Circle of Witches – Rock the Evil 10.4.2014 Kaša  O tom, že dřevní stoner rock a stoner metal jsou aktuálně v kurzu, není třeba polemizovat, protože je obecně známá věc, že snad vše, co jen trošku smrdí retrem, sklízí v posledních letech nemalé úspěchy, takže tento stav vygradoval až do takové podoby, v jakém se minulou dekádu nacházel metalcore. No dobře, možná trošku přeháním, ale uznejte, že kapel, které oprášily stará dobrá léta, je všude plno a najít mezi nimi skutečné klenoty, jež se pouze neschovávají ve stádu a nekrčí se ve stínu těch největších samců, je čím dál těžší. Teď by se hodilo pro efekt říct, že Circle of Witches jsou onou výjimkou a jedním z mála klenotů, na nějž světla reflektorů nedosvítí, protože jeho možnosti jsou omezené a nemůže tak osvítit každou z obrovského množství kapel, ... Massacre – Back from Beyond 10.4.2014 Stick  Američtí Massacre, jejichž debut “From Beyond” je opředen až legendárním statusem, se po dvaceti třech letech vracejí s nástupcem (pomíjím přešlap v podobě “Promises” z roku 1996), nazvaným “překvapivě” “Back from Beyond”. Hovořím sice o návratu, ale pouze tak napůl, jelikož z původní sestavy zde figuruje akorát kytarista Rick Rozz, který patřil k velmi výrazným persónám vlny amerického death metalu 90. let. Však taky stál u vzniku jedné z největších ikon, Death (především ještě původní Mantas, u Death zanechal otisk na albu “Leprosy”). Druhým je baskytarista, většině známý Terry Butler, jenž se podepsal v mnoha výrazných uskupeních, Death nevyjímaje. U nich nahrál konkrétně album “Spiritual Healing”. Z dalších kapel jmenujme dnes už bývalé působiště Six Feet Under. Prvního odpadlíka z původní sestavy této americké veličiny, bubeníka Billa Andrewse, nahradil mně neznámý Mike Mazzonetto. ... High Purity – Z euforie vězení 9.4.2014 H.  Pokud Sicmaggot sledujete již nějakou dobu, jistě to pro vás nebude vůbec nic nového, nicméně všechny nově příchozí a případné náhodné kolemjdoucí raději upozorním, že nejsem a s největší pravděpodobností už asi ani nikdy nebudu hardcore fanda grindcoru. Na druhou stranu mám ovšem pro tuhle hudbu na rozdíl od většiny lidí, kteří nejsou zapálenými grindery, pořád pochopení, nevidím v ní bezduchý bordel, naopak si na ní cením toho, že je z ní takřka vždy cítit obrovské nadšení a srdcařství jako u málokterého jiného žánru. Ačkoliv se občas sám sobě divím, jaké prasečiny občas zvládnu strávit, občas se přece jenom – a vcelku logicky, když nejsem die hard grinder – stane, že si ne se vším úplně potykám. To byl zpočátku případ i brněnské smečky High Purity a její druhé ... Architects – Lost Forever // Lost Together 9.4.2014 Ježura  Není to nijak dávno, vlastně jen pouhé dva nebo tři roky, co se můj vztah k metalcorovému žánru dal popsat řadou přívlastků, aniž by však jakýkoli z nich v sobě měl cokoli pozitivního. Jak ale člověk stárne, moudří a opouští ho předsudky, ani mě neminulo poznání, že stejně jako každý hudební žánr i metalcore může nabídnout a také nabízí celou řadu příkladů, že to jde udělat i dobře. Náhoda tomu chtěla, že právě Britové Architects byli jednou z prvních žánrových kapel, které mě v tomto přesvědčení utvrdili, a nyní se – takřka přesně dva roky od vydání jejich tehdejší desky “Daybreaker” – setkáváme znovu. Pochopitelně se tak děje při příležitosti vydání nového alba, takže se pojďme podívat, jestli Architects zvládli navázat na naše velmi zdařilé první rande. Ono to ... Crematory – Antiserum 8.4.2014 H.  