Infestus – Thrypsis 27.5.2019 H.  K Infestus mám takový poněkud rozporuplný vztah. Ve svých paměťových složkách si tuhle německou formaci pamatuji jako dobrou kapelu. Každé nové album si po jeho vydání vždycky poslechnu a nikdy s tím nemám žádný zásadní problém. Opatrně bych možná i dodal, že se mi to relativně líbí. Na druhou stranu, k srdci mi muzika Infestus nikdy zrovna nepřirostla. Každá deska mi přišla dobře odehraná a příjemně poslouchatelná, ale nikdy jsem neměl potřebu tomu věnovat víc než těch několik málo „povinných“ poslechů po vydání nahrávky. Infestus je tedy pro mě skupinou, na níž je formálně vzato všechno v pořádku, přesto nemám potřebu ji poslouchat a věnovat její tvorbě čas. Popravdě řečeno, nejblíže je mi syrovější debut „Worshiping Times of Old“ z roku 2004, ačkoliv všechna následující alba by ... Full of Hell – Weeping Choir 25.5.2019 Dantez  V soudobém grindcoru není zase tolik v takové míře protěžovaných kapel, jako jsou Full of Hell. Ať už jde o kolaborační projekty nebo sólové desky, americká omladina má vždy postaráno o to, že jejich nahrávky nezůstanou bez povšimnutí. Je však třeba říct, že to Full of Hell všechno nepřistává do klína jen tak. Kapele se nedá odepřít hudební talent, kterému jednoznačně vévodí nehumánní skřeky Dylana Walkera. Chvályhodná je rovněž schopnost balancovat grindcorové fundamenty s experimentálnějšími, někdy až avantgardními hlukovo/hudebními prvky. Hlavně díky těm znějí Full of Hell dostatečně charakteristicky. Zároveň ale ne zbytečně přehoněně. Přímočarou zběsilost střídá nějaký ten melodičtější part, mathcorový chaos, sludgové bahno nebo hutná dávka nekompromisního hluku.
Uuntar – Voorvaderverering 22.5.2019 H.  Už jen dle názvů Uuntar a „Voorvaderverering“ musí být snad každému naprosto zřejmé, že v tomhle případě se budeme bavit o nizozemské formaci. Vzhledem k této skutečnosti asi nepřekvapí, že zmiňovaná debutová nahrávka vyšla pod křídly Heidens Hart Records, jejichž portfolio tvoří z velké části právě nizozemské formace. Dvojnásob smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že jedním z dvojice muzikantů, kteří se za Uuntar skrývají, je Arjan Peeks, což je majitel Heidens Hart. Vedle toho o něm můžete vědět i z dalších relativně známých nizozemských kapel jako Cultus nebo Heimdalls Wacht a krátce se objevil také u Countess, což také není neznámá záležitost. Zde hraje pod jménem Herjann a obstarává vokál, kytaru a basu.
Obscuring Veil – Fleshvoid to Naught 21.5.2019 H.  U projektu jako Obscuring Veil se snad recenze ani nedá začít jinak než výčtem sestavy. Osobně nemám příliš v lásce výraz superskupina, protože se často užívá i v neadekvátních případech, ale zrovna na Obscuring Veil mi tenhle výraz poměrně sedí, protože se tady sešla mimořádně zajímavá skladba hudebníků, za nimiž stojí skvělé kapely a nahrávky. Tahle kombinace mně osobně super rozhodně přijde, protože daný výkvět extrémního metalu obsahuje následující: Kytary a vokály obstarává Reuben Jordan alias Matron Thorn, který má asi tak tisíc projektů, ale těmi asi nejznámějšími jsou Benighted in Sodom a Ævangelist (druzí jmenovaní myslím prorazili víc) a slušný ohlas měla i formace Death Fetishist. Baskytarou a klavírem přispěl H.V Lyngdal z Wormlust, Ljáin nebo Guðveiki.
