Abigor – Totschläger (A Saintslayer’s Songbook) 30.3.2021 H.  Recenzi na minulé album „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jsem začínal slovy, že Abigor jsou pro mě kult jak noha. To platí stále, a to i navzdory skutečnosti, že zmiňovaná deska se stala prvním řadovým počinem Rakušanů, k němuž jsem si cestu úplně nenašel a jehož poslech mě zrovna dvakrát nebavil. Odstup tenhle dojem jenom potvrdil a dnes bych „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bez většího zaváhání označil za nejslabší dlouhohrající počin Abigor. Avizovaný návrat k nespoutanému a syrovému black metalu proběhl jen napůl, díky čemuž nahrávce chyběla atmosféra starých počinů, rafinovanost novější tvorby i autentičnost prostého primitivního námrdu. „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ tak nakonec mělo tolik ksichtů, až pořádně nevyužilo ani jeden z nich, a právě proto se pro mě jedná o černou ovci v diskografii Abigor. „Totschläger (A Saintslayer’s ... Gravesend – Methods of Human Disposal 29.3.2021 Sicmaggot  Newyorská trojice Gravesend prohání warmetalový zvuk nevídanou optikou. Subžánr jde obvykle ruku v ruce s tématy válečných běsů, jeskynní primitivity nebo čiré bestiality. Gravesend ovšem, s obligátně špičatým logem v zádech, konfrontují úskalí pouličního života, což kromě textů a vizuální tématiky stvrzují také chvilkové odskoky ke grindu a powerviolence – žánrech, který mají k volené tématice podstatně blíže. Ostny loga by vlastně mohly nahradit použité injekční stříkačky. Trio se poprvé výrazněji ohlásilo v roce 2020 pomocí EP „Preparations for Human Disposal“ a byť nabídlo příslib hudebního chlívu, něco mu chybělo. Nahrávka působila roztěkaně, skladby zněly útržkovitě, rozpracovaně, skoro jako teasery pro delší verze.
Decoherence – Unitarity 27.3.2021 H.  Pro dnešek se pokusím splatit jeden ze svých nejstarších dluhů vůči loňskému roku. Ono by se to sice neposralo, kdybychom zde recenzi na druhou desku britského projektu Decoherence, obzvlášť když debutu „Ekpyrosis“ z roku 2019 jsme zde věnovali, takže kapela by úplně zkrátka nepřišla ani tak. Na druhé straně, počínání Decoherence mi je sympatické a „Unitarity“ je podle mě dobrá nahrávka, takže svůj díl prostoru si zde zaslouží. Tím jsem vlastně hned zkraje propálil, jak o „Unitarity“ smýšlím, ale snad to nevadí. Máte-li to rádi stručně, tak svoje už vlastně víte. Jenom vám k tomu dodám, že „Unitarity“, potažmo Decoherence kompletně, by vás mělo v případě, že holdujete „sci-fi“ black metalu s chladnou kosmickou atmosférou a lehkým industriálním feelingem. Za takové konstelace hvězd (jak příhodné!) by ... Th1rt3en – A Magnificent Day For an Exorcism 26.3.2021 Dantez  Th1rt3en jsou novinkou v odvětví rap-rocku. Trio čítá rappera Pharoahe Monche, kytaristu Marcuse Machada a Daru Jonese za bicíma, který běžně mlátí pro Jacka Whitea. Nálepka rap-rock kvůli neblahé historii subžánru sice zavání, Th1rt3en naštěstí nepracují s přežitým soundem z devadesátek, který měli započnout i pochovat Rage Against the Machine. Hudba se více opírá o boom-bap. Produkce vychází zejména z undergroundového zvuku východního pobřeží. Ověřenou, byť trochu zpátečnickou rovnici obohacují zejména kytarové a perkusní aranže. Právě díky přiměřeného zahrnutí živých nástrojů zní „A Magnificent Day for an Exorcism“ svěže i tvrdě. Největší lákadlo projektu zůstává za mikrofonem. Pharoahe Monch je totiž jedním nejzdatnějších rapperů vůbec. Lyrika je precizní, flow podvratná, charakter prýští do všech stran.
