Progres 2 – Tulák po hvězdách 13.2.2019 Cnuk  Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy. Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách ... Bast – Nanoångström 12.2.2019 H.  Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou. Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum.
Desolation Realm – Desolation Realm 11.2.2019 Cnuk  Je tomu jenom pár dní, co jsme tu měli recenzi na norský death metal, no a netrvalo to dlouho a je tu další. To, že jím Norsko není zrovna vyhlášeno, neznamená, že ho tam neumí, ba naopak. Dnes se podíváme na zub partičce pocházející z hlavního města země fjordů, která si dala jméno Desolation Realm. Za její objevení vděčím jednomu nočnímu putování po Bandcampu. Stačil letmý poslech a bylo mi jasné, že v tomhle něco je a že tohle chci slyšet víckrát. Nejprve si ale povězme něco o samotné kapele. Ono to ani nezabere moc prostoru, jelikož Google zrovna nevychrstnul kvanta informací. Z jednoho rozhovoru však lze vyčíst alespoň základní údaje. Desolation Realm je kvarteto, přičemž tři členové sestavy se znají ze seskupení Abominat.
Malthusian – Across Deaths 9.2.2019 H.  Dovolím si předpokládat, že Malthusian nebude pro našeho čtenáře neznámým pojmem. Už jejich demosnímek „MMXIII“ (2013) a pilotní minialbum „Below the Hengiform“ (2015) vzbudily poměrně dost pozornosti a mluvilo se o nich vcelku dost i v našich končinách. Což se asi není úplně překvapující, když irská čtveřice, jejíž členové mají v portfoliu kapely jako Mourning Beloveth, Dread Sovereign, Altar of Plagues nebo Abaddon Incarnate, vydává již od počátku u firmy jako Invictus Productions. A když už jsem zmínil Altar of Plagues, můžeme připomenout jejich rozlučkové evropské turné v roce, kdy odehráli i koncert na pražské Sedmičce, přičemž role předskokana se ujali právě Malthusian. V loňském roce, po šesti letech od založení skupiny, se Malthusian konečně dopracovali i k debutové dlouhohrající desce s názvem „Across Deaths“.
Venom – Storm the Gates 8.2.2019 Cnuk  „Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne. Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to ... Dalkhu – Lamentation and Ardent Fire 7.2.2019 H.  Se slovinskými Dalkhu jsem se poprvé setkal, když vydali své druhé album „Descend… into Nothingness“. To bylo v roce 2015. Dost dobře si vzpomínám na to, jak mě ta deska v době svého vydání bavila strašně moc a točil jsem ji docela intenzivně. Tím skutečným měřítkem je ovšem až časový odstup, který je neúprosný vůči všemu a všem. Jeho sítem projde jen máloco, poněvadž reálně je jen máloco natolik dobré, aby to přežilo zkoušku časem a nutilo člověka k dalším poslechům i s prodlevou roků. „Descend… into Nothingness“ se k takové nejvyšší elitě nezařadilo. Na album vzpomínám jako na povedenou záležitost, ale zpětně už jsem neměl potřebu si jej pouštět. Od doby, kdy opadlo období onoho intenzivního poslechu, už jsem počin neslyšel prakticky ani jednou. Zpětný poslech ... Obliteration – Cenotaph Obscure 5.2.2019 Cnuk  Norsko není zrovna proslulé death metalem, ale samozřejmě, že i v této zemi se jím několik smeček zabývá. Obliteration s klidem zařadím mezi tamní nejzářnější představitele smrtícího žánru. Z hlediska časového se dají dobře zařadit k tehdejší vlně obrození švédského deathmetalu, zhruba okolo roku 2005, tedy po bok kapel jako Bastard Priest, Death Breath, Maim, Morbus Chron, Tribulation nebo Vanhelgd. Z této party nejvíce hudebně souzní s Morbus Chron, a to zejména díky o něco složitějšímu pojetí kompozice a s tím souvisejícím přidáním vlastní hodnoty. Na rozdíl od většiny ostatních, se nespokojili pouze s převzetím vzorců od švédských legend, ale hledali i vlastní cestičky, jak daný žánr ještě vylepšit svým přispěním. Něco podobného se později podařilo i Tribulation, kteří ostatně dodnes budí zdaleka největší zájem ze všech výše jmenovaných. Z ostatních koutů světa pak nelze neslyšet zejména ... Vetala – Retarded Necro Demential Hole 3.2.2019 H.  Možná jste si všimli, že v Portugalsku se v posledních letech nenápadně zformovala jakási vlna ohavného syrového black metalu. Ohavného takovým způsobem, až je produkce těchto skupin a projektů určena výhradně pokročilejším posluchačům, jimž nevadí, že to zní tak zvěrsky, protože si bzučivý garážový sound naopak vychutnávají. Asi nejviditelnějším představitelem tohoto trendu (chápejte bez pejorativního zabarvení) je projekt Black Cilice vydávající pod známou značkou Iron Bonehead Productions. To je ale jen špička ledovce, pod pomyslnou hladinou se skrývá další kopa smeček s tvorbou, která potěší příznivce té nejhrubší blackmetalové špíny. Loni jste kupříkladu mohli zaznamenat silně atmosférickou desku „Portals“ od Candelabrum, zmínit lze i jména jako Cripta Oculta, Ordem Satânica, Voëmmr, Trono além morte nebo Occelensbrigg.
