Saltas – Mors Salis: Opus I 5.4.2020 Metacyclosynchrotron  Leif Nicklas Rudolfsson (dále N.R.) otevírá třetí dekádu aktivního působení na scéně a stále mu evidentně nechybí tvůrčí síly, neboť loni vydal další dlouhou desku a EP své ústřední kapely Runemagick, pozvolna se s dalšími členy blackmetalových Sacramentum připravuje na pódiový návrat a také se chystá nová deska pro někoho kultovních The Funeral Orchestra, kteří rovněž po letech vylezou na pódium, a to ku příležitosti třetího ročníku festivalu Never Surrender. Kapel by šlo jmenovat více, jako třeba Heavydeath, na které chce N.R. letos navázat s novým projektem Den tunga döden, ale teď bude řeč o debutovém full-lengthu Saltas, kde N.R. hraje s borcem z Irkallian Oracle a Karnarium, zde známým jako C.J.
Sodom – Out of the Frontline Trench 3.4.2020 Cnuk  Nová dlouhohrající fošna Sodom je zatím v nedohlednu, ale namísto toho nás jejich současná čtyřčlenná sestava zásobuje EPčkami. Takřka přesně rok po vydání prvního z nich, „Partisan“, vyšlo loni na podzim „Out of the Frontline Trench“. Chvíli předtím sice ještě vyplivli „Chosen by the Grace of God“, ale vzhledem k tomu, že se na něm nachází to samé co na zbylých dvou (plus ještě dvě starší skladby nahrané minulou sestavou), zůstává tak zajímavostí pouze předělávka Sacrilege, konkrétně vál „Lifeline“. A co si budem povídat, je to masakr, protože Sodom nejsou žádní neuctivci, a je jasný, že na tom přehrát kurva starý dobrý Sacrilege si dají záležet. Daleko důležitější ale je, jak je to teď s jejich vlastní tvorbou, a právě její nové vzorky jsou na „Out ... Amnutseba – Emanatism 2.4.2020 H.  Recenzi na „Emanatism“, debutovou desku francouzských Amnutseba, ani nemohu začít jinak než vzpomínkou na jejich demosnímky. „Demo“ z roku 2017 mi svého času připadalo zajímavé, ale něco mu scházelo, aby se při jeho poslechu dostavilo plné uspokojení. Musím nicméně říct, že s odstupem času si nahrávka svou smysluplnost dokázala obhájit a zejména na pozdější vinylové kompilaci „I-VI“ jsem ji nakonec docela docenil. Tím se dostávám k druhému demáči originálně pojmenovanému „Demo II“ z roku 2018 („I-VI“, jak jste si domysleli, zkompilovalo obě původně kazetová dema na jednu gramofonovou desku). To už mi přišlo opravdu dobré.
Burzum – Thulêan Mysteries 30.3.2020 H.  Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení… Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku.
Ozzy Osbourne – Ordinary Man 29.3.2020 Cnuk  Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?
Blues for the Redsun – Deadspace / Desomorphine Trance 27.3.2020 H.  Blues for the Redsun jsou už několik let synonymem pro extrémně pomalý zatěžkaný marast. Své filozofie šnečího tempa a tíživé nálady se drží ortodoxně a bylo by bláhové očekávat, že poslední nahrávka „Deadspace / Desomorphine Trance“ na tom cokoliv mění. Nemění. Ve svém důrazném lpění na ukrutně pomalém a hnusném podání metalu si však Blues for the Redsun jen těžko na české metalové scéně hledají sobě rovného (v pomalosti jim konkurovat mohu leda tak já s tím, jak dlouho mi trvá napsání recenze, haha). A přesvědčivost, s jakou se pravidelně noří do drogového bahna, není běžná ani obecně bez geografických mantinelů. Blues for the Redsun střídají nosiče jak féťák benzínky k vykradení, aby sehnal škváru na další dávku.