Fetid – Steeping Corporeal Mess 20.5.2019 Dantez  Jen málo žánry hýbe trend zvukového revivalu tolik jako metalem. Zdá se, že každá druhá kovová podškatule zažívá renesanci. Kapely záměrně serou na jakýkoliv progress, oklešťují příkrasy a hrají hudbu vystavěnou na masivních fundamentech. Fetid nejsou výjimkou. Tříčlenná formace z Oregonu vznikla v roce 2013, tehdy ještě pod jménem Of Corpse. Se změnou názvu však nedošlo k odklonu od hudební formy. Fetid odjakživa drhnou špinavý death metal, který na prvním demu „Sentient Pile of Amorphous Rot“ v porovnání s pokusy Of Corpse pouze natunili hutnější produkcí. Jak název kapely, tak název dema napovídají, jaký druh death metalu Fetid mydlí.
Deus mortem – Kosmocide 18.5.2019 H.  O polských Deus mortem se v poslední době mluvilo dost vydatně, ale i když mají na kontě čerstvou desku „Kosmocide“, většina lidí nediskutovala o jejich hudebních kvalitách, nýbrž o ideologii a politickém přesvědčení jednotlivých členů kapely. Deus mortem totiž absolvovali (nakonec spíš tak napůl absolvovali) evropské turné po boku Mgła a Revenge, které samozřejmě neuniklo pozornosti i v jiných kruzích než těch blackmetalových. Došlo na standardní naháněčku o to, kdo je nebo není nácek, což vyústilo v rušení nebo přesouvání jednotlivých zastávek turné. Čeští fans na tom docela vydělali, protože místní zastávka nebyla plánována, ale po zrušení akcí v Německu se koncert přesunul do Prahy, nicméně ani zde se neobešel bez potíží. Došlo k výměně klubu a ze sestavy českého koncertu se nakonec poroučeli právě Deus mortem, kteří ostatně byli největším trnem v oku (ale ne jediným, neboť ... Diablo: The Apocryphon of Tristram OST 15.5.2019 H.  V uplynulých týdnech jsme několikrát informovali o tom, že se chystá první vinylové vydání soundtracku k legendární RPG řežbě „Diablo“ z roku 1996. Elpíčko už je čerstvě venku (k mání je v černé a rudé barvě; picture disc se již vyprodal) pod názvem „Diablo: The Apocryphon of Tristram“ jakožto první počin labelu Binds on Pickup Productions a při této příležitosti jsem se rozhodl, že by nebylo vůbec špatné na tenhle kus atmosférické muziky zavzpomínat i v recenzích. Důvod mám vcelku jednoduchý, nejde o pouhou reedici na asfaltu. Série „Diablo“ je pro mě docela speciální, protože snad u žádných jiných her jsem nespálil tolik času jako u jedničky a dvojky (u trojky už ne… patřím k hrdým odpůrcům třetího dílu). Klidně se můžete smát tomu, že radši nepřejdu na novější hry, ale tohle jsou prostě legendární kusy, ... Waste of Space Orchestra – Syntheosis 13.5.2019 Dantez  Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky. Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.
