Nödtveidta z kultovních Dissection (navíc se tenhle mladší brácha Emil Nödtveidt v samotných Dissection také mihnul), ale nakonec proč ne, když to vlastně funguje… nebo spíš fungovalo? Nebudeme se zdržovat s pravěkou historií před samotnými Deathstars a pojďme rovnou k samotné kapele. Nejpozději druhé album “Termination Bliss” z roku 2006 už šlapalo jak hodinky, stejně tak i jeho o tři roky mladší ... Arcania – Dreams Are Dead 13.7.2014 Kaša  Nebudu se s tím tentokrát moc párat a zdržovat úvodními řečmi, takže přejděme rovnou k představení této sebranky, která letos vydává svou novinku “Dreams Are Dead”. Francouzská čtveřice Arcania vznikla již v roce 1999, ačkoli tehdy započala svůj jepičí život pod jménem Silverskull, od něhož kapela upustila ani ne po roce a přetransformovala se na svou současnou podobu. První počiny pak na sebe nenechaly dlouho čekat, protože v letech 2001 a 2002 kapela vyrukovala s prvními demosnínky, na něž navazovalo živé album “Live Is Not Dead” a hlavně eponymní EP z roku 2004. Poté, jako by se voda nad Arcania na pár let zavřela a trvalo šest let, než borci vydali svůj regulérní debut “Sweet Angels Dust”. No, a správně tušíte, že se rychle přesouváme do současnosti k “Dreams Are Dead”, jež tak ... Burzum – The Ways of Yore 12.7.2014 Skvrn  Nezačít recenzi na nahrávku Varga Vikernese jmenováním tím, jakými že kontroverznostmi se tenhle chlapík proslavil, by bylo celkem zvláštní. Ani já si nedovolím rebelovat a přispěji svou troškou do mlýna. Pominu-li teď Vargovy přinejmenším sporné názory, ani hudební složka nemá k té rozporuplnosti daleko a především jeho tvorba po návratu z vězení je hodně diskutovaným tématem. Někteří odsuzovali hudbu Burzum za přílišný amatérismus ještě před Vargovým nástupem do vězení, víc a víc kritiky však přicházelo až postupem let po Vikernesově propuštění. Zatímco první dvě desky “Belus” a “Fallen” byly přijaty veskrze kladně, u “Umskiptar”, jakožto doposud poslední metalové nahrávce Burzum, byla odezva chladnější. To se však ještě nemohlo rovnat rozhořčení, které způsobilo vydání “Sôl austan, Mâni vestan”, desky, která alespoň dle žánrového zařazení měla následovat ambientní nahrávky ... Mosaic – Old Man’s Wyntar 11.7.2014 H.  Nedávno jsem si uvědomil takovou zajímavou věc – jak už má člověk naposlouchaná taková kvanta muziky a má svůj sluch “vycvičený” na vstřebávání hudebních desek, obrovskou část alb lze bez větších problémů prokouknout pomalu na první poslech. Budeme-li se bavit o metalu, pomalu polovina kapel zní na jedno brdo, klišé vedle klišé… není tedy divu, že po pár posleších už vám to nemá co dát. Naštěstí však stále existují i nahrávky, které svá tajemství až tak lacině nevydají, nicméně o co větší problém je se do nich dostat, o to trvanlivější a ve výsledku zábavnější pak jsou. EP s názvem “Old Man’s Wyntar” od německého black metalového projektu Mosaic se pro mě osobně stalo právě jedním z takových počinů. Vlastně ani pořádně nevím proč, protože když tak nad tím uvažuju, nějak zvlášť nestravitelnou hudbu ... Distorted Harmony – Chain Reaction 11.7.2014 Zajus  Ve své recenzi dva roky starého počinu “Utopia” jsem tvrdil, že se Distorted Harmony jednou zařadí mezi legendy progresivního metalu. Toto odvážné proroctví bylo částečně na místě, “Utopia” bylo teprve debutovým albem kapely a přesto šlo o kvalitní, vyzrálé a dobře napsané dílo. Říkat v době vydání druhého alba “Chain Reaction”, zda jsem se mýlil či ne, by nemělo smysl. Legendárnost se projevuje v mnohem delších časových úsecích, ovšem náznaky o směřování kapely z novinky vyčíst můžeme a tak také učiníme. Nejdříve krátké představení dosud nepříliš známých Izraelců. Distorted Harmony na svém debutu pracovali převážně v hranicích moderního prog rocku, což jim ovšem nebránilo vsunout do hudby značnou část vlastní osobnosti v podobě kláves či velice mírné jazzové nasáklosti. Kapela uměla ostřeji hrábnout do strun, ovšem uměla také zvolnit, a většinu ... Aborted – The Necrotic Manifesto 10.7.2014 Ježura  Jak známo, člověk nemůže znát všechno, a tak se stalo, že i když death metal patří mezi mé oblíbené žánry, belgičtí řezníci Aborted vždy tak nějak profičeli okolo mě a ani se nezastavili na kafe. S deskou “The Necrotic Manifesto” ale tohle naše vzájemné obcházení konečně vzalo za své a já říkám ještě že tak, protože konečně začínám chápat, proč je o téhle partě tolik slyšet. Byl jsem si velmi dobře vědom, že Aborted nejsou žádní cucáci, a stejně tak mi neuniklo, že přinejmenším