Němečtí Crematory byli z mého pohledu vždy takovou trochu podivnou skupinou. Na jednu stranu už to táhnou fakt dlouho, vydali dvanáct regulérních řadovek a nespočet dalších neřadovek, mají dost slušnou fanouškovskou základnu, zanechali na metalové scéně solidní stopu… já osobně jsem jim ovšem nikdy nemohl přijít na chuť. Uznávám, že nějak zevrubněji znám v podstatě pouze novější tvorbu po roce 2000 (a ani tu ne úplně komplet), ale cokoliv jsem si od nich kdy pustil, to mě nudilo tak ohromným způsobem, že jsem jednoduše nikdy němel potřebu, chuť, vůli a náladu si od nich shánět a poslouchat něco dalšího. Hlavní důvody toho, proč mi jejich hudba tak neseděla, si však povíme až o něco níže… Nabízí se ale klasická otázka, kterou si jistě nejeden z vás ... Brainscan – Reflections 7.4.2014 Ježura  Ačkoli se o banskobystrických Brainscan asi nedá hovořit jako o kdovíjakých mazácích, za šest let své existence se pánové dovedli na scéně poměrně slušně etablovat, a i když je někdo přímo nezná, dost určitě už jméno téhle kapely alespoň zaslechl či zahlédl někde na plakátu. A jelikož je to už pár měsíců, co Brainscan vypustili do světa v pořadí čtvrtou vlaštovku jménem “Reflections”, je nejvyšší čas se jí podívat na zoubek. Když se člověk koukne, jak povedený grafický kabátek Brainscan svému novému dítku nadělili, a postaví to vedle té relativní proslulosti, kterou si kapela stihla za těch pár let vybudovat, prvotní očekávání nejsou nijak překvapivá – i člověk tvorbou Brainscan zcela nepolíbený dost určitě zavětří potenciálně zdařilou desku, která by mohla příjemně překvapit, a pokud ne překvapit, tak alespoň jakž takž ... Курск – Имена на стенe 7.4.2014 H.  Dodneška si docela živě vzpomínám na to, jak jsem se poprvé setkal se jménem finské formace Курск. Bylo to někdy v polovině roku 2008 a samozřejmě se tak tehdy stalo pomocí toho času aktuálního debutu “Черно”. Rozhodně se ovšem nejednalo o lásku na první pohled (poslech). Byl jsem tehdy na album ohromně zvědavý, protože na něj zachytil několik extrémně nadšených ohlasů, jenže první poslech mě docela zklamal a neslyšel jsem v tom nic jiného než vcelku normální doom metal. Nicméně, jak už tomu tak u těch nejlepších záležitostí bývá, první setkání nebývá tak úplně směrodatné – a i “Черно” patřilo k těm nahrávkám, jimž člověk musel dát čas, než se pořádně rozležely a vyrostly do podoby (v tomto případě) doom metalového klenotu. A přesně tehdy jsem se do muziky Курск opravdu zamiloval a finská ... Negative Voice – Infinite Dissonance 6.4.2014 H.  Upřímně nemám tušení, jak se to stalo, ale z nějakého prapodivného důvodu jsem kdesi nabyl dojmu, že od ruské formace s názvem Negative Voice dostanu nějaký špinavý agresivní primitivní black metal, dejme tomu cosi ve stylu starší tvorby krajanů Blackdeath. Nicméně, chyba lávky… Ačkoliv příliš známým jménem Negative Voice doposud nejsou, jejich kořeny sahají až na konec 90. let. Tehdejší inkarnace ovšem neměla dlouhého trvání, nějaký demosnímek nejspíš vznikl, nejedná se však o nic, co by stálo za řeč. Věci se začínají trochu hýbat až s rokem 2010, kdy dochází k regulérní obnově činnosti, jež po jednom EP a jedné demo nahrávce konečně o dvě léta později vyústila v natočení regulérního dlouhohrajícího debutu “Infinite Dissonance”, jenž vychází zkraje roku 2013 vlastním nákladem. Koncem letošního března pak dochází k jeho reedici, tentokrát už ... Combichrist – We Love You 5.4.2014 H.  Nijak se netajím tím, že Combichrist jsou jednou z mých nejoblíbenějších industriálních kapel… dnes už vlastně pomalu jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Desky “Everybody Hates You” (2005), “What the Fuck Is Wrong with You People?” (2007) a “Today We Are All Demons” (2009) jsou totální pecky do držky, kde je jedna absolutní bomba za druhou. Následující “Making Monsters” (2010) sice bylo oproti svému předchůdci o malinký kousek méně dobré, ale pořád to byla kurevská paráda, v níž o extrémně silné songy nebylo nouze. Asi tedy není divu, že jsem se neskutečně těšil i na letošní šestou řadovku “We Love You”, která popravdě řečeno patřila mezi má nejočekávanější alba letošního roku… Jistě víte, jak to bývá… pokud člověk recenzuje svojí oblíbenou kapelu, má tendenci jí trochu ... Vanden Plas – Chronicles of the Immortals Netherworld (Path 1) 4.4.2014 Onotius  Mé první setkání s německými progresivně metalovými Vanden Plas se uskutečnilo před