Sanguinary Trance – Wine, Song and Sacrifice 2.2.2019 H.  Sanguinary Trance je doposud neznámá formace z Rakouska, která v polovině loňského roku vydala své první minialbum s názvem „Wine, Song and Sacrifice“. Na informace je kapela dost skoupá a mnoho toho z oficiálních zdrojů dohledat nejde. A když už něco, tak spíš jen takové střípky okolo, například že mastering debutového EP obstaral Kark z Dødsengel nebo že některými kytarovými party jako host přispěl kytarista Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Ale nic moc navíc, natožpak o samotné skupině. Z méně veřejných zdrojů mohu dodat, že se jedná jednočlenný projekt a že vznik se datuje až k roku 2013. Mně to nicméně nevadí. Hra na tajemno může vypadat jako klišé, ale mně to bude vždycky mnohonásobně sympatičtější, než když někdo musí být všude ... Peste noire – Peste noire – Split – Peste noire 31.1.2019 H.  Mezi vydáním „La chaise-dyable“ a novinky „Peste noire – Split – Peste noire“ uběhly jen tři roky, což na první pohled nevypadá jako nějaká propastná časová prodleva, přesto se toho v táboře Peste noire událo relativně dost. Předně to vypadá, že se Famine snad definitivně odstěhoval na Ukrajinu. Už v době okolo „La chaise-dyable“ šlo vidět jisté návaznosti nebo přinejmenším podporu, když hrdě pózoval v triku nějaké ukrajinské milice ideologicky inklinující k (neo)nacismu. Faminovy vazby na Ukrajinu byly v následujících letech čím dál tím těsnější a jeho náklonnost k jistým ideologiím, které se v dnešní slušné společnosti příliš nenosí, čím dál tím viditelnější. Ať už jde o zmiňovanou podporu Batalionu Azov nebo vystupování na festivalu Asgardsrei po boku kapel jako Absurd, Goatmoon, Der Stürmer, Sunwheel, Dark Fury či M8l8th.
Totenmesse – To 30.1.2019 H.  V poslední době se nám tu v recenzích roztrhl pytel s debutující blackmetalovými smečkami z Polska. Totenmesse budiž dalším takovým přírůstkem a opět dost zajímavým. Tentokrát to sice není až taková pecka jako v případě Kły anebo Gorycz, jejichž počiny mě osobně bavily o něco víc (byť jsou oba trochu jinde), to mohu prozradit hned zkraje, ale i tak se jedná o dobrou záležitost, která za pozornost stojí. Obzvlášť jestli vám tyhle polské záležitosti chutnají podobným způsobem jako mně. Začněme představením sestavy, protože i v případě Totenmesse se v ní ukrývají známé firmy, s nimiž se posluchač sledující polskou scénou nejspíš už nejednou setkal. Páteř sestavy tvoří borci z kapely Hell United, která už sice nyní nefunguje, ale na její solidní druhou desku „Aura Damage“ z roku 2012 si možná vzpomenete.
