Mosaic – Secret Ambrosian Fire 8.3.2020 H.  Němečtí Mosaic sice v prosinci vydali teprve svou první dlouhohrající desku s názvem „Secret Ambrosian Fire“, ale řekl bych, že šlo o relativně vyhlíženou událost. Nejde totiž o žádnou čerstvě začínající formaci, nýbrž o kapelu, která si v black metalu už nějaký věhlas vydobyla. Na první řadovou nahrávku Mosaic se čekalo dlouho, snad i déle, než by se zdálo vhodné, ale v undergroundových žánrech čas plyne trochu jiným způsobem než u skupin, které si svou tvorbou musí vydělávat; zapálení posluchači okrajových žánrů dokážou být trpěliví a ostatně právě na ně Mosaic zdánlivě míří. Mosaic je osudovým projektem Martina Falkensteina známého též jako Martin van Valkenstijn či Inkantator Koura, jenž svou stopu zanechal v různých více či méně známých skupinách.
Lavra – Usual Blaze 7.3.2020 H.  Musím se přiznat, že tohle je recenze, kterou jsem odkládal strašně dlouho. Což o to, nikdy jsem neměl potřebu pořádat závody v co nejrychlejším psaní recenzí. Dokonce si myslím, že občas nějaká prodleva spíš pomůže – leckdy se hodí nechat náročnější alba trochu uzrát, utřídit dojmy a pak je hodit na papír až v době, kdy přijde nálada psát, aby to šlo lehce a člověk ta písmenka nemusel tahat až ze zadku. Někdy to ale odkládám tak dlouho, až se za to trochu stydím – potom to někdy vypadá i trochu trapně, když jde recenze ven s velkou slávou dlouhé měsíce po vydání samotné nahrávky. Abych ale pokračoval v tom svém přiznávání, musím si nasypat popel na hlavu i za to, že se mi takové odsouvání stává relativně často.
Hour of Penance – Misotheism 5.3.2020 Cnuk  Nové album „Misotheism“ od italských Hour of Penance jsem nijak zásadně neočekával. S touto kapelou se vlastně setkávám, pouze když se chystají vydat novou fošnu. Že bych si je poté pouštěl nějak pravidelně, se stává spíše výjimečně. Ale i přesto mě jejich tvorba zajímá a rád s každým novým albem strávím nějaký čas. Myslím, že kadence jedna řadovka každé dva až tři roky mi v jejich případě plně vyhovuje. Ta současná, „Misotheism“, je již jejich osmým zářezem za dosavadních dvacet let působení. Kdo jejich tvorbu zná alespoň zběžně ví, že očekávat po tolika letech nějaké zvraty asi není namístě. A má pravdu. Hour of Penance se začali studiově prosazovat začátkem tohoto století, kdy doba podobně laděným kapelám zřejmě dost přála, jelikož právě tehdy se těch technicky brutálních ... Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality 3.3.2020 H.  Kosmické průzkumníky Yuri Gagarin ze Švédska jsem si zamiloval už dávno. Hned jejich dlouhohrající bezejmenná prvotina byla super. EP jednohubka „Sea of Dust“ mě taktéž bavila. Snažení Yuri Gagarin pak vyvrcholilo v druhém řadovém opusu „At the Center of All Infinity“, jenž nabídl bez keců výstavní psychedelický rock s hypnotickou vesmírnou náladou. Nejpozději tady jsem si plně uvědomil, že Yuri Gagarin mají potenciál na to, aby nebyli jen další kapelou, která se mi prostě líbí, a zařadili k těm opravdu oblíbeným formacím. Od vydání „Sea Dust“ a „At the Center of All Infinity“ uběhlo něco přes čtyři roky, v jejichž průběhu Yuri Gagarin co do nového materiálu mlčeli. U skupin, které se vám jenom prostě líbí, většinou nebývá příliš velká motivace je v takovém hluchém období sucha poslouchat, ... Cult of Erinyes – Æstivation 2.3.2020 H.  Belgičtí Cult of Erinyes mi pořád přijdou jako taková docela nenápadná skupina. A přitom je jejich podání black metalu prudce kompatibilní s tím, co v posledních letech v undergroundu frčí, a navíc to Belgičané umějí zahrát dost dobře. Přesto jejich tvorba nebudí takovou pozornost, jak by si asi zasloužila, a také jejich čtvrtá řadovka „Æstivation“ vyšla na sklonku loňského roku, aniž by nějak výrazněji rozvířila vlny. Za pozornost nicméně stojí. Cult of Erinyes se až doposud s každou novou studiovou nahrávkou zlepšovali. Debut „A Place to Call My Unknown“ (2011) byl v pohodě, ale nic zásadního nabídnout nedokázal. Druhé album „Blessed Extinction“ (2013) už se mi zdálo výrazně lepší.
