Testament – Titans of Creation 29.4.2020 Cnuk  Určitě je vždycky plusem, když si kapela najde svůj vlastní ksicht. Testament ho bezesporu měli už od samého začátku svého počínání. Desky „The Legacy“ a „The New Order“ patří mezi klenoty thrashmetalového žánru. Daří se jim snoubit tradiční prudkou agresi s technickým fortelem a potřebným hráčským charismatem. O to víc překvapilo pozdější směřování party kolem Chucka Billyho a Erica Petersona, kdy namísto čechrání svých předností ustoupili, a zřejmě pod nátlakem vydavatelství Megaforce se začali hnát za slávou na MTV. Podobně jako ostatní začali podkuřovat stále populárnější Metallice vkládáním melodických postupů do dříve zuřivého thrashe. I toto období je z dnešního pohledu považováno za klasické, však také „Practice What You Preach“ není žádný škvár. V letech následujících je ovšem neminulo opětovné hledání sebe sama a novinka „Titans of ... Shitfucker – Sex with Dead Body 28.4.2020 Dantez  Nejen název, ale celková stylizace detroitského tria Shitfucker může snadno svádět k myšlence, že jde o další hašteřivou porngrindovou kokotinu. Po bližším prozkoumání však lze zjistit, že tato hovada mají daleko blíže k GG Allinovi než k pokleslému hrození hajzlštětkou – jak hudebním laděním, tak prováděním všemožných lumpáren. Kluci ze Shitfucker se nebojí stavět na odiv své skupinové hrátky s genitálem nebo exhumovanými ostatky. Rovněž jim nedělá problém pokoušet hranice únosnosti v politickém kontextu. Důkazem budiž přetvoření svastiky do kapelní sigily, která zdobila obal předešlé desky, teda alespoň do té doby, než se Hells Headbangers rozhodli vizuál vyměnit.
Turia – Degen van licht 27.4.2020 Sicmaggot  Před dvěma lety vydaly nizozemské skupiny Turia a Fluisteraars společný split „De oord“. Letos obě spřízněné formace (sice spolu nesdílí členy, ale muzikanti z obou kapel se potkávají v množství jiných projektů jako Nusquama či Solar Temple, plus nelze opomenout ani napojení obou na label Haeresis noviomagi, jejž ostatně vlastní O z Turia) možná až symbolicky vydaly svá nová alba prakticky v tutéž dobou – stejný měsíc, jen rozdíl čtrnácti dnů. Ani nemluvě o tom, že „Bloem“ i „Degen van licht“ pustili do světa němečtí Eisenwald; kazetové verze obou nahrávek pak vyšly u již jmenovaných Haeresis noviomagi. Nejspíš náhoda, ale i kdyby ano, je docela zábavná. O „Bloem“ už jsme si tu každopádně povídali, takže nyní přišel čas, abychom zaostřili pozornost také na „Degen van licht“.
Yaldabaoth – That Which Whets the Saccharine Palate 26.4.2020 H.  Yaldabaoth pravděpodobně zaujmou svým původem. Což o to, metalových kapel ze Spojených států amerických jsou hromady, ale Spojené státy americké jsou docela široký pojem a dost záleží, o jaký americký stát konkrétně jde. Domovinou Yaldabaoth je totiž Aljaška. Nevím jak vy, ale já osobně moc skupin z Aljašky neznám, takže už jen proto mi přijde docela zajímavé si pustit nějaké blackmetalové zlo právě odsud. O dost méně už ale Yaldabaoth zaujmou svým zaměřením na okultismus a esoterismus. To rozhodně není ničím, z čeho by se měl posluchač posadit na prdel, poněvadž za poslední dekádu a něco se tohle pojetí black metalu neskutečně rozmohlo a z okultního náhledu na černý metal se stal trend.
Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors 25.4.2020 Cnuk  Narůžovělí pankáči Raspberry Bulbs nejsou žádní novici. Však nedávno vydané „Before the Age of Mirrors“ je už jejich čtvrtou řadovkou. Při ohlédnutí za dosavadní dráhou těchto Amíků lze zjistit, že se nikdy moc nikam neposouvali. První demáče vycházely stylem, co si sám neuděláš, to nemáš, a dlouhohrající nahrávky zaštiťovaly dvě podzemní vydavatelství, tedy noisový Hospital a později elektronický Blackest Ever Black. Nyní ale… nyní si je vzal pod svá křídla gigant extrémního metalu Relapse. Vzhledem k tomu, co tito kořeni hrají, mi k nim ten dřívější zapadlý styl fungování seděl lépe, hlavně jejich hudbu skvěle vystihoval, ale samozřejmě chápu, že s větším labelem, který je navíc takto zaměřený, se na kapelu upoutá také daleko větší pozornost, o což jim asi jde především.