Ováte – Ováte 29.1.2019 H.  Jedním z největších lákadel na poslech bezejmenného debutového alba norské smečky Ováte je její dvoučlenná sestava. V té se totiž objevují dva týpci, kteří jsou doposud víc známí jako koncertní hráči proslulejších formací, přičemž právě Ováte je tím projektem, v němž se pouštějí i do vlastní tvorby, aby – v ideálním případě – ukázali, že to nejsou jen bezejmenné nájemné pušky, jejichž schopnosti končí u živého přehrávání tvorby talentovanějších skladatelů, nýbrž sami dobří muzikanti, kteří mají na to, aby blackmetalové scéně věnovali trochu další kvalitní muziky. Nyní se samozřejmě podíváme na to, jak se jim něco takového na eponymní debutovce daří. Ale ještě předtím by se asi slušelo oba borce představit. Strunné nástroje obstarává původem irský hudebník Aindiachaí, jehož můžete vídat na živých vystoupeních Taake (zde hostoval i na pár nahrávkách) a Gorgoroth, mihnul ... Bloodsoaked Necrovoid – Demo II 28.1.2019 H.  První demosnímek Kostaričanů Bloodsoaked Necrovoid se dle mého názoru dost povedl. Nepřinesl sice nic zásadního, ani nic nového, co bychom jinde ještě neslyšeli, ale dovolím si tvrdit, že příznivce hrubozrnného death / doom metalu jistě potěšil. Jednalo se totiž o poctivou žánrovku s parádně prohnilou atmosférou, které na lákavosti ještě přidával demo sound. Myslím, že demáč nakonec vyvolal docela slušný ohlas. Je to samozřejmě těžce relativní, z Bloodsoaked Necrovoid se nestali přes noc hvězdy. Demosnímek si nicméně odnesl převážně pochvalné recenze i z poměrně respektovaných zinů (čímž nemám na mysli zrovna nás, haha) a po audiokazetě vydané v limitaci 150 kopií se vcelku zaprášilo. Asi se dá říct, že Kostaričané se chytli a našli si své posluchače.
Negativa – 03 26.1.2019 H.  Pořád se mi zdá, že španělská scéna je v rámci metalu poněkud přehlížená. Zbytečně, protože na Pyrenejském poloostrově se najde hromada kvalitních kapel, které mají nachystanou zajímavou undergroundovou muziku pro ty, kdo chtějí naslouchat. Ale možná tenhle stav bude dán právě tím, že ve Španělsku absentují nějaké velké metalové hvězdy a kvality místního metalu plynou spíše z aktivit v těch extrémnějších žánrech. Negativa patří právě k těm formacím, které nejsou moc vidět, ale mohou potěšit fandy undergroundového metalu – pokud si k nim tito najdou cestu. Název jejich aktuální desky „03“ je ale trochu chyták, protože novinka není třetím albem, nýbrž druhým. „01“ je totiž EP.
High on Fire – Electric Messiah 23.1.2019 Cnuk  High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy. Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel ... Nachtmystium – Resilient 22.1.2019 H.  Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky. Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem ... Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II 20.1.2019 H.  Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním. Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, ... Opera IX – The Gospel 19.1.2019 H.  Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně. Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což ... Manes – Slow Motion Death Sequence 16.1.2019 H.  Mluvit o tom, jak se norští Manes vymanili z metalových okovů a nechali svou muziku rozlétnout do rozličných žánrových směrů, by asi bylo nošením dřívím do lesa. Myslím, že kdokoliv na Manes někdy narazil, o tomhle dávno ví, a jestli mu nějaké stylové zákoutí jejich diskografie zůstává skryto, pravděpodobněji to bude to rané, kdy Norové ještě hrávali black metal. Přece jenom jsou většinu své historie jinde než u metalu, a jestli má někdo přece jenom neodbytnou chuť slyšet, jak Tor-Helge Skei hraje black metal, má k dispozici spřízněné Manii, jimž ostatně loni u Terratur Possessions také vyšlo nové album – „Sinnets irrganger“. Když ale odhlédneme od žánru i od zábavného paradoxu, že Manes, i přestože hrají hudbu na hony vzdálenou čemukoliv metalovému, stále – snad kvůli oné historické spřízněnosti a ... Spearhead – Pacifism Is Cowardice 14.1.2019 Metacyclosynchrotron  Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou. I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém.
|