Nyogthaeblisz – Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation 27.2.2020 H.  Co říct na začátek k Nyogthaeblisz? Zrovna u téhle kapely se těch možností nabízí tolik, že člověk ani nevím, o čem bych měl napsat dřív. Třebaže si Američané svou nekompromisní tvorbou vysloužili prakticky kultovní status, aniž by vydali jedinou řadovku, a na jejich dlouhohrající prvotinu „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ čekali příznivci zvířecího metalového extrému jak malý fakan na dárky pod vánočním stromečkem. Což je jen tak mimochodem srovnání, které docela vtipně sedí vzhledem k tomu, že „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ nakonec vyšlo 27. prosince, takže si to nějaký srandista klidně mohl nadělit v rámci nejlepších komerčně-křesťanských tradic. Klidně bych mohl pokračovat vtipy o tom, jak zkurveně nezapamatovatelné jméno kapela má, ale když už jsem zmínil ten metalový extrém, možná by bylo lepší ... Thanatonaut – Interstellar 26.2.2020 H.  Je neděle večer a já právě začínám psát už čtrnáctou recenzi za tenhle víkend (přítelkyně odjela na dva dny za mámou, takže nemám co dělat, víš jak). Po takové náloži už se mi nechce moc vymýšlet nějaké rozumné úvody – proto taky začínám takovou hovadinou. Na druhou stranu, v případě Thanatonaut ani moc není čím začínat, protože je to jednoduché jak facka. Tenhle jednočlenný polský projekt na svém dlouhohrajícím debutu „Interstellar“ (předcházel mu pouze jeden singl „Mankind Will Never Leave the Solar System“ taktéž z loňského roku, takže je zjevné, že se kapela nachází teprve na začátku své cesty) sliboval kosmický black metal. A já mám kosmický black metal docela rád. Takže jsem to prubnul… „Interstellar“ začíná dlouhým intrem (téměř šest minut) „Very Improbable“, jemuž vládne ... Thy Catafalque – Naiv 25.2.2020 H.  Thy Catafalque je unikátní kapela a Tamás Kátai je fenomenální skladatel, jehož cit pro působivé nápady, při nichž se posluchačovi rozlije blaho po celém těle, si jen těžko hledá konkurenci. Důvody – byť nezastírám, že ve velké míře subjektivní, ale o subjektivním vnímání přece recenze jsou, že jo – už jsem zde uváděl nejednou v několika různých recenzích. Ať už na desky samotné skupiny Thy Catafalque nebo v kritikách Kátaiovu sólovku „Slower Structures“ či desku elektronického projektu Neolunar. Stejně tak i jeho další aktivity, některé z nich již dlouho mrtvé nebo snad dnes i polozapomenuté, mají vysoké kvality a zaslouží si poslech. Z toho všeho vyplývá, že každá další nahrávka Thy Catafalque (a Tamáse Kátaie obecně) budí velká očekává. Novinka „Naiv“ na tom nebyla jinak. Musím se ale přiznat, že i když ... Porta nigra – Schöpfungswut 24.2.2020 H.  Řekl bych, že Porta nigra je kapela, která za pozornost obecně vzato stojí. Přinejmenším tedy na obou dosavadních počinech se tak německé duo profilovalo. Debut „Fin de siècle“ (2012) byl zajímavý a docela povedený avantgardní black metal s citem pro velké a krásně vypointované momenty – například čistě odzpívané pasáže skladby „Megalomaniac“ si bez problémů vybavím i teď. Přestože měla prvotina i slabší místa, celkově se jednalo o nadprůměrnou nahrávku. To hlavní ale dorazilo až s druhým albem „Kaiserschnitt“ z roku 2015. Tady již Porta nigra hráli jako osobitá skupina. Představili hodně divné ladění kytar, vyladili dekadentní atmosféru do maxima a přisypali ještě víc těch opravdu skvělých pasáží.