Kvelertak – Splid 24.4.2020 Cnuk  Prvotinu norských Kvelertak vnímám jako jeden z nejvýraznějších debutů uplynulého desetiletí. Moc dobře si vzpomínám, když jsem je slyšel prvně prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Mjød“. Do hardcoru jsem se teprve dostával a právě deska „Kvelertak“ mi tento žánr dost přiblížila. Dodnes ze svého kouzla nic neztratila. Všechny ty energií nabité hymnusy, kterým nechybí nakažlivé melodie ani typická punková agrese stále dokáží rozvířit pořádnou párty v hlavě. A nejenom v hlavě, jak jsem se dokázal přesvědčit před lety na koncertu v Lucerně. To už za sebou Kvelertak měli tři alba a právě křižovali Evropou na podporu toho posledního, „Nattesferd“. Jak se říká, třetí album ukáže, jak to s kapelou bude do budoucna. V případě Kvelertak to nebyly zrovna příznivé výhledy.
Osi and the Jupiter – Nordlige rúnaskog 23.4.2020 H.  Asi se budu trochu opakovat s tím, co jsem psal vloni v malé recenzi na singl „Grå hest“, ale přijde mi, že v případech jako Osi and the Jupiter má smysl o takových věcech diskutovat. Myslím si totiž, že u projektu, jehož tvorba se točí okolo nějaké místně specifické tématiky, ale ve skutečnosti pochází úplně odjinud, vždycky vyskočí otazník, nakolik je jeho tvorba autentická. Osi and the Jupiter hrají typický severský folk a i tématicky se jejich muzika zaobírá nordickou mytologií. Na čemž by v zásadě nemuselo být nic špatného, kdyby tu nebyl jeden malý detail, a sice že formace pochází z amerického státu Ohio, což působí přinejmenším zvláštně.
Borgne – Y 21.4.2020 H.  V dobové recenzi na minulé album Borgne jsem o tomhle hovořil relativně smířlivě. Už tehdy mi sice bylo jasné, že to není úplně ono a že jakýsi posun k větší melodičnosti mi úplně nevoní, což jsem také v onom článku diskutoval, ale úplně ostře jsem desku nevypičoval. Přesto je evidentní – a s odstupem času obzvlášť – že o mírné zklamání šlo. Letošní novinka s opětovně úsporným názvem „Y“ sice do určité míry navazuje na vyznění svého předchůdce, ale naštěstí to dělá o dost zajímavěji a zábavněji. Nebo ještě lépe řečeno: „Y“ staví primárně na tom, co bylo minule dobré, a prakticky úplně vynechává to, co mě na předešlé řadovce nebavilo.
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration 20.4.2020 H.  Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…
Black Magick SS – Rainbow Nights 19.4.2020 H.  Esesácká psychedelie Black Magick SS mohla zpočátku vypadat jako obskurní sranda anebo pekelný trolling. Co jiného by taky člověka mělo napadnout, když narazí na kapelu, která ve své grafice kombinuje křiklavé barvičky, okultismus a neonacistickou symboliku. Oukej, kromě vykutálených humoristů by mohla připadat v úvahu i možnost, že jde prostě a jednoduše o homosexuální nágly…
Jakkoliv to ale pro nezasvěceného může na první pohled vypadat jako obskurní prdel, ve skutečnosti si Black Magick SS nezaslouží, aby na ně bylo pohlíženo jako na obyčejnou sranda-skupinu. Sám si sice nejsem jistý, nakolik to je humor a nakolik si borci stojící za Black Magick SS skutečně myslí, že Hitler byl docela fajn chlápek, ale smysluplnost jejich existence dostatečně obhajuje hudební stránka věci.
