Vole – Dej Bůh pěstí 9.2.2020 Sicmaggot  Punkrockový žánr byl v České republice vždycky oblíben. Nějaká ta punková kapela se vykytuje v každém větším městě, ba co víc, právě na těchto místech a v přilehlých oblastech získávají s přibývajícími roky takřka kultovní postavení, protože na nich vyrostla celá jedna generace tamních výrostků. Že se v drtivé většině jedná o hraní stupidních odrhovaček bez špetky nápadu, je už věc druhá. Ostatně v tom je kouzlo celého punku, může ho hrát každý, kdo udrží kytaru a jakžtakž nějaký rytmus. Jsou tu ale samozřejmě i kapely, které v něm dokáží nabídnout daleko víc, a kde je častování přívlastky jako kultovní či legendární zcela na místě. Asi je nemá smysl v případě českých, potažmo československých kapel vyjmenovávat. V současné době vyrývají výraznou rýhu do stopy tuzemského punku pražští Vole.
Czernina – Shed 7.2.2020 H.  Czernina je docela nová polská formace, která v loňském roce vydala svůj první demosnímek s názvem „Shed“. Letmý poslech mě sice na lopatky nepoložil (popravdě řečeno mě v prvních dojmech mnohem víc zaujal obal, který svou atmosféru má), ale nakonec jsem se rozhodl dát demíčku šanci a představit jej tu i v recenzi. K tomu se „Shed“ hodí i z toho důvodu, že se nejedná jen o nějaký kratičký štěk, nýbrž o rovnou půlhodinový materiál, což je na demo poměrně slušná porce. Kdyby Czernina svou prvotinu označili rovnou za full-length, mě osobně by to vůbec neuráželo, protože i po zvukové stránce zní „Shed“ obstojně (rozuměj: špína tomu nechybí, což je samozřejmě plus, ale všechno je v pohodě slyšitelné a rozpoznatelné, takže nejde o neučesanou garáž, která jakoukoliv zvukovou úpravu neviděla ani z rychlíku). Docela má ... Vesperith – Vesperith 5.2.2020 H.  Metal je všeobecně vnímán spíš jako maskulinní záležitost a také lze myslím bezpečně říct, že se v něm angažuje mnohem více mužů než žen. Což ale neznamená, že by do něj ženy neměly patřit a že nedokážou vytvořit hodnotnou metalovou hudbu, a to platí i o těch extrémnějších odnožích jako třeba black metalu. Existuje několik viditelných příkladů, které ženám v black metalu nedělají úplně nejlepší službu tím, že svou muziku prodávají víc na základě svého pohlaví než vlastních hudebních kvalit (ve finále je vedlejší, jestli tak dělají záměrně, anebo je do téhle polohy tlačí média případně vydavatelství), ale naštěstí lze stále najít i případy, které nejsou na první pohled tak nápadné, ale nabízejí tvorbu, jež za pozornost stojí. Finský projekt Vesperith se k takovým se svým bezejmenným debutem zařadil. I zde ... Gatecreeper – Deserted 4.2.2020 Cnuk  Typický švédský deathmetalový zvuk už dávno není doménou pouze této severské země. Stačí koupit HM-2 pedal, pečlivě nastudovat povinnou četbu od žánrových legend a může se jít na věc. Své o tom ví také arizonská úderka Gatecreeper. I ti patří k vyznavačům řinčivě bzučících kytar. Právě s poslední řadovkou „Deserted“ toto směřování více než důrazně potvrdili a z původního hardcorového podhoubí se začínají etablovat jakožto čistokrevná deathmetalová mlátička. Původ Gatecreeper může sám o sobě říci o jejich stylu hodně. Oblíbené vmíchávání hardcoru do tradičních metalových stylů se rádo praktikuje právě v této oblasti Ameriky, tedy ve státech Arizona nebo Texas.