ボリス – NO 24.3.2021 Cnuk  Ačkoliv je na Boris nahlíženo převážně jako na dronovou kapelu, jejich diskografie čítá všelijaké odbočky. Co ale mají jejich desky společného, je fakt, že je to vždycky přinejmenším zajímavé. Boris je těžké nějak jednoduše zařadit. Někdy jsou sotva prostupní, jindy zase až kýčovitě podbíziví. Kromě dronu a příbuzného sludge se už hodněkrát dostalo i na stoner a psychedelii, své neopomenutelné místo má v jejich rejstříku i post-rockově laděná tvorba, stejně jako ta noiserocková a své si užili i se shoegaze a samozřejmě také j-popem. V jejich rozsáhlém katalogu lze najít fakt všechno možné a rovnou se přiznávám, že ho celý nastudovaný nemám. Proto si pouze troufám odhadovat, že punkové album dosud složili jenom jedno, problémové „Vein“ z roku 2006.
Kragrowargkomn – Tma 21.3.2021 H.  Kragrowargkomn je název, který si nikdy v životě nedokážu zapamatovat. Jsem si tím natolik jistý, že jsem se ani neobtěžoval to zkoušet. Jasně, existují i větší extrémy jako třeba Paracocciblablabla, Eximperitusblablabla a podobné zvrhlosti, ale už Kragrowargkomn je na můj vkus dost krkolomné. Nebudu vám kecat, v celé následující recenzi to jméno hodlám poctivě kopírovat. Nemusíte se ale bát, do copy / paste mastery jsem dal hodně skill pointů, takže to určitě dopadne dobře. Menší ukázka mého kopírovacího mistrovství následuje hned vzápětí: Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn.
Napalm Death – Throes of Joy in the Jaws of Defeatism 20.3.2021 Cnuk  Napalm Death jsou klasici jak hovado. Jejich stylotvorné začátky si po právu užívají legendární status a ani s jejich pozdější tvorbou to není špatné. A tím myslím, že to není vůbec špatné, naopak, je to výborné. Napalm Death jsou jednou z mála kapel, která i po čtyřiceti letech fungování vydává řežby plnohodnotně srovnatelné s tím nejzásadnějším z jejich diskografie. Navíc naživo to ještě důrazně stvrzují. Alba „Scum“ a „From Enslavement to Obliteration“ má asi každý zapamatovaná jako strop a absolutní grindcorové povinnosti, ale i když začali Napalm Death v devadesátkách drhnout více do death metalu, vůbec nic ze svého kouzla a charakteristického zvuku neztratili. V případě pozdních desek z tohoto období se už dá mluvit o kvalitativním úpadku, protože třeba „Inside the Torn Apart“ rozhodně není tou plackou, kterou bych ... Necrophobic – Dawn of the Damned 17.3.2021 H.  V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí). Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.
Armored Saint – Punching the Sky 15.3.2021 Cnuk  Když v Británii vznikl heavy metal, Američané se ho nikdy nesnažili úplně kopírovat. Daleko raději se uchylovali k hledání vlastních cestiček. Zkoumali, jak by se na jeho základech dalo přijít s něčím novým a v čem všem by se daly posunout jeho dosavadní hranice ještě dále. Netrvalo dlouho a na světe byl thrash metal, glam metal nebo progresivní metal. Přesto ale i mezi Amíkama bylo pár nadšenců, kteří heavy metal brali jako vítěznou formu a o výrazné vylepšování nejevili velký zájem. To dalo za vznik takzvanému USPM, neboli United States Power Metal, což byl v podstatě heavy metal na steroidech. Klasickému britskému zvuku přidali na intenzitě, agresi a také teatrálnosti. Do extrému to zahnali Manowar, ovšem ne všichni se hned mazali olejíčky a navlíkali si kožené spoďáry. S touto formou heavy metalu se zkraje osmdesátých ... Cultum Interitum – Poison of Being 12.3.2021 H.  Dopředu bych si to asi netipnul, ale polští Godz ov War Productions nakonec loni patřili k těm nejzajímavějším metalovým labelům. Což o to, jejich činnost stála za sledování už předtím a taky už předtím vydávali zajímavé věci, ale v roce 2020 se jim to sešlo pěkně. K těm docela povedeným příspěvkům patří také „Poison of Being“, debutové album polské smečky Cultum Interitum. Ta se v letech 2017 až 2018 věnovala vydávání neřadových počinů, ale ve stejné době začala pracovat také na první řadovce, již společně vytvořil hlavní předák E za pomoci K. M. z Ars Magna Umbrae. Druhý jmenovaný ale Cultum Interitum v mezičase opustil a v době vydání „Poison of Being“ už v sestavě kapely nefiguroval.
