Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God 19.9.2019 Metacyclosynchrotron  Diocletian se už s první deskou vypracovali mezi vůdčí kapely násilného bordelu, který bývá nálepkován jako war metal nebo bestiální black metal, protože na rovinu: „Doom Cult“ je moderní klasika, kterou lze postavit mezi nejzásadnější desky subžánru jako „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ nebo „Desecration of the Holy Kingdom“. Diocletian samozřejmě hodně vycházeli z kanadských původců, ale do „worship“ kapely měli daleko, spíše byl jejich recept stejný; tedy black metal první vlny mixnutý brazilskou školou a starým grindem. Tomu dokázal novozélandský kult zkázy navíc vtisknout i jakýsi punc originality. V totožných intencích pokračovalo i solidní, byť ve srovnání s prvotinou slabší „War of All Against All“. Třetí „Gesundrian“ nahrané v obměněné sestavě po krátké nečinnosti znělo jinak.
Tim Hecker – Anoyo 18.9.2019 H.  Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje. Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž ... Mahr – Soulmare I / Soulmare II 16.9.2019 Metacyclosynchrotron  Když jsme tady informovali o sérii nových nahrávek Права Коллектив (Pràva Kollektiv) bylo tomu hlavně kvůli nové desce Hwwauoch. Ze zvědavosti jsem samozřejmě okoštoval i další nahrávky, které vyšly společně s „Into the Labyrinth of Consciousness“, ale netušil jsem, že s nimi nakonec strávím víc času než právě s výše uvedeným albem, haha. Takže po debutu Pharmakeia se nakonec mrknem i na nová EP Mahr. Obě skladby „Soulmare“ vycházejí každá samostatně na vlastní kazetě, ale zde je představím společně, protože Amor Fati je stejně vydají na jednom asfaltovém výlisku. Mahr sestávají ze členů Arkhtinn a dalších členů kolektivu; toť stálo v popisku jejich loňské debutové nahrávky „Antelux“, která mi žel, ať už jsem ji poslouchal sebevíc, prostě neučarovala. „Soulmare I“ svého dlouhohrajícího předchůdce nejvíce připomíná užitím nepříjemných atmosférických ploch, ... Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light 15.9.2019 H.  Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo. Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka).
Verwoed – De val 14.9.2019 H.  Nizozemský jednočlenný projekt Verwoed na sebe pozitivně upozornil již před třemi lety, kdy vydal své debutové minialbum „Bodemloos“. I když, označení debutové je možná trochu nadnesené, poněvadž Verwoed ještě předcházela starší inkarnace s názvem Woudloper, nicméně ta neměla dlouhého trvání a zanechala po sobě všehovšudy tři skladby rozprostřené na jedno EP a jeden single. Zájemci je mohou nalézt na Bandcampu Verwoed, ale já osobně jsem si je doposud nepustil, tudíž nemohu soudit, jak na tom jsou s kvalitou a jestli se dokážou vyrovnat tvorbě pod aktuálním jménem. S jistotou ale mohu říct, že pod názvem Verwoed už Erik B. tvoří muziku, kterou byste možná měli chtít slyšet, pokud ji ještě neznáte.
Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri 12.9.2019 Metacyclosynchrotron  Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha. Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla.
Kringa – Feast upon the Gleam 11.9.2019 Dantez  O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála. Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum.
Combichrist – One Fire 10.9.2019 H.  O přerodu z aggrotechové mlátičky v industriálně metalovou kapelu, jímž si během posledních let prošli Combichrist, už toho myslím bylo napsáno dost. Ostatně, sám jsem si v recenzích na alba „We Love You“ a „This Is Where Death Begins“ přisadil a napsal si k tomu svoje. Stručně řečeno, dneska už by bylo hodně naivní očekávat od Combichrist další masakr ve stylu „Everybody Hates You“ nebo „What the Fuck Is Wrong with You People?“, parta okolo Andyho LaPleguy se jednoduše posunula. I z toho důvodu se tentokrát pokusím vyhnout se stížnostem na to, že už se nejedná o ty staré dobré Combichrist a že zlatá éra druhé až páté desky už patří minulosti, a radši se zkusím věnovat výhradně letošní novince „One Fire“.