Arkona – Age of Capricorn 3.2.2020 H.  Psát dneska nějaké originální pohledy na takovou kultovku jako Arkona asi moc nejde. Polská stálice okolo kytaristy Khorzona dodává kvalitní black metal již od první poloviny devadesátých let a já si moc neumím představit, že někdo, kdo se tomuhle žánru alespoň trochu věnuje, by na tohle jméno doposud nenarazil. Co tedy s tím? Člověk může hodit nějaký obligátní vtípek na to, že byste si to neměli plést s formací Аркона (což by ale měl každý, kdo není úplný lobotom, poznat podle toho, že jeden název je napsaný v latince a druhý v azbuce) nebo že Poláci na rozdíl od svých ruských jmenovců hrají pořádný metal nebo že jediná true Arkona je právě ta z Polska. Tyhle humory by ale ode mě byly trošku pokrytecké, protože mě osobně ... Umbra Conscientia – Yellowing of the Lunar Consciousness 2.2.2020 Metacyclosynchrotron  Terratur Possessions si vydobyli statut kultovního labelu. Sice částečně i z důvodů, které úplně nesouvisí s kvalitou vydání, ale hudební poklady v jejich soupisce lze nalézt. Proto se přiznám, že kdybych debut Umbra Conscientia zahlédnul na nějakém YouTube promo-kanále nebo u „no-name“ firmičky, tak nevím, nevím, zda by mi stál za více poslechů či vůbec za pozornost. Ale nakonec jsem „Yellowing of the Lunar Consciousness“ studoval dostatečně, abych se cítil oprávněn vynášet soudy v recenzi. Věc se má tak, že debut kostaricko-německých Umbra Conscientia upřímně není žádná velká pecka. Jedno nezanedbatelné plus ke zlu mu ale přičíst musím.
Impavida – Antipode 29.1.2020 H.  Impavida není kapela, již bychom mohli označit jako začínající, ale určitě platí, že patří k neokoukaným nebo snad možná i zapadlým. Debutová deska „Eerie Sceneries“ vyšla v roce 2008 na značce Ván Records… a od té doby nic. Ani já osobně jsem o tomhle albu potažmo o kapele celkově neměl tušení. Čemuž ostatně dost dopomohli i samotní Impavida, o nichž prostě nebylo poslední dekádu a něco vůbec slyšet. Dle všeho byla skupina nějakou dobu úplně u ledu a nijak nefungovala. Před dvěma lety se ovšem Impavida opět probudili k životu a toto probuzení vyústilo ve druhé řadové album „Antipode“. Za chvíli se na něj půjdeme podívat, ale nejprve si ještě řekneme něco k sestavě.
Mike Patton, Jean-Claude Vannier – Corpse Flower 28.1.2020 Cnuk  Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů. Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat.
The Great Old Ones – Cosmicism 27.1.2020 H.  The Great Old Ones už nějaký ten pátek prozkoumávají svět Howarda Phillipse Lovecrafta. To pro metalovou kapelu není zrovna originální téma, ale tahle francouzská pětice se úkolu zhostila svědomitě – na Lovecrafta přísahá již od první desky „Al Azif“ z roku 2012 a nic jiného pro svůj život nepotřebuje. Řekl bych, že od té doby věhlas The Great Old Ones dost narostl a dnes, při vydání čtvrté řadové nahrávky „Cosmicism“, už se jedná o zkušenou partu, na jejíž novinku asi dost lidí čekalo. Až doposud se The Great Old Ones prezentovali dobrou muzikou. „Al Azif“ ještě vykazovalo dětské nemoci, ale následující dvě alba již ukázala, že v kapele talent skutečně vězí.
Yugen Blakrok – Anima Mysterium 26.1.2020 Dantez  Zdá se, že špinavého, temného, na kost syrového rapu stále ubývá. Tato – zejména pro devadesátá léta specifická větev – každopádně ještě zcela nechcípla. Minulý rok v mnoha hip-hopových žebříčcích zabodovala například deska „WWCD“ od Griselda: uskupení čítající jména jako Benny the Butcher, Conway a Westside Gunn, která přinášejí autentický smrad východního pobřeží zpět. I přesto se tato odnož stává čím dál více vzácnější. Ještě větší raritou je, když někdo onen zaplivaný sound oživí a vnese do něj element, který ho posune úplně jinam. Něco takového se podařilo například brownswillskému rapperovi Ka, který běžně bombastickou produkci značně okleštil o bicí a tajemné zasmyčkované samply se skromnými hajtkami proložil stoickým rapem a konceptuální lyrikou.