Sepultura – Quadra 26.3.2020 Cnuk  Do nedávna poslední řadové album Sepultury, „Machine Messiah“, sklízelo napříč periodiky pozitivní reakce, dá se říci vysoce pozitivní. Pro mě naprosto nepochopitelně. Tvůrčí bezzubost Brazilců zde dosáhla nového dna. Naposledy mě takhle nudilo a vyloženě se mi nelíbilo album „Roorback“ z roku 2003. Popravdě, ani přímí předchůdci „Machine Messiah“ mě nenadchli. Většinou se jednalo o několik nahodilých poslechů v době vydání, načež jsem po pár dnech na dané album zcela zapomněl. Zhruba s takovým pozadím jsem přistupoval k nové desce „Quadra“ – tedy natěšenost nulová, zájem nijaký, očekávání žádná. Moje silné nostalgické pouto k legendárním kapelám mě ale stejně vždycky přiměje si jejich novou tvorbu pustit a Sepultura není žádnou výjimkou.
Malevolum – Veritas et violentiam 24.3.2020 Metacyclosynchrotron  Kdybych uměl chrlit kvalitativně konzistentní články, určitě bych tu častěji psal o bosenském seskupení kapel Black Plague Circle a vydáních spřízněného labelu Black Gangrene Productions. Se svou kadencí můžu být rád, že jsem tu kdysi aspoň zmínil ohavnost jménem Obskuritatem, ale loni odtud například vyšel solidní full-length Sulphuric Night nebo působivá dema Tergum Ambulare a Vrač. První uvedené demo je prostě hnusná, satanská zkurvenost, ale v případě Vrač a jejich „U vječnoj magli života“ vám radím zpozornět, protože ty melodie a atmosféra jsou vynikající! Teď ale bude řeč o nahrávce, která vyšla velice nedávno u Black Gangrene Productions, a i když se jedná o druhé album kapely, já o její existenci ještě před pár týdny netušil.
King Dude – Full Virgo Moon 23.3.2020 Dantez  King Dude. Některými obdivován, mnohými stále nenáviděn. Vlastním jménem T.J. Cowgill si poměrně zvláštním způsobem, podobně jako jeho „sestra“ Chelsea Wolfe, našel příznivce zejména v metalové komunitě. Zatímco Chelsea získala obdiv díky fúzi temné atmosféry a začlenění sludge-doomových prvků, King Dude zaujal hlavně luciferiánskými chvalozpěvy v písničkářské podobě. S časem však obliba tohohle věčně přichcaného ulízance s barytonem lehce klesala. Z hudebního pohledu je to celkem s podivem. King Dude se totiž stále více pouštěl do komplexnějších a rockovějších poloh, což vyeskalovalo na deskách „Sex“ a „Music to Make War To“. Možná je to tím, že lidem vyhovovala surovost lo-fi nahrávek.
Lambs – Malice 22.3.2020 H.  Italské Lambs jsem se nikdy nenaučil poslouchat. Jednoduše k tomu nebyla motivace. Poprvé jsem se s kapelou potkal na jejím debutovém počinu, jímž bylo minialbum „Betrayed from Birth“ z roku 2015. Šlo o docela ok materiál, ale nic zvláštního. Nic, co by mělo utkvět v paměti na dobu delší než poslech samotné nahrávky. Dneska už bych ani nevěděl, jak „Betrayed from Birth“ znělo, kdybych si jej před recenzí neosvěžil. A skutečně se nejedná o nic výjimečného, čemu by měl člověk věnovat zvýšenou pozornost. V následujících letech nebyli Italové co do studiové tvorby nějak zvlášť aktivní. Vlastně bylo docela ticho, jejž protrhl až loňský rok prostřednictvím sedmipalcového splitu „Trisma“, jehož druhou stranu okupovali němečtí Ill Neglect
Fluisteraars – Bloem 21.3.2020 H.  Jako první na třetí řadovce nizozemských Fluisteraars rozhodně zaujme její přebal. Jako obal nějakého indie popu nebo něčeho podobného bych si řekl, že jde o docela klišé, ale jako obal pro blackmetalovou desku to na mě působí docela svěže a určitě osobitěji než obálky prvních dvou dlouhohrajících nahrávek Fluisteraars, „Dromers“ (2014) a „Luwte“ (2015). Druhým dechem pak můžeme dodat, že artwork, jehož ústředním motivem jsou květiny, nepochybně úzce souvisí s konceptem „Bloem“. Fluisteraars se totiž na desce zaobírají lidovými příběhy a legendami, v nichž se objevuje květina jakožto symbol zrození i jakožto symbol rozkladu.