Conway & Big Ghost Ltd. – If It Bleeds It Can Be Killed 9.3.2021 Dantez  Fanoušci rapového podhoubí v poslední době pozorně sledují uskupení Griselda. Label a crew zároveň hostí rappery, které spojuje zápal pro žánrovou striktnost, střídmý odstup od novodobého zvuku a vysoká produktivita. Po boku jmen jako Westisde Gunn, Benny the Butcher nebo Boldy James stojí Conway the Machine. Ani Conway u vydávání materiálu neotálí. Minulý rok stihl vydat dvě řadovky – špinavější „No One Mourns the Wicked“ po boku producenta Big Ghost Ltd. a uhlazenější „From King to a GOD“, která díky přístupnějšímu produkčnímu ladění zaznamenala dosud největší ohlas. „If It Bleeds It Can Be Killed“ navazuje na radikálnější „No One Mourns the Wicked“.
The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires 8.3.2021 Sicmaggot  Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí. Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností.
LIK – Avgrundspoetens flamma 6.3.2021 H.  Lik asi nepatří k nějakým hvězdám metalového nebe, ale když se řekne tenhle název, většina lidí si nejspíš představí právě deathmetalisty ze Stockholmu. V poslední pětiletce jsou docela aktivní, pravidelně vydávají alba na značce Metal Blade a před koronkou taky pilně koncertovali, takže asi nikomu nelze vyčítat, že si na ně vzpomene jako první. Vedle nich ale ve Švédsku existuje ještě jeden LIK, tentokrát psaný kapitálkami, protože nejde o „Mrtvolu“ ve švédštině, nýbrž zkratku Lekamen illusionen kallet. Tenhle projekt vznikl už před více jak dvaceti lety a stojí za ním Graav, jehož můžete znát díky Armagedda nebo Lönndom. Ten byl naopak v poslední desetiletce neaktivní, ať už kvůli osamělému pobytu kdesi v divočině nebo oplétačkám se zákonem.
Undeath – Lesions of a Different Kind 4.3.2021 Cnuk  Death metalu se v roce 2019 vedlo dobře. A to nejenom kvůli velkým albům Blood Incantation nebo Tomb Mold. Vyšla totiž také celá řada povedených demonahrávek, což jen poukazuje na to, jak rozsáhlou záležitostí probíhající deathmetalové obrození v posledních letech je. Na kazetách se představily spolky jako třeba Frozen Soul, Malignant Altar, Ossuary, Phobophilic, Sanguisugabogg nebo Sněť. Hned několik z nich se letos vytasí s dlouhohrající prvotinou, avšak newyorská kapela Undeath, která v onom roce 2019 nahrála rovnou dvě demíčka, si svůj studiový debut stihla odbýt ještě na podzim minulého roku. Z vyjmenovaných skupin to byli právě Undeath, kteří budili největší pozornost. Jejich stylové zaměření, si stejně jako u ostatních, bere hodně z dávných předobrazů od klasiků.
V/A – Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation 28.2.2021 H.  Kompilace „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ mi svým způsobem přijde jako dost odvážný počin. Za prvé, jak ostatně titul celé kolekce prozrazuje, jedná se o kompilaci, což podle mě obecně není zrovna disciplína, jejíž nakupování by se těšilo nějaké výrazné popularitě. Dále se jedná o kompilaci okrajových a optikou průměrného posluchače podivných žánrů, navíc ani žádných mezi sebou vyloženě příbuzných nebo podobných. „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ sbírá avantgardní spolky, progresivní death metal, noise i různé další kombinace zmíněných, případně i s vlivy dalších nezmíněných stylů. Na základě toho bych řekl, že „Jiná hudba“ není určena zájemcům o žánry, nýbrž zájemcům o nevšední muziku obecně a posluchačům s otevřenou myslí.