NEDXXX – NEDXXX 24.1.2020 H.  Název NEDXXX na první pohled možná vypadá zvláštně, ale rozklíčovat jeho význam není zas až tak těžké. „NED“ evidentně prezentuje zkratku Norma Evangelium Diaboli, tedy známého undergroundového labelu z Francie zaměřeného na black metal, od jehož vydání člověk může očekávat vysokou kvalitu. „XXX“ je pak označení pornografického materiálu. V reálu se má tedy věci tak, že členové kapel vydávajících pod značkou Norma Evangelium Diaboli se slezli na jednu velkou hromadu a natočili bestiální péčko. Vzhledem k tomu, že sestavy tvoří výhradně osoby mužského pohlaví, jedná se o počin poněkud homosexuálního rázu. Jednotlivé formace ovšem spojuje otevřený přístup k black metalu, na základě čehož se lze domnívat, že i jejich publikum bude otevřenější, a tudíž zvládne akceptovat i progresivnější přístup k sexu.
Nocturnus AD – Paradox 23.1.2020 Cnuk  Album „The Key“ patří k těm nejvýraznějším v technicky deathmetalovém žánru. Z pohledu našeho, tedy českého, je významné i jakožto jedno z prvních západních, tvrdě rockových alb, které zde pod licencí po revoluci vyšly. „The Key“ konkrétně u Globusu. Leckterý pamětník by určitě s radostí zavzpomínal, jaké to muselo být si tehdy zajít do krámu a spatřit tam právě třeba Nocturnus. Ti v té době předvedli světu neotřelé, a dosud stále originální pojetí death metalu. Jejich styl se nezaměřoval na nespoutanou agresi, ani nevyprávěl o vyhřezlých střevech. Vcelku nečekaně, prim v jejich zvuku hrály klávesy. A samozřejmě také vesmír. Nocturnus poté vydali ještě stejně vysoce uznávanou placku „Thresholds“, ale to byl také začátek jejich konce. Hlavní mozek kapely Mike Browning odešel / byl odejit, aby o pár let později založil ... The Utopia Strong – The Utopia Strong 20.1.2020 H.  Dneska nemám náladu vymýšlet nějaké originální hovadiny, takže recenzi začnu v úplně standardním duchu. A jaký jiný úvod recenze by měl být standardnější než ten s představením skupiny, o níž se hodláme bavit? Loňské bezejmenné album The Utopia Strong je sice prvním počinem kapely, ale nenechte se zmýlit, o začínající hudebníky se rozhodně nejedná. Kavus Torabi toho má za sebou hodně – Knifeworld, The Monsoon Bassoon a samozřejmě asi největší jméno Cardiacs. Rovněž Michael J. York se mihl v jedné hodně známé formaci, a sice Coil. Dále má na triku třeba Urthona, The Other Without anebo Téléplasmiste, o jejichž výborné nahrávce „Frequency Is the New Ecstasy“ jsem zde ostatně svého času také psal.
Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation 18.1.2020 H.  Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky. Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.
Rorcal – Muladona 16.1.2020 H.  Švýcarské Rorcal jsem měl vždycky zaškatulkované jako kvalitní kapelu, která ve svém oboru – dejme tomu, že bychom to mohli nazvat míchanicí sludge metalu, možná spíš sludge / doom metalu, a post-hardcoru – představuje to lepší. Přesto jsem se ji nikdy nenaučil pořádně poslouchat. Vzpomínám si, že jsem se s Rorcal poprvé setkal prostřednictvím alba „Világvége“ (2013), na němž mě tehdy zaujal název (maďarsky „soudný den“) i obal, který dodnes považuji za nejzajímavější obálku kapely. Muzika mě sice neoslovila takovým způsobem, abych si musel sehnat i starší desky „Myrra, Mordvynn, Marayaa“ (2008) a „Heliogabalus“ (2010), ale následující počiny jsem cvičně a tak trochu z „povinnosti“ poslouchal.