Boldy James & The Alchemist – The Price of Tea in China 19.3.2020 Dantez  Rapová trajektorie Boldyho Jamese obsahuje roztodivné zatáčky. Rapper z Detroitu započal kariéru v duchu svého rodiště – tvrdě, nekompromisně, špinavě – podobně jako třeba Esham, Danny Brown nebo Royce Da 5’9. Následně však propadl trap-rapovému trendu a ksicht tvarovaný motorovým městem přearanžoval do uhlazené a bezpohlavní křeče. Z trendových okovů Boldyho Jamese nyní osvobozuje The Alchemist, jemuž není cizí spolupracovat s detroitskými rappery. Mezi jména, pro něž producent dělal beaty, spadá dokonce i Eminem. Ten ale sdílí s Boldy Jamesem jen adresu. Na rozdíl od nejslavnějšího rappera si James nepotrpí na hašteřivou lyriku nebo neposlouchatelný double-time.
(මහසෝනා) – යන්ත්ර.මන්ත්ර.ගුරුකම්! 18.3.2020 H.  Vždycky mám radost, když v našich recenzích můžu představit nějakou divnou a obskurní záležitost. Ta dnešní k takovým rozhodně patří, a to hned z několika důvodů. Což o to, že dnes probíraná formace se nijak neprezentuje na internetu, neexistují žádné fotky, ani není známa sestava. To už jsou docela běžné záležitosti. Tihle uličníci ze Srí Lanky to ale dotáhli ještě dál a nemají ani žádné jméno… I když jak se to vezme… skupina totiž nemá běžné jméno v tom smyslu, že neexistuje slovo, které by ji označovalo. Kapelu totiž reprezentuje vyobrazení démona ze srílanských mýtů.
Ævangelist – Nightmarecatcher 17.3.2020 H.  U Ævangelist se toho v řekněme posledních dvou letech dělo docela dost. Koncem roku 2018 vybublaly spory, začalo se prát špinavého prádlo ve Facebookových příspěvcích a vzduchem létala obvinění ze znásilnění. Milovníci levného drama mezi členy kapel si to v případě zájmu mohou jednoduše dohledat a počíst si, pokud máte volné odpoledne. Z hudebního hlediska je důležitý výsledek – cesty dosavadních členů Ævangelist se rozdělily. Samotné jméno Ævangelist ovšem pokračuje dál. Instrumentalista Matron Thorn (dále třeba Benighted in Sodom, Death Fetishist, Obscuring Veil, Andacht, Præternatura a milion dalších skupin) rezolutně prohlásil, že Ævangelist patří jemu a že zpěvačka Ascaris (což dříve býval zpěvák Ascaris… dneska už nemáte jisté ani to pohlaví) do kapely nadále nepatří.
Gattaca – Monumenty selhání 16.3.2020 Cnuk  Česká kapela Gattaca funguje už celkem dlouho. Přestože jejich první demíčko pochází už z roku 2009, já se s nimi setkal až minulý rok na podzim, a to při příležitosti vydání placky „Monumenty selhání“. Nepočítaje velké množství splitek a jedno EP, jedná se o jejich druhou studiovou desku. Tou první bylo eponymní album vydané před pěti lety, k němuž jsem se dostal až nyní zpětně. Gattaca zaujme především svou angažovaností a mírou agrese. Tyto dva základní body naplno představují světu skrze svůj crust punk, přesněji řečeno tzv. neocrust, ale onoho crust punku je v případě novinky daleko méně, než tomu bylo v dřívějších letech.
Nawaharjan – Lokabrenna 14.3.2020 Sicmaggot  Němečtí Nawaharjan se studiově poprvé prezentovali v roce 2011 prostřednictvím slibného minialba „Into the Void“. Jeho věhlas postupem času rostl, čemuž hodně dopomohly i rozšířené reedice na CD v luxusním koženém obalu v roce 2014 a nakonec i na LP v roce 2016. S novým materiálem si nicméně Nawaharjan dávali docela na čas, díky čemuž další nahrávka „Lokabrenna“ dorazila až více jak osm let po svém předchůdci… Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo mezi „Into the Void“ a „Lokabrenna“, asi nepřekvapí, že první řadovka přináší oproti pilotnímu miníčku značný posun.