Bezwering – Aan de wormen overgeleverd 18.4.2020 H.  Primární důvod, proč má smysl Bezwering věnovat svou pozornost, vám je asi jasný, pokud máte nějaké základní ponětí o tom, co je tahle nizozemská formace zač. Bezwering totiž navazují na tradici Wederganger, což byla zajímavá kapela, která toho ale po sobě zas tak moc nezanechala. Posluchačům odkázali jedno krátké demo, jeden full-length „Halfvergaan ontwaakt“ a tři splitka s Laster, Kjeld a Urfaust. Wederganger svou činnost ukončili na jaře 2018. Od té doby se pár spřízněných projektů objevilo, přičemž aktivní byli zejména oba někdejší zpěváci Wederganger. Botmuyl se přesunul do kapely Hellehond, jíž na sklonku loňského roku vyšel debut „Verslonden“ na značce Iron Bonehead Productions.
Hexvessel – Kindred 17.4.2020 Dantez  Obliba pohansky laděné muziky roste v poslední době místy do totální debility. Jako by lidem už nestačila evokativní muzika vycházející z folkových a rockových klasik a muselo se jít dále, někdy až přes retardované mrtvoly. Toto vnuknutí jsem dostal na loňském Brutal Assaultu, konkrétně při vystoupení Heilung, kdy v jedné chvíli na pódium přicupitalo komando umazaných válečníků. Jejich podíl na vystoupení tkvěl v dělání grimas na publikum, zatímco zbytek kapely mlátil do bubnů ze zvířecích kůží a klepal drůbežími kostmi o jelení paroh. Hexvessel naštěstí patří mezi skupiny, které dokážou tvořit evokativní hudbu bez zacházení ke grotesknosti. Akusticky laděné pasáže vycházejí z těles jako Current 93 a Sol Invictus.
Sweven – The Eternal Resonance 15.4.2020 Cnuk  Jestliže někdo sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě musel před pár lety narazit na jméno Morbus Chron. Ti sice začali jako klasická švédská rubačka uctívající nejen tamní žánrové legendy a zombie kulty, ale nedlouho po vydání prvotiny „Sleepers in the Rift“ už se začali poohlížet po něčem docela jiném. Jemné progresivní vlivy na EP „A Saunter Through the Shroud“ ještě nedávaly moc tušit, s čím Morbus Chron nakonec přijdou na další řadovce nazvané „Sweven“. A právě toto album položilo základy dnešní stejnojmenné kapele – Sweven. Morbus Chron se v roce 2015 rozpadli. Zatímco se kytaristé z poslední sestavy, Edvin Aftonfalk (nevlastní bratr Nickieho Anderssona) a Dag Landin, uchýlili ke speedmetalovému Tørontu a bubeník Adam Lindmark přesedlal do rockového uskupení Dead Lord, hlavní skladatel, kytarista a zpěvák Robert Andersson založil kapelu ... Venomous Skeleton – Drowning in Circles 14.4.2020 Metacyclosynchrotron  Venomous Skeleton z Izraele mě na první pohled, kvůli přitroublému názvu kapely a banálnímu obalu „Drowning in Circles“, vůbec nezaujali a demo „Arcane Chants of Death“ (2016) mě minulo. Stačilo ale zjistit, že se tu sešli lidi ze Sonne Adam a hned měli pánové mojí úplnou pozornost – na jejich novou nahrávku marně čekám už osmým rokem. Ne, že by vydávali materiál mistrovských kvalit, ale pár silných hymnů, ze kterých bylo úzko a běhal mráz po zádech, mají. Poslední EP „Doctrines of Dark Devotion“ bylo navíc výrazné svou opresivní, temnou atmosférou. A někoho možná zaujme i fakt, že mozek Sonne Adam a zdejší bubeník rovněž působil v Tsorer nebo Hell Darkness.
Balmog – Pillars of Salt 12.4.2020 H.  Španělskou smečku Balmog jsem pořádně objevil až s její poslední řadovou deskou „Vacvvm“ z roku 2018. O existenci tohohle blasfemického tria z Galicie jsem sice věděl už dříve – vždyť přebal druhého alba „Svmma fide“ na člověka jeden čas čuměl prakticky v každém větším distru – ale nějak mi tehdy jejich pojetí královského metalového žánru neučarovalo natolik, abych jim věnoval nějakou zvýšenou pozornost. Jak už padlo, tenhle stav věcí se změnil s příchodem „Vacvvm“, které mě v době vydání bavilo dost, a i s odstupem času o něm mohu říct, že je furt dobré. Dokonce jsem si jej tu a tam i připomněl a myslím si, že se člověk vůbec nemusí stydět za gramofonovou desku v poličce.