Reveal! – Scissorgod 23.2.2020 Sicmaggot  „Nocturne of Eyes and Teeth“, neboli první album švédských Reveal!, představilo zajímavou porci oldschool deathu ve stylu starých Autopsy a Morbid Angel, kde šlo tušit docela atypické intence. S druhou deskou „Flystrips“ Švédové vykročili vstříc dekadentnímu rocku, ale pokud jsem v recenzi něco trestuhodně opomenul zmínit, byla to výrazná inspirace Christian Death, na kterou mě upozornil kolega Dantez. Nové album „Scissorgod“ si tento primární vliv podrželo a Reveal! podle mě citelněji přihlédli k tomu, že je formoval zlometal. Když se nad tím v kontextu jejich tvorby zamyslíte, tak termín „death rock“ získá zajímavý odstín… Skladby „Scissorgod“ by šlo důkladněji rozebrat a vypíchnout například blackmetalové riffy v „Down Through the Hole“, feeling „Antichrist Superstar“ v „Decomposer“.
Lurker of Chalice – Tellurian Slaked Furnace 22.2.2020 Dantez  Pokud bych dával dohromady osobní top desítku blackmetalových desek, stejnojmenný debut od Lurker of Chalice by se tam rozhodně objevil. Wrestova jednorázovka nabízí – i navzdory rozsáhlému a kvalitnímu katalogu Leviathan – nejosobitější a nejoriginálnější materiál, co kdy vydal. Troufám si dokonce říct, že i nejzajímavější momenty z tvorby Leviathan jsou ty, které si ze skladatelského arzenálu Lurker of Chalice půjčují. Zejména nejambicióznější „Scar Sighted“ (a do velké míry i dvě předešlé desky) je podobnými motivy a využitou instrumentací protkaná skrz naskrz. „Lurker of Chalice“ nezdravě nelpí na oddanosti čistému blackmetalovému řemeslu. Raději se oddává nespoutanější experimentaci. Lurker of Chalice se nebojí půjčovat si aspekty ze vzdálenějších žánrů. Často upozaďuje riffy, začleňuje téměř post-rockově znějící vyhrávky a sází na táhlé ambientní pasáže.
Obsequiae – The Palms of Sorrowed Kings 21.2.2020 H.  Když jsem byl kdysi ještě ve fázi objevování a poznávání black metalu, ale už jsem měl jasno o tom, že právě tenhle žánr je pro mě tím pravým, tvrdíval jsem, že se mi líbí všechny formy a subžánry. Až postupem času, kdy jsem si ještě více ujasnil, co vlastně od hudby chci a očekávám, jsem si uvědomil, že to není pravda a že jisté odnože black metalu mě vlastně nijak nezajímají. Jednou z takových je melodic black metal. Byly i doby, kdy jsem si myslel, že melodie je pomalu sprosté slovo. I dnes je pro mě důležitější zvuk a aura nežli silné ústřední motivy a písničkovost, k níž melodická hudba obecně spíš tíhne. Je-li ovšem melodie dobrá a vkusně zakomponovaná, rád ji (d)ocením. Vyloženě melodickou ... Tigris argentum – Sol nigra 19.2.2020 H.  Slovenský projekt Tigris argentum funguje od roku 2017 a jedná se o vedlejší aktivitu další slovenské formace 900piesek, což je v lokálních podmínkách relativně známé jméno v oblasti experimentální a hlukové hudby. V Tigris argentum ovšem Matúš Mikula nepůsobí sám, jelikož se jedná o dvojčlennou formaci. Hádám (snad ne špatně), že Mikula bude v Tigris argentum vystupovat pod jménem Figur von Molitan a bude mít na starosti zvukovou stránku věci. Kolegou do dua mu je Skinny Boyfriend, jenž se dle všeho stará o „výrobu“. Čert ví, co všechno to obsahuje, ale zřejmě v tom bude zahrnuta minimálně výroba nosičů.