předcházející řadovka “Global Flatline” sklízela ovace snad všude, kam strčila svůj zahnívající frňák. Zároveň jsem ale trpěl utkvělou představou, že Aborted hrají tak extrémně brutální nářez, ve kterém najdu asi stejné zalíbení jako v tvorbě Cannibal Corpse nebo Suffocation, tedy ... Cannabis Corpse – From Wisdom to Baked 9.7.2014 Thy Mirra  Existuje jenom jeden hudební žánr v rámci metalu, který stále nejsem ochoten přijmout, a tím je grind. Prostě ne. Nechápu, o co v té hudbě běží, co si z toho mám vzít a ani se mi nelíbí splatter image grindových kapel. No, a pak existuje to, čemu se říká brutal death metal a co má ke grindu velice blízko. Ani na brutal death si moc nepotrpím, upřímně nespatřuji velký smysl v tom, že další a další kapely stále a vytrvale vykrádají ikonu žánru Cannibal Corpse a tváří se, že tvoří cosi převratného, co by si každý měl pustit. V tuhle chvíli by mě každý dredatý skalňák brutal death grindu mohl odsoudit za povrchní názor a směle mě odeslat zpátky k poslechu Limp Bizkit, že tomu jako nerozumím. ... Arch Enemy – War Eternal 8.7.2014 Kaša  Žádná personální změna v řadách kapely obvykle nevyvolává tolika diskuzí jako výměna zpěváka či zpěvačky. Mnohdy ikonická postava je pro spousty fanoušků nenahraditelná, a kapela tak má v podstatě dvě možnosti, jak se k této změně postavit. Konzervativně, nebo tak nějak kreativně. No, prostě a jednoduše… buďto si vyhlédnou klona svého dosavadního hlavního ksichtu, nebo to pojmou jako příležitost ke změně mnohdy pevně zajetých hudebních kolejí a odhodlají se tak vydat se vstříc něčemu novému. Jako když Iron Maiden angažovali Blaze Bayleyho nebo Arch Enemy před patnácti lety Angelu Gossow na místo odchozího Johana Liivy. Záměrně jsem jako druhý příklad vybral právě tuto partu, protože při pohledu na hlavičku recenze je jasné, že jsem úvod článku nepojal tímto stylem náhodně. “War Eternal” severských veličin Arch Enemy je v pořadí ... Daemonheim – Tidian 7.7.2014 H.  Popravdě řečeno, od kapely Daemonheim jsem tak nějak už v předstihu očekával, že půjde o black metalový průměr s ambicí a že mě poslech nebude příliš bavit. Nakonec to ovšem dopadlo malinko jinak… deska “Tidian” je tedy majstrštykem, který mě překvapil? No, vlastně ani to ne, až takhle jednoduché to taky není. Jakkoliv to asi bude znít poměrně schizofrenně, “Tidian” je nahrávka, která mi přijde dobrá i špatná zároveň. Co je tím myšleno? To se pokusíme si objasnit na následujících řádcích… Vznik Daemonheim se datuje do roku 1999, první demosnímek s názvem “Frostnacht” vyšel o další dvě léta. Po dalším demáči už kapela začala střílet dlouhohrající alba, která jsou v současné době přesně tři, a to včetně aktuálního počinu “Tidian”, jenž je hlavní hvězdou naší dnešní seance.
Colloquio – Io e l’altro 6.7.2014 H.  Na jméno Colloquio jsem poprvé narazil někdy v polovině loňského roku, když nám do redakce přišla na recenzi tehdy aktuální čtvrtá dlouhohrající deska tohoto projektu, “L’entrata – L’uscita”. Sice jsem to nebyl já, kdo tehdy album recenzoval, ale přesto jsem mu jeden poslech věnoval a přišlo mi to poměrně zajímavé, tudíž jsem si řekl, že se do počinu zkusím zažrat trochu podrobněji, ačkoliv už bylo po recenzi. Tušíte ovšem správně, že díky své nezměrné lenosti a s profesionální pečlivostí pěstovanému ignorantství jsem se na to nakonec beztak vyfláknul, tudíž zůstalo jen u toho jednoho letmého poslechu. Rok se s rokem sešel a v naší nechvalně proslulé redakční schránce se mezi nabídkami na zakoupení viagry a newsletterem ze stránek o zvířátkách (kozy, ptáci, bobři, bičíkovci… znáte to) objevilo jméno Colloquio znovu. Tentokrát však ... Trübe – Zone of Alienation 6.7.2014 H.  Svět je vlastně malé místo a občas se dějí zajímavé náhody. Někdy v půlce loňského roku jsem čirou náhodou narazil na argentinský jednočlenný projekt Inexistence a jeho tehdy aktuální stejnojmennou druhou řadovku. Sice to nebyla žádná extra pecka… nebo spíš lépe řečeno, i přes neoddiskutovatelné objektivní kvality mě to nebavilo až tak moc, jak by papírově mělo, nicméně není sporu o tom, že ta kombinace atmosférického black metalu a post-rocku něco málo do sebe měla, což bylo vlastně dost na to, abych si jméno Inexistence zapamatoval. Uběhl další rok a mezi desítkami alb, která nám chodí do redakce na recenze, se nacházel i počin “Zone of Alienation” od nějakých Trübe. Na první pohled jeden další bezejmenný kousek z mnoha… ale na ten druhý se ukázalo, že i zde se jedná o jednočlenný projekt z Argentiny.