Cianide – Unhumanized 11.4.2020 Cnuk  Na zapáchající deathmetalové těleso Cianide si dnes už asi jen málokdo vzpomene. Mezi největší jména se nikdy nedostali a navíc na sebe upozorňují velice poskromnu. Jsem přesvědčen, že kdo ale někdy slyšel jejich první desky, ten na nestoudný šroťák prvotiny „The Dying Truth“ a falešná kytarová sóla druhého alba „A Descent into Hell“ jen tak nezapomene. Je sympatické, že v řadách Cianide se stále nachází původní dvojka, tedy kytarista Scott Carroll a basák Mike Perun. Navíc bubeník Andy Kuizin zde působí už také dlouhou řadu let, takže sestava má spolu odehráno opravdu hodně. Svůj death / doom metal si Cianide střeží už více jak třicet let a nic na tom nemění ani jejich nejnovější studiová nahrávka „Unhumanized“, což je pětiskladbové EP, ... The True Werwolf – Devil Crisis 9.4.2020 H.  Můžete si klidně myslet, že Lauri Penttilä je debil (a věřím tomu, že si to i spousta lidí skutečně myslí), ale nedají se mu upírat dvě věci. Za prvé že jde o výraznou persónu finského black metalu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že právě on se svými projekty patří k tomu nejviditelnější a snad i nejposlouchanějšímu, co se v zemi tisíců jezer zrodilo, budeme-li se bavit o black metalu. No, a za druhé je to právě vášeň k syrovému ortodoxnímu podání black metalu, jejíž absenci Laurimu vyčítat nemůžete. Že to nezní jako moc ortodoxní jméno? Co takhle radši Werwolf, Graf Werwolf, Satanic Werwolf Tyrant nebo Vaërlv? Za nejznámější Werwolfův projekt lze samozřejmě považovat Satanic Warmaster. Nebál bych se říct, že tahle formace si vydobyla kultovní status a přinejmenším na její starou ... Algiers – There Is No Year 8.4.2020 Cnuk  Není moc kapel, které by zněly jako Algiers. Ostatně posuďte sami, jak často slýcháte zhudebnění post-apokalyptických vizí za pomocí gospelu a soulu. Právě tyto dva žánry se velice citelně otírají o jinak silný post-punkový až industriálový základ. Na papíře to může vypadat jako nesmyslný výstřelek a snaha o senzaci, ale jak mi ukázala v roce 2017 jejich druhá řadovka „The Underside of Power“, funguje to velice přesvědčivě. Algiers stojí především na bedrech multiinstrumentalisty Franklina Jamesa Fishera. Je to právě jeho vokální projev, který poutá největší pozornost.
A Binding Spirit – A Binding Spirit 7.4.2020 H.  Není to zas tak dávno, co jsem zde hovořil o minialbu „A Nocturnal Emanation“ od německého projektu Zalmoxis. Šlo o hodně vydařený kousek, který si i po napsání recenze s chutí pouštím, což se moc často nestává, protože ve většině případů si chci dát od nahrávky nějaký oddech po intenzivním poslechu, jehož je pro sepsání dojmů k veřejné prezentaci třeba. I proto vám tuhle nahrávku můžu rozhodně doporučit; pokud jste předtím recenzi minuli, určitě si „A Nocturnal Emanation“ sežeňte (a v ideálním případě si u toho nalistujte i ten článek). Mimo jiné jsem ve zmiňované recenzi debatoval o tom, kdo Zalmoxis stojí. Jde o muzikanta, jenž si říká Entheogen nebo také Stulpert nebo také STLPRT.
Řezník – Život a smrt Alberta Hersche 6.4.2020 H.  Řezník už drahně let jede vysokou aktivitu a také si může užívat docela vysoké popularity. Snad by se chtělo říct, že vlastně právem, protože i když nebyl první, kdo České republice ukázal, zač je toho horrorcore, určitě zde tenhle žánr výrazně zpopularizoval a svou tvorbou se zasadil o to, že se za čas vyrojilo velké množství následovníků. Mě osobně nicméně jeho muzika přestala v posledních letech úplně bavit. Ne obecně – staré tracky jsou furt super a sem tam si je s chutí pustím. O novějších albech nicméně takhle smířlivě mluvit nemohu. Za poslední skutečně zábavou nahrávku považuji dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ z roku 2014. Po něm už to šlo sešupem dolů. „Říše za zrcadlem“ byla strašná nuda.
|