Ygg – The Last Scald 18.2.2020 Dantez  Ygg se skládají z bývalých členů Nokturnal Mortum. Podle velmi zběžného poslechu (přiznám se, že Nokturnal Mortum mám absolutně u prdele) si však troufám říct, že si Ygg mnoho z předchozí kapely nepůjčují, což platí pro zvuk i nevkusnou estetiku. Explicitně navazují spíše na sound atmospheric-blackmetalových krajanů Drudkh. Dochází tedy na dlouhé skladby, svým nábojem odkazují na slovanský kraj a folklór. „The Last Scald“ nicméně ze zajeté cesty trochu sestupuje. Jádro je stejné. Atmosféra je ale specifičtější, chladem prolezlá až na kost. Při poslechu se tudíž rychle vybaví ještě o pár stupňů mrazivější tělesa jako Paysage d’hiver nebo Bekëth Nexëhmü. Ygg však nedisponují jen mrazivostí. Hráčsky a produkčně jsou v porovnání s výše zmíněnými jinde. Zvuk je čistý, průhledný jako horský rampouch.
Zalmoxis – A Nocturnal Emanation 17.2.2020 H.  Nezávislost se s rozvojem internetu a rozvojem technologií umožňujících si nahrávat všechno doma na koleně stala v hudebním světě velkým hitem. A je to dobře. Osobně jsem za to rád. Určitě se najde někdo, kdo přijde s protiargumentem, že taková situace scénu zahltila, což je nepochybně pravda, ale mně to přijde jako přijatelná daň za to, že kdokoliv, kdo má tu potřebu, se může bezproblémově realizovat a hned výsledky své snahy poslat do světa. Pohodlnější způsob, jak hudbu tvořit a dostat ji k lidem, dal prostor spoustě interpretů, kteří by jinak nejspíš neexistovali. Undergroundovým a obskurním žánrům to hodně pomohlo, což mi přijde jako žádoucí. Koho přesycenost scény štve, poslouchat to nemusí. Ačkoliv je mi taková nezávislost sympatická, neodmítám ani příslušnost k labelům.
Blood Incantation – Hidden History of the Human Race 16.2.2020 Cnuk  Častým nešvarem progresivního a technického death metalu poslední doby je to, že kromě precizní herní zručnosti už nemá dále co nabídnout. Takovýchto vyumělkovaných samohonek vyšlo v posledním desetiletí dost. Zachytit nějakou atmosféru se naopak daří staroškolským kapelám, jejichž zvuk je skutečně blízko těm nejvýraznějším žánrovým jménům, ale zase jim shází osobitější pohled na věc. Průsečík těchto dvou křivek se podařilo najít Blood Incantation, rodákům z Denveru v Coloradu. Asi jen málokdo v roce 2016 nezavadil o jejich prvotinu „Starspawn“. Jedna z nejvýraznějších desek podzemního death metalu onoho roku dostatečně ukázala, že s Blood Incantation se do příštích let prostě musí počítat. Ba co víc, rok nato takřka totožná sestava, pouze pod hlavičkou Spectral Voice, natočila další výborné album „Eroded Corridors of Unbeing“.