V/A – Вароша 13.1.2020 H.  Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou ... Vanessa – Ghost Army 12.1.2020 H.  Jsou to už téměř tři roky, co domácí EBM kult Vanessa zval všechny své příznivce, aby si přišli do Rock Café plivnout na jeho hrob. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naposledy, co se Diskopíča vlnila, kdy se polykal ďábel, a co se házeli živí červi do publika. Samir si šňupnul přímo na pódiu jelo se do pekla i do Kolumbie a všechno to další, co k Vanesse patří. Legenda se rozloučila se ctí a s bizarností sobě vlastní. Nečinnost ovšem Vanesse nevydržela moc dlouho. Vlastně uběhla jen chvíle a kapela se vrátila ve štíhlejší sestavě čítající jen trio Samir Hauser, Miroslav Papež a Jaroslav Stuchlý. Do přípravy nové desky „Ghost Army“ se ale borci pustili s vervou a z crowdfundingové kampaně se nejenže podařilo vytěžit požadovanou ambiciózní částku 260 000 Kč, ale ještě dalších téměř padesát klacků ... Svarttjern – Shame Is Just a Word 10.1.2020 H.  Norové Svarttjern na blackmetalové kolbiště vtrhli v roce 2009 s debutovou desku „Misanthropic Path of Madness“. Jsem si dost jistý, že jsem zdaleka nebyl sám, koho tehdy album zaujalo. Svarttjern sice nepředváděli nic originálního nebo neobyčejného, ale jejich podání black metalu bylo patřičně agresivní a podané s odpovídající intenzitou. Dovolím si tvrdit, že kapela tehdy důstojně navázala na tradiční sound skupin jako Urgehal, Ragnarok (k nimž ostatně zpěvák HansFyrste na čas přestoupil a nařval s nimi dvě alba „Collectors of the King“ a „Malediction“, takže tady se to srovnání fakt nabízí) nebo Tsjuder. S pozdějšími nahrávkami Svarttjern už to ale tak žhavé nebylo. Vzpomínám si, že na druhé „Towards the Ultimate“ jsem se svého času hodně těšil a také jsem jej těsně po vydání točil s velkou vervou, ale ... Fange – Punir 9.1.2020 H.  S francouzskými Fange jsem se poprvé setkal na jejich první dlouhohrající fošně „Purge“ z roku 2016. Nejsem úplně obrovský fanda sludge metalu nebo agresivních míchanic black metalu s hardcorem a/nebo sludgem, což jsou v obou případech věci, které Fange nejsou úplně cizí, i když ta druhá o něco méně, přesto se mi „Purge“ vcelku líbilo. Nevyhledávám tuhle odnož extrémního metalu nějak intenzivně a nemám úplně potřebu tomu věnovat enormní množství svého času, ale tu a tam se stane, že na něco takového dostanu náladu a pak si to pustím docela s chutí. Anebo ještě lépe řečeno, nestává se to zrovna často, abych měl chuť si tyhle věci cíleně pustit, ale občas k nějaké kapele přičuchnu, a protože tenhle styl poslouchám spíše sporadicky, přijde mi ten hutný agresivní koktejl ... Ehlder – Nordabetraktelse 8.1.2020 H.  Pod kapelou Lik ze Švédska si asi většina lidí představí stockholmský death metal. Ne, že bych jim to mohl mít za zlé, protože právě o téhle smečce je v posledních letech slyšet výrazně víc – pravidelně koncertuje a vydává u velkého labelu Metal Blade. Na severu Švédska ovšem operuje ještě jedna formace téhož jména, které se ovšem správně píše velkými písmeny, tedy LIK, poněvadž jde o zkratku Lekamen illusionen kallet. Tahle skupina už je trochu obskurnější a posledních několik roků o ní bylo slyšet tak málo, až prakticky vůbec. Však poslední album „The Second Wind“ vyšlo už v roce 2011. Nyní se i tenhle LIK probouzí k životu – již proběhl první koncert v historii a pátá deska „Avgrundspoetens flamma“ má těsně před dokončením.
|