Kampfar – Ofidians manifest 12.5.2019 H.  Mám dojem, že už asi všechny recenze na Kampfar, které kdy napíšu, budou jen brečení o tom, jak to kdysi bývalo lepší a jak už to dneska není ono. Nemůžu si ale pomoct, jednoduše to tak cítím. Stává se relativně často, že mě od nějaké skupiny nejvíce baví raná tvorba a že pozdější nahrávky už mě tolik neoslovují, ale jen u málokteré z nich mě ten propad mrzí tolik jako u Kampfar. Kampfar totiž bývaly v devadesátých let magickou kapelou. Jejich debut „Mellom skogkledde aaser“ z roku 1997 patří k vrcholům pohanského black metalu a pro mě osobně se jedná o album, na nějž nedám dopustit. Také následující „Fra underverdenen“ je kult jak ona. Poté se Kampfar na dlouhé roky odmlčeli, aby se „vrátili“ až v roce 2006, od kdy už vydávají nové desky ... Narrenwind – Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć 11.5.2019 H.  V případě formací jako Narrenwind se jen špatně začíná recenze na debutové album něčím jiným než probráním sestavy. V tomhle novém polském projektu se totiž sešli dva veteráni místní blackmetalové scény, s jejichž muzikou se jistě setkala většina lidí, kteří polský black metal poslouchají jen o trochu více než úplně zběžně (rozuměj: slyšel jsi toho víc než jenom Behemoth). O všechny nástroje se v Narrenwind stará Evil, zde pod lehce pozměněným jménem Ævil, jehož můžete znát především díky Sauron. Což je taková dlouho hrající a pro leckoho asi i kultovní formace, ale neřekl bych, že je mezi posluchači extrémního metalu nějak zásadně populární. Ale nemůžu soudit, jak moc velké přízni se Sauron těší v domácím Polsku. Každopádně, druhý borec už bude známější i v našich končinách – vokálu se totiž zhostil Tomasz ... Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars 9.5.2019 H.  Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají. Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní.
Mephorash – Shem Ha Mephorash 8.5.2019 H.  Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo… To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem…
Big|Brave – A Gaze Among Them 6.5.2019 H.  Na kanadské Big|Brave jsem narazil vcelku pozdě. Všimnul jsem si jich až s jejich předešlým albem „Ardor“, což byla jejich už třetí dlouhohrající deska. Nicméně jak se říkává – lepší pozdě nežli vůbec. A zrovna v tomhle případě by varianta „vůbec“ byla dost velká škoda, poněvadž Big|Brave hrají hudbu, která mě dost oslovila. Netrvalo jim dlouho, aby si mě získali na svou stranu, protože takhle působivý kus atmosférické muziky prostě chceš poslouchat. A přitom co do formálních žánrů to na první pohled nevypadá jako záležitost, která by někoho jako já měla zrovna rajcovat. Osobně bych se s tím nijak zvlášť neotravoval a použil označení doom / post-metal. Leckde se tvrdí i experimental metal, ale s tím bych už byl opatrnější, protože se mi zdá, že zvuk Big|Brave ... Nasheim – Jord och aska 5.5.2019 H.  O švédském jednočlenném projektu Nasheim jsem se poprvé doslechnul díky bezejmennému splitu s dánskou formací Angantyr z roku 2007. Zde se Erik Grahn prezentoval syrovějším atmospheric black metalem na ploše jedné, dvacet pět minut dlouhé skladby „Sövande mjöd vill jag tömma“. Úplně na prdel mě to neposadilo, ale následující dlouhohrající debut „Solens vemod“ z roku 2014 mě stejně zajímal. Zvuk byl o poznání čistější, ale songwriting byl solidní, některé momenty byly dost dobré a celkově vzato mi to přišlo jako poměrně fajn deska. Proto jsem se nijak necukal a neušklíbal ani nad druhým řadovým počinem „Jord och aska“… Zdá se, že Erik Grahn si nepotrpí na to, aby něco vydával pravidelně. Mezi zmiňovaným splitkem a debutem uplynulo sedm let.
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here 3.5.2019 H.  Stává se docela často, že s přibývajícími roky kapely zvolňují tempo a už nemají potřebu vydávat nová alba s takovou rychlostí, jako to třeba dělaly v dřívějších érách své kariéry. Samozřejmě se nejedná o model, který by byl aplikovatelný vždy a na všechny. Někdy se stává, že se daná skupina nežene do překotného vydávání nových desek již od svých počátků, jindy se zase stává, že i v pozdějších fázích jejich historie některým formacím nevysychá inspirace ani nedochází chuť tvořit. A pokud se tato trvající skladatelská potence potkává s odpovídající kvalitou materiálu, pak se jedná o vysoce sympatickou věc. Což je přesně případ Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Der Blutharsch lze samozřejmě považovat za kultovní kapelu, která sice působila v minoritních žánrech (co do popularity), ale zanechala na nich velký otisk a má ... Ceremony of Silence – Oútis 30.4.2019 Cnuk  Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“. Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče.