Purnama – Flame of Rebellion 13.3.2020 H.  Ani jsem nestačil zaregistrovat, že se něco takového zase rýsuje, a najednou má český metalový rybníček nový agro kult. A tenhle udeřil s velkou silou. Než jsem si vůbec všimnul, že tahle blbost vůbec existuje, Purnama stihli nasbírat hromadu přívrženců, které kapela oslovuje jako „válečníci“, a tihle všichni si společně žijí jednou velkou agro-metalovou pohádku. Jak už tomu ale v podobných případech bývá, hudební stránka věci je velice slabá – řečeno velice diplomaticky. Bylo by nicméně jednoduché čerstvé druhé album „Flame of Rebellion“ šmahem odsoudit jako plytkou mrdku, v recenzi už si jen brousit svůj ostrovtip a předvést cvičení na téma inovativního metaní vulgarismů, jako jsem to kdysi udělal u dalších podobných sraček typu Desire for Sorrow nebo slovenských Achsar, na něž ... Kassad – London Orbital 11.3.2020 H.  První album britského projektu Kassad mě svého času mile překvapilo. „Faces Turn Away“ sice nelez považovat za nějaké skutečné veledílo, ale určitě to byla dobrá deska. V rámci domácího úkolu před psaním recenze na druhou dlouhohrající desku „London Orbital“ jsem „Faces Turn Away“ opět oprášil a musím uznat, že tenhle dojem stále trvá. Jednalo se o povedený „moderní“ black metal s urbanistickou atmosférou, pár skvělými skladbami („Void“, „Faces Turn Away“) a vyspělým citem pro minimalistické, leč plně funkční skladatelské nápady. Jednoduše přesně ten druh nahrávky, která je sice docela nenápadná, přesto dokáže potěšit a ve správném rozpoložení nabídnout i nějaký zážitek. Díky pozitivním vzpomínkám jsem se „London Orbital“ nebál.
Malokarpatan – Krupinské ohne 10.3.2020 Sicmaggot  Malokarpatan jsou mi hodně sympatická kapela. Ne kvůli tomu, že jsou aktuálně žhavým zbožím a nejviditelněji prezentují slovenský black metal ve světě, nýbrž kvůli tomu, že se jedná o super muziku. Zdá se mi, že Malokarpatan dokázali zachytit unikátní esenci starého československého metalu a pracují s ní nad rámec pouhé důstojně podané nostalgie. Když totiž říkám, že ji dokázali zachytit, nemyslím tím neinvenční vykrádání starých kultů. Podobně jako mnohým klasikám československého / středoevropského metalu se Malokarpatan podařilo vzít charakteristický sound místního oldschool metalu a vtisknout mu svůj vlastní punc a svéráznou tvář. Borci stojící za Malokarpatan evidentně moc dobře vědí, co dělají, ale mají dost talentu i soudnosti na to, aby netvořili pouhý revival.
Decoherence – Ekpyrosis 9.3.2020 H.  Decoherence pro mě osobně mohou posloužit jako důkaz, jak mohou být některá označení zavádějící a jak občas mohou tiskové zprávy svést očekávání na nesprávnou cestu. V případě Decoherence byl slibován industrial black metal, takže jsem vyladil mindset na něco à la Blacklodge, Aborym, Mysticum a podobné bandy. A především díky tomu mě první poslech „Ekpyrosis“ docela zklamal, protože Decoherence na své dlouhohrající prvotině nabízejí trochu něco jiného… Abych Sentient Ruin Laboratories a jejich způsobu promování desek zase nekřivdil (přece jen si myslím, že zrovna tenhle label si žádný hutný diss nezaslouží, k jejich práci mám pořád respekt), z jistého úhlu pohledu se pojmenování industriální dá na Decoherence vztáhnout.
|