Bone Awl – An Obelisk Marks the Line 27.2.2021 Cnuk  Ten, který skřípe zuby a Ten, který drtí zuby. To jsou Bone Awl, hnusná primitivnost z Kalifornie, jejíž kořeny sahají do roku 2002. Do povědomí se dostali o pět let později, kdy vydali svoji studiovou prvotinu „Meaningless Leaning Mess“. Té předcházela záplava demíček či splitů nejrůznější kvality, ať už té hudební, nebo zvukové. Bone Awl jsou samozřejmě po všech stánkách totální špína, kterou tvoří xeroxovým black metalem stojícím na hardcorovém podstavci. „Meaningless Leaning Mess“ se povedlo obdivuhodným způsobem zachovat estetiku demo kazet a zároveň udělat ten pomyslný krok o stupínek výše, a obstát také jako regulérní studiová řadová nahrávka. I proto byla tak ceněna a chválena. Svištící činely a noisový přepal vůbec nevadil, naopak produkce prostě plně odpovídala materiálu.
Dark Buddha Rising – Mathreyata 25.2.2021 H.  Finští Dark Buddha Rising se v poslední pětiletce (vím, že mi to nevychází, ale mentálně furt žiju v roce 2020 a tradičně mi bude chvíli trvat, než si zvyknu… obligátní přepisování poslední cifry v roku jistě znáte taky) zrovna dvakrát nepřetrhnou s vydáváním nových věcí. Až do desky „Inversum“ z roku 2015 dokázali držet pravidelné tempo a minimálně co dva roky pouštěli ven novou řadovku; ve svých počátcích dokonce co rok. Od „Inversum“ nicméně začali vydávat sporadicky. V roce 2018 hodili do světa povedené EP „II“ a výpravný vinylový box „The Black Trilogy“, ale jinak nic. Jedním dechem ale musím dodat, že okolo probíhala hromada dalších aktivit. V průběhu let vycházely nové počiny Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Convocation nebo Hexvessel, tedy dalších skupin, v nichž se členové Dark Buddha ... Kharàce – Dakhalè 23.2.2021 H.  Prvním raw black metalem, jejž jsem si v roce 2021 prohnal ušima, se stala deska „Dakhalè“ italského projektu Kharàce. No, a protože nejsem jouda, který potřebuje si nechat všechno pro sebe (ostatně jedním z hlavních důvodů, proč jsem celou tuhle hovadinu začal dělat, bylo právě to, že jsem neměl s kým kecat o muzice, tak jsem to začal blít na internet), rozhodl jsem se vás s touhle slastnou novinkou také obeznámit. „Dakhalè“ pro Kharàce znamená první nahrávku vůbec, takže tady nemáme moc o čem povídat. Zkusme tedy sestavu. Za skupinou stojí Marchosias, jehož dále můžete najít za bicími v Gelkhammar, což je další raw black metal z Itálie. Tentokrát se nicméně jedná o klasickou kapelu s tříčlennou sestavu.
Idles – Ultra Mono 19.2.2021 Cnuk  Když jsem zde psal v roce 2018 o Idles poprvé, ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se už o necelé dva roky později mohli se svou novou deskou nacházet na vrcholu britského žebříčku prodejnosti. Přesně to se ale přihodilo jejich aktuální nahrávce „Ultra Mono“. Humbuk kolem nich panuje už od dob prvotiny „Brutalism“, a jak vidno, stále sílí. Nedá se říct, že by to bylo nezaslouženě a navíc se to netýká pouze Idles. Britské ostrovy v posledních letech zažívají díky kapelám jako Algiers, black midi, Fontaines D.C., The Murder Capital, Girl Band, Savages, Shame nebo Squid znovuobjevení post-punku. Těžko v tuto chvíli říct, jestli to znamená další významnou ostrovní vlnu, ale některá z těchto jmen určitě stojí za pozornost. K těm nejvýraznějším a troufám si tvrdit také nejlepším patří Idles.
Cryo Depth – Monolith 17.2.2021 H.  S dnešní recenzi bych mohl potěšit ty z vás, kdo máte v oblibě minimalistickou šumící muziku. Jestli vám jsou tyhle věci proti srsti, tak můžu hned takhle na začátku říct, že byste se měli Cryo Depth vyhnout obloukem, protože vás to neuspokojí a ta muzika vám bude připadat jako strašná nuda, kde se nic neděje. Velké motivy, melodie nebo zapamatovatelné linky tady nenajdete ani pod lupou. Bandcamp projektu humorně tvrdí, že Cryo Depth pochází z Antarktidy, ale – pozor, teď přijde překvapení – není to pravda. Za Cryo Depth ve skutečnosti stojí Olga, která pochází z Běloruska. Své počiny začala pod touhle hlavičkou pouštět do světa loni a jako první šlo o skladbu „Alarm Call 1986“.
|