Incarnated – Try Before Die 5.7.2014 Stick  U Poláků vždycky bylo silné podhoubí pro death metalové i grindcorové kapely různého ražení. Scéna se soustředí do několika oblastí, z nichž výraznou pozici zaujímá též Bělostok. Na nedostatek silných uskupení si zde skutečně nemohou stěžovat a je jedno, zda mám zmínit legendární goregrinďáky Dead Infection, Squash Bowels nebo death metalové Effect Murder. Mezi tamní veterány však patří i přes 22 let fungující Incarnated, kteří zrovna servírují novou fošnu s návem “Try Before Die”. Jde o třetí dlouhohrající placku za posledních třináct let, tudíž je vidět, že se kapela s vydáváním desek dvakrát nepřetrhne. Zajímavostí je, že kytarista, basák a vokalista v jednom Pierścień má prsty v současné sestavě Dead Infection a mihnul se i na dvou řadovkách výše zmíněných Squash Bowels. Devítka našlapaných skladeb hrdě ctících pravidla death metalu s příměsí grindu ... Аркона – Явь 5.7.2014 Ježura  Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď. Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je ... Selfish Son – Bed Dancer 4.7.2014 Atreides  Jak známo, domácí podhoubí přetéká přemírou kapel, které tu a tam vystrčí růžky s nějakou deskou, když se snaží prorazit do podvědomí širší veřejnosti. Do téhle poměrně široké škatule by se dala zařadit i kapela Selfish Son, kteří letos vydali svoji prvotinu – EP “Bed Dancer”, respektive pět songů o celkové délce šestnácti minut. Kapela se snaží zařadit kamsi do vod indie rocku, nicméně oné nezávislosti na mainstreamu nenaleznete zdaleka tolik. Skladby jsou laděny spíš do pop rockové polohy – což ale ještě nemusí být špatně, jen posluchač by mohl od pohledu očekávat trochu jinou muziku. Hudba, kterou Selfish Son nabízejí, však vůbec není špatná – příjemný, melodický rock ubíhá snad až příliš rychle na to, aby se člověk mohl do tvorby plzeňské čtveřice alespoň trochu zaposlouchat. Pětice skladeb tak ... Stigmhate – Zodacare Od Zodameranu 4.7.2014 H.  Italská sebranka Stigmhate a její nejnovější deska s prapodivným názvem “Zodacare Od Zodameranu” (vypadá to jako nějaká splácanina písmen, ale s největší pravděpodobností si Italové vypůjčovali z prvního enochiánského klíče) může na první pohled zdálky vypadat i zajímavě. Bohužel ale opravdu jen na ten první a zdálky… Sice by se mělo hodnotit až v závěru recenze, ale jestli chcete, abych vám ušetřil čas, tak to řeknu rovnou – od Stigmhate se dočkáte jen průměrné black metalové hoblovačky. Pokud máte radši delší verzi, žádný problém, začněme nejprve obligátní lehkou historickou omáčkou. Kořeny Stigmhate sahají do roku 1998, první placka s názvem “Satisfied by Cruelty” se objevila v roce 2003. Kapela má pak ještě na kontě další tři fošny – “Human Incapacity” (2006), “The Sun Collapse” (2012) a nakonec právě letošní “Zodacare Od Zodameranu”, ... The Great Old Ones – Tekeli-li 3.7.2014 H.  Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící… Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu ... Voyager – V 2.7.2014 Onotius  V jakém rozpoložení se vlastně žánr progresivní metal momentálně nachází? Dream Theater spíše udržují, než inovují, Ayreon pokračují ve vyjetých šlépějích svých hudebních příběhů, Queensrÿche jsou znesvářeni a rozděleni na dvě kapely, u Opeth a Pain of Salvation netrpělivě očekáváme nové počiny, zatímco Devin Townsend si pohrál s atmosférickým blues rockem a country ve svém novém projektu Casualities of Cool. A do tohoto světa nyní zasahují charismatičtí Australané Voyager, kteří si na nás přichystali novou desku s názvem “V”, jež funguje jako jisté jubileum, neboť uběhlo deset let od vydání jejich debutu “Element V”. Ten ve své době nabízel svěží materiál, jež kombinací zdánlivě nesouvisejících žánrových inspirací předvedl potenciál mladé progresivní kapely melodičtějšího střihu. Překvapivě se totiž z kombinace s power metalem, místy syntetickým popem i občasnými výjezdy evokující symfonický ...
|