dvěma lety prostřednictvím desky “Beyond Daylight” z roku 2002, která nabízela zdařilý materiál, jenž, ač nezapřel svou inspiraci v legendární “Awake” od amerických titánů žánru Dream Theater, měl svou osobitou tvář determinovanou specifickým rukopisem, bavil a nabízel příjemnou alternativu k zaběhlé progové stálici. Pravda, nejednalo se vskutku o nic převratného, co by zásadně posouvalo hranice žánru do nevídaných výšin, šlo pouze o hodně povedenou ukázku vysoce kvalitního žánrového standardu s notnou dávkou řemeslné zručnosti a skvělými melodiemi. Házet Vanden Plas mezi všemožné Dream Theater revivaly, jak to bývá zvykem vždy, když nějaká kapela se slyšitelněji inspiruje, by bylo vskutku dost krátkozraké už jen díky faktu, že kořeny těchto Němců sahají již na počátek 80. let (oficiálně aktivní jsou ... Discipline X – Wasted in Hollywood 4.4.2014 Kaša  Nikdy jsem se nijak netajil tím, že crossover thrashové party mám hodně rád. Tato neurvalá hudba, která v sobě pojí rychlost a jednoduchost hardcore punku a agresivitu thrashových kapel, je přesně ten typ muziky, který vyhledávám v případě, že mám zájem o nic neřešící hudební doprovod, jenž si na nic nehraje, nesnaží se bořit stylové mantinely a velmi dobře se poslouchá. Správně tušíte, že Discipline X svým směřováním spadají právě do této škatulky. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že by recenze mohla skončit právě zde a věděli byste vše podstatné, protože když už se kapela vydá tímto směrem, tak má natolik úzké hudební mantinely, že je velmi lehké si představit, jak asi zní. A to bez znalosti byť jen jediné skladby. Vlastně jedinou vyloženou ... Plebeian Grandstand – Lowgazers 3.4.2014 Thy Mirra  V roce 1970 sovětští geologové otevřeli v Murmanské oblasti na poloostrově Kola superhluboký podzemní vrt, jenž měl původně dosahovat až patnáct kilometrů hluboko. V roce 1992 byl však výzkum zastaven v hloubce 12 261 metrů. Od konce 90. let se internetem šíří “městská legenda”, že výzkumníci údajně do vrtu spustili mikrofon a ze záznamu slyšeli zvuky, které vycházely ze samotného pekla. Vědci byli po poslechu milionu hlasů umírajících duší smrtelně vystrašeni, někteří z nich se zbláznili a vrt byl okamžitě uzavřen. Teď k věci… Úplně stejný pocit jsem měl z poslechu desky “Lowgazers” od Francouzů Plebeian Grandstand. Myslím, že jsem nikdy nic podobného neslyšel. Last.fm to vidí jinak, že prý “screamo”… já bych to popsal jako něco mezi mathcorem a black metalem, ale na tom asi úplně nesejde. Vlastně ani moc nevím, co ... In My Shiver – Delicate Poison 3.4.2014 Atreides  Pokud jste do dnešní recenze o jménu In My Shiver neslyšeli, vůbec si s tím nelamte hlavu. Já jsem na tom docela podobně, poněvadž jsem o ní prvně zaslechl, když jsem k recenzi dostal její promo. A můžu vám říct, že když jsem se dozvěděl, že tahle banda je původem z Itálie, začal jsem mít dost vážné pochybnosti o tom, co to vlastně bude zač, neboť v poslední době mám s Italy několik… ne docela dobrých zkušeností. Řečeno bez příkras, obvykle to byl buď šedý průměr, nebo rovnou regulérní odpad, alespoň co se power metalu týče. Nicméně tohle pro In My Shiver neplatí – jejich letošní novinka rozhodně není pouhopouhý průměr a pokud máte (post-)black metal, případně shoegaze nebo post-rock ve vašich oblíbených žánrech, měli byste právě teď mít oči ... Electrocution – Metaphysincarnation 2.4.2014 Stick  Že jste nikdy neslyšeli o italských Electrocution? To nic, já se o nich poprvé také dozvěděl až přistáním jejich aktuální desky “Metaphysincarnation” na mém stole. Přestože prakticky neznámí, svůj první počin vydali již před jednadvaceti lety, aby pak nastala doba dlouhého prázdna, vyplněného dvěma EP a jedním splitkem, než se původní sestava rozhodla poctít metalový svět novou nahrávkou. Zatímco debut sekal nahrubo a měl v sobě dozvuky klasické americké školy (byť s technickými přesahy), novinka se nese vyloženě ve vodách technického (progresivního) death metalu. Necelých čtyřicet minut trvající nálož startuje epickým intrem skladby “Wireworm”. Ta poté exploduje v nánosech melodických riffů, razantních bicích a agresivního, ale srozumitelného řevu vokalisty a kytaristy v jednom, nesoucího jméno Mick Montaguti. V podstatě od samého začátku začíná být vcelku jasné, čeho se vám při poslechu ... Hirax – Immortal Legacy 2.4.2014 Kaša  Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých ... Thoughts Factory – Lost 1.4.2014 Kaša  Za tu dobu, co píši pro náš blog, jsem už měl na stole hned několik italských prog metalových alb, díky kterým jsem nabyl dojmu, že tahle scéna si pomalu a jistě buduje svůj vlastní, jedinečný sound, pod nějž se poslušně řadí všechny party a je tak nemožné si je splést s někým jiným. Zatím mi tato domněnka fungovala, jenže pak se objevili Thoughts Factory a základy této teorie byly nabourány. Obyčejně se při poslechu promáče ujmu zjišťování informací o dané skupině až v době před sepsáním recenze, protože do té doby je mi vlastně jedno odkud kapela je nebo kolik členů v sobě pojí, a stejně tomu bylo i s “Lost”. Nějaký ten týden jsem tedy žil v domnění, že je to další italská parta, protože ten zvuk a melodie ... Depicting Abysm – Immersion 31.3.2014 H.  V nedávné recenzi na Windbruch jsem vyhrožoval tím, že před sebou máme menší sérii článků, které mají nějakou spojitost se split albem “Silentium!”, jež tu bylo recenzované před necelým rokem. A po právě zmiňovaných Windbruch tu dnes máme druhého účastníka onoho ruského splitu – formaci s názvem Depicting Abysm. Technicky vzato není Depicting Abysm regulérní skupina, jedná se totiž pouze o vedlejší projekt dvou členů další ruské kapely Epitimia. Zatímco ve svém hlavním působišti má za sebou dvojice s úspornými “jmény” A. a K. už čtyři dlouhohrající nahrávky a dalších několik počinů, u Depicting Abysm je to jiná – toto jméno má totiž na kontě pouze podíl na zmiňovaném split “Silentium!” a následnou první dlouhohrající desu “Immersion”, jež vyšla v předposlední den loňského roku. A snad ani nemusím dodávat, že ... Isacaarum – Whorecraft 31.3.2014 Ježura  Kdo se alespoň trochu ochomýtá okolo domácí extrémní scény, ten se už dozajista s kapelou Isacaarum nejednou setkal. Tahle perverzně humoristická, ale přitom zatraceně ostrá banda z Českých Budějovic brázdí vody českého metalu a grindu už dvacátým rokem, má na kontě nespočet odehraných hodin a k tomu sedm řadových nahrávek, z nichž poslední – pokřtěná malebným jménem “Whorecraft” – vyšla už koncem loňského roku. Nyní je tedy nejvyšší čas zodpovědět otázku, zdali muzika Isacaarum (stále) funguje i ve studiové podobě a nejen na koncertech, které jsou všeobecně považovány za hlavní přednost kapely. Možná si říkáte, že ta závorka okolo “stále” nebyla vůbec zapotřebí, protože Isacaarum přeci umí nejen na pódiu. No, hádat se o tom nehodlám, a to z jednoho prostého důvodu – já je totiž znám výhradně z toho pódia, ... Babymetal – Babymetal 30.3.2014 H.  Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli. O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád ... Area Core – The End Is Near 29.3.2014 Thy Mirra  Ve chvíli, kdy jsem obdržel k recenzi desku českolipských Area Core s názvem “The End Is Near”, zrodilo se ve mně už předem jisté zklamání. Area Core. Kapela, co má v názvu nějaký hudební styl? Jasně, může to znamenat cokoli, ale v kontextu toho, že kluci hrají na kytary, mě jiný význam nenapadá. Znám tři kapely s názvem žánru ve jméně kapely a všechny tři pro mě byly v mých mladších letech těžké zklamání. Jmenovitě Eagles of Death Metal, Daft Punk a Hardcore Superstar. Po této zkušenosti jsem tedy očekával, že kapela s názvem Area Core bude hrát smooth jazz nebo acid techno, rozhodně ne “core”. Fajn, uznávám, že jsem se bál zbytečně, ze všech stylů má kapela nejblíž právě k metalcoru, otázkou je, jak se s touhle škatulkou popasovali. Co se týče metalcoru ...
|