L’acéphale – L’acéphale 9.9.2019 H.  Zámořské formace s francouzským jménem L’acéphale jsem si všimnul už před nějakou řádkou let a zapsal jsem si ji do svého pekelného seznamu kapel, na jejichž tvorbu bych si chtěl někdy podívat. Reálně ale tenhle seznam nemá žádnou váhu, protože jsem si z něj k poslechu nic nevybíral už mnoho let. Jednoduše mám co pořád poslouchat a nová zajímavá muzika ke mně chodí prakticky sama, tudíž nemám potřebu používat tenhle tahák. Což je asi škoda, protože vím, že jsou tam i zajímavá jména, která by se mi líbila. Nicméně zpátky k L’acéphale. I oni tam skončili a potom jsem na ně tak trochu zapomněl, protože co do dlouhohrajících alb, která mě stále zajímají ze všeho nejvíce, se poslední dekádu moc nesnažili. Jejich minulá řadovka „Stahlhartes Gehäuse“ skutečně vyšla před rovnými deseti ... Sutekh Hexen – Sutekh Hexen 8.9.2019 H.  Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek. Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož.
Ancient Hostility – Ancient Hostility 7.9.2019 H.  Ancient Hostility je docela nový mezinárodní projekt o dvou členech. Vokály má na starosti Kimberlee Nelson neboli Imber, která dále působí ve skupině Aludra. Ta jen tak mimochodem docela čerstvě (konkrétně 30. srpna) vydala svou druhou desku „Mass Stellar Graves“, na jejíž poslech se v dohledné době rovněž chystám. O veškeré nástroje a předpokládám, že i samotnou muziku, se stará Stanislav Kholod alias SadVoice, jehož hlavním působištěm je DSBM kapela Inner Suffering (jak originální jméno), v níž hraje sám. Pro mě osobně se jedná o neznámé jméno, ale stačí se jen mrknout na základní info, aby to člověka začalo spíš odrazovat. SadVoice totiž evidentně patří k těm borcům, kteří buď trpí obrovským tvůrčím přetlakem, anebo jednoduše mají potřebu natočit a pustit do světa úplně každý nápad, který kdy dostanou.
Nucleus – Entity 5.9.2019 Cnuk  Na „Entity“ od Nucleus jsem se docela dost těšil. Parádní obálka, vesmírná témata, na kontě slibná debutová nahrávka „Sentient“ – to všechno jsou atributy, které mi říkaly, že tohle by mělo dopadnout dobře. Tři roky staré „Sentient“ není ohromující, spíše ho vystihuje přívlastek dobré, ale jako prvotina začínající deathmetalové kapely mi to připadalo cajk a bohatě to stačilo na to, abych si Nucleus přidal mezi kapely, které se vyplatí sledovat. Tak jsem také učinil a nyní přichází další zářez v podobě „Entity“. Po mnoha rotacích však musím oznámit, že novinka Nucleus je jedno velké zklamání. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, vydání „Entity“ pro mě bylo v podstatě jedním z mnoha, takových mám za rok spoustu, a očekávat přinejmenším dobrou placku mi připadá naprosto normální.
Runespell – Voice of Opprobrium 4.9.2019 H.  Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem. Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo.
Earthen Sea – Grass and Trees 3.9.2019 H.  Na zámořský projekt Earthen Sea jsem prvně narazil díky předešlému albu „An Act of Love“, které se mi poměrně zalíbilo. Nejednalo se o tak seriózní uhranutí, aby mě to donutilo si zpětně dostudovat i starší tvorbu Earthen Sea, kterou tudíž dodnes neznám, ale deska sama o sobě se mi poslouchala moc hezky a jméno skupiny jsem si tím pádem zapamatoval. Na doposlouchávání dřívější tvorby sice úplně náladu ani čas nemám, ale novou deskou jsem už nedokázal pohrdnout. Novinkový počin nese název „Grass and Trees“ a doprovází jej až nečekaně padnoucí obal. Ten je sice velmi abstraktní, ale koresponduje s výrazovou čistotou hudby Earthen Sea a zároveň svým barevným laděním ladí i se samotným názvem „Grass and Trees“.
Lingua ignota – Caligula 2.9.2019 Sicmaggot  Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host. Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci.
Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb 29.8.2019 H.  V black metalu není výjimečné, že se několik interpretů srocuje do širšího seskupení formací, které spolu mnohé sdílejí. Většinou lze nalézt podobnost hudební, místní, leckdy mezi sebou sdílejí členy a asi můžeme docela bezpečně prohlásit, že zde panuje i jisté vzájemné porozumění po stránce myšlenkové. Nejznámějším takovým seskupením bude nepochybně parta lidí, která se začátkem devadesátých let scházela ve sklepě hudebního obchodu Helvete, jejž vlastnil Euronymous, protože právě zde se psala jedna z nejvýraznějších kapitol blackmetalového žánru. Opomenout ale jistě nelze ani francouzské Les légions noires. Jistý věhlas má v současné době také Black Twilight Circle v čele s formacemi jako Volahn, Arizmenda či Blue Hummingbird on the Left.
Werian – Animist 27.8.2019 H.  Vždycky se mi líbí, když název kapely a alba znamená něco zajímavého a když se za těmi slovy ukrývá nějaký hlubší význam, ne aby šlo jenom o metalově znějící změť písmen. Němečtí Werian tohle na svém debutovém dlouhohrajícím albu „Animist“ nepochybně splňují. Slovo „werian“ vystihuje přeměnu člověka na vlkodlaka, ale nikoliv v tom standardním smyslu, jak si můžete představit dle beletrické literatury a filmů, nýbrž pomocí šamanských rituálů, oblékání vlčích kůží a, samozřejmě, užívání přírodních drog. Animismus je pak víra, že všechny věci, místa i bytosti mají duši, a přestože o definici tohoto pojmu se postaral anglický antropolog Sir Edward Burnett Tylor až v devatenáctém století, považuje se animismus za jeden z nejstarších náboženských konceptů.
Our Survival Depends on Us – Melting the Ice in the Hearts of Men 26.8.2019 H.  Musím se přiznat, že o existenci rakouské formace Our Survival Depends on Us jsem až donedávna neměl ani tušení. Přestože třeba v minulosti vydali splitko s mými oblíbenci Der Blutharsch a přestože už nějakou chvíli kotví pod značkou Ván Records, jejichž činnost docela sleduju. Proto mě trochu překvapilo, že skupina funguje již od konce devadesátých let a že letošní deska „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je už čtvrtým dlouhohrajícím počinem. O to příjemnějším překvapením bylo naše první setkání, poněvadž letošní řadovka mě hodně zaujala hned na první poslech… A i ty následující poslechy ukázaly, že se nejednalo o nějaké chvilkové poblouznění, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je opravdu povedená záležitost, která s postupem času naopak ještě vystoupala o kousek víc. ... Vleddermos – Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon 23.8.2019 H.  Hned na začátek se musím přiznat, že stále stoprocentně nevím, co přesně si mám o Vleddermos myslet a jak se k debutovému albu tohoto nizozemského projektu postavit. Může se vám zdát divné, že se za takové konstelace už pouštím do psaní recenze, aniž bych si tyhle předem srovnal, ale tak nějak počítám s tím, že tenhle text (snad) zafunguje nejen jako recenze, ale i jako katarze, během níž si to konečně ujasním. Víc se mi to totiž poslouchat nechce. Na začátek musím zmínit, že Vleddermos přichází s poměrně zajímavým konceptem, kterýžto tkví v kombinaci black metalu (prý střihu à la osmdesátá léta, ale k tomu si ještě řeknu svoje) a hororových soundtracků. Což zní na první pohled docela lákavě, tak sem s tím. Black metal mám rád a hororové soundtracky rovněž.
Rraaumm – The Eternal Dance at the Nucleus of Time 21.8.2019 H.  Hudba Häxenzijrkell mě zaujala dost hodně. Jejich demosnímek i obě následná EP (letošní splitko s LVTHN jsem ještě neslyšel, ale je to v pořadí) jsou super věci a všechny jsem si je rád koupil. Asi jistě sami z vlastí zkušenosti víte, že když člověka nějaká kapela baví, rád se podívá i na další projekty jejích členů. Když jsem tedy zjistil, že MK z Häxenzijrkell má nový atmo-black projekt s divným názvem Rraaumm, věděl jsem, že to budu chtít slyšet… a bohužel musím říct, že jsem docela zklamán. Opravdu jsem chtěl mít „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ rád a šel jsem do poslechu s tím, že se mi to bude líbit. Na první poslechy nijak nezaujalo. Flintu do žita jsem nicméně chrabře nezahazoval a poslouchat dál s předpokladem, ...
|