Overkill – The Wings of War 29.4.2019 Cnuk  Co dva roky, to nové album. To je průměr amerických thrashových legend Overkill už po bezmála čtyřicet let. V začátcích býval rozestup mezi řadovkami pouhý rok, jindy se zase čekání o rok protáhlo, ale déle ani ťuk. Když k tomu vezmeme v potaz, že Overkill nikdy nenahráli žádný škvár, nic na co by se obecně koukalo skrze prsty, nezbývá než smeknout. Samozřejmě mají ve svém katalogu i slabší desky, ale žádnou „Chytrou past“, žádný „St. Anger“. Letos v únoru spatřila světlo světa devatenáctá placka pojmenovaná „The Wings of War“ a snad nikoho nepřekvapím, když rovnou napíši, že jsou to prostě zase klasičtí Overkill. Leckdo by mohl namítat, že hrát takovou dlouhou dobu v podstatě to samé je celkem nuda, avšak já musím kontrovat tvrzením, že v případě Overkill, ... Kaleikr – Heart of Lead 28.4.2019 H.  Na poslech „Heart of Lead“ jsem se docela těšil. Vždyť kdo by neočekával něco zajímavého od alba s tak parádním obalem, jakým se může pochlubit prvotina islandských Kaleikr. Když k tomu přihodíte, že desku vydavatelsky zaštítil label formátu Debemur Morti, tak už lze prostě předpokládat, že výsledek nebude žádná kokotina. Což ve finále ani není, přesto mám pocit, že jsem od „Heart of Lead“ dostal mnohem méně, než v co jsem doufal. Přesně si ale musíme ujasnit jednu věc. Kaleikr se sice na první pohled tváří jako docela nová formace, ale to je pravda jen zčásti. Formace vznikla z popela Draugsól, kteří v roce 2017 vydali svou debutovou řadovku „Volaða land“, aby koncem loňska ohlásili svůj rozpad a zároveň s ním i pokračování právě v Kaleikr.
Sunn O))) – Life Metal 26.4.2019 Dantez  Očistná sonická oprese. Toť fráze, která stručně vystihuje prožitek, za nímž jdu, když sahám po tvorbě Sunn O))). Permanentní hutná rezonance v hrubém černém hávu musí hrát prim. Experimenty na povrchu táhlých kytarových linek jsou rozhodně kýženým doplňkem, avšak nejsou primárním tahákem. Není proto překvapením, že jsem v posledních letech při mnoha releasech Sunn O))) zažíval lehké zklamání. Mluvím zejména o projektech, kde Anderson s O’Malleym svůj typický drone zvuk záměrně osekali o ikonický zdrcující element a přidělili mu funkci klasičtějších ambientní linek. Takovýto postup je zjevný na pozdních kolaborativních deskách projektu, jmenovitě na „Soused“ se Scottem Walkerem a „Terrestrials“ s Ulver.
Mord’A’Stigmata – Dreams of Quiet Places 24.4.2019 H.  Mord’A’Stigmata je skupina, k níž jsem v minulosti choval respekt a měl jsem ji ve svých paměťových složkách uloženou jako solidní záležitost, ale vlastně jsem neměl moc důvod ani potřebu její muziku nějak zvlášť poslouchat. Pouštěl jsem si nově vydané věci, vlastně se mi to pokaždé vcelku líbilo, ale s odstupem času už jsem neměl chuť se vracet. Poprvé to takhle bylo s „Ansia“, stejné pocity jsem měl i ze zpětně doposlechnutých starších kusů, stejně tak nakonec dopadlo i minialbum „Our Hearts Slow Down“. O to zajímavější je, že mi nevadilo si oba zmiňované počiny a k nim ještě předešlou řadovku „Antimatter“ koupit. Tak či onak, u každé té nahrávky jsem měl dojem, že je to sice dobré a že Mord’A’Stigmata určitě mají talent, ale pořád se jim nedaří stvořit ...
|