Wyrd – Hex 14.2.2020 H.  Wyrd patří ke skupinám, jejichž tvorbu znám méně, než bych asi měl, a navíc si to u nich plně uvědomuji. Finská stálice, v jejímž čele stojí Narqath z Azaghal (i když tohle může být trochu zavádějící říkat, protože Wyrd i Azaghal pocitově mají srovnatelný věhlas), za svou historii vydala několik opravdu dobrých nahrávek. Řadový debut „Heathen“ (2001) s jednou více jak padesátiminutovou skladbou je kurva fantastický. Tuhle desku si pořád pouštím rád a s náramnou chutí. Stejně tak druhý dlouhohrající počin „Huldrafolk“ (2002) je výborný a stojí za to si jej občas připomenout. Další tvorbu už mám ale najetou jen povrchně anebo vůbec. Doma v polici vlastním první díl dvojalba „Vargtimmen“, kompilačku „Wrath & Revenge“ se starými demosnímky a osmou desku „Kalivägi“, z níž si pamatuji především desetiminutovou ... Meth Assassin – Reptilian Side of God 12.2.2020 H.  Urfaust jsou fantastická kapela. Psal jsem to tady už někdy? Jestli si dobře vzpomínám, tak už několikrát. A jsem si docela jistý, že to ještě mockrát napíšu, poněvadž jejich hypnotický nihilistický black metal mě zkurveně baví. A jak už tomu bývá u hodně oblíbených skupin, člověk rád očíhne i další vedlejší aktivity jednotlivých členů. Což je také případ Meth Assassin (nebo také M3†H ΔSSΔSSIN, vyhovuje-li vám to takhle víc), jejichž prvotina „Reptilian Side of God“ se vynořila ke konci loňského roku pod značkou norských Terratur Possessions. Ze současné sestavy Urfaust se v Meth Assassin angažuje hlavní mozek IX, jenž má v novém projektu na starosti vokály. O kompozici a nástroje se postaral Dolen, jenž se v Urfaust mihl po krátkou dobu čtvrt roku v úplných začátcích, pravděpodobně někdy v období mezi ... Midnight – Rebirth by Blasphemy 11.2.2020 Dantez  Athenar je pravděpodobně nejzdatnějším proponentem v ranku oživovatelů soundu starých kultů, které na speedmetalové jádro pokládali tehdy ještě nevyšlechtěné kameny black metalu. Přispívá k tomu i fakt, že to byli právě Midnight, kteří se pozdní rezurekce naplno ujali mezi prvními. Podobně laděných kapel dnes existuje po kokot. Téměř všechny se ale – byť své kvality mají – stále krčí ve stínu dvou kos a zvonu. Midnight to prostě hrají od podlahy. Se ctí ke staré škole, s kutnami, křiváky, nábojnicovými pásy, ohněm na base i pěstech a bez zbytečných chujovin kolem. Hrstka talentu se mísí s úměrnou dávkou punkové apatie. Pomocí této kombinace Athenar tvoří zábavné fláky, které balancují na hraně nablblého humpoláctví a regulérního hráčského umu.
Jordablod – The Cabinet of Numinous Song 10.2.2020 H.  Recenzi na „The Cabinet of Numinous Song“ snad ani nelze začít jinak než vzpomínkou na „Upon My Cremation Pyre“. Debutové album švédských Jordablod vyšlo na jaře 2017 a hned na první poslech mě zaujalo. Jednalo se o velmi dobře podaný „black ‘n‘ roll“ s výbornými riffy a několika fantastickými melodickými momenty. Prostě a jednoduše šlo o ten druh desky, jež vám uvízne v paměti. Vím, o čem mluvím, protože některé stěžejní pasáže „Upon My Cremation Pyre“ jsem byl schopen si vybavit, aniž bych nahrávku slyšel nevím kolik měsíců. Posuďte sami, o kolika (nově vycházejících) albech můžete něco takového říct. A ještě k tomu připočtěte, že jsem v tomhle ohledu docela sklerotik. Každopádně, na druhý dlouhohrající počin Jordablod jsem se tím pádem těšil docela fest.
|
