Al Ard – Al Ard 14.10.2018 H.  Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit. Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.
Runespell – Order of Vengeance 13.10.2018 H.  Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“. V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.
Bongripper – Terminal 12.10.2018 Cnuk  Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků. Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji.
Decline of the I – Escape 11.10.2018 H.  Francouzský projekt Decline of the I, za nímž stojí lidé s portfoliem kalibru Merrimack, The Order of Apollyon, Malhkebre nebo Vorkreist, se v minulosti prezentoval dvěma dlouhohrajícími deskami „Inhibition“ (2012) a „Rebellion“ (2015). Obě byly skvělé. Jednalo se o chytrou blackmetalovou modernu s vytříbeným smyslem pro tvorbu silných momentů a husté atmosféry. A přesně to samé, jak co do formy, tak co do kvality, jsem očekával i od letošní novinky „Escape“. Pozitivní zprávou je, že „Escape“ předešlé tvorbě Decline of the I ostudu rozhodně nedělá. Francouzům se i napotřetí daří držet vysokou laťku a opět předkládají svůj lákavý náhled na soudobý black metal říznutý francouzskou dekadencí ve vytříbené formě.
Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze 9.10.2018 Cnuk  Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět. Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má.
Ritual Aesthetic – Wound Garden 8.10.2018 H.  Na „Decollect“, první desku zámořské formace Ritual Aesthetic, vzpomínám docela v dobrém. Nejednalo se sice o nějaký vyložený zázrak, ale rozhodně to byla fajn placka, která měla své momenty a pár dost povedených tracků. Hitovky jako „Orchid Incestus“ nebo „Something to Know You By“ si tu a tam s chutí pustím a párkrát jsem od sepsání recenze otočil i celou nahrávku. Nakonec jsem tedy vlastně i vcelku rád, že jsem si album stihl koupit ještě v první digipackové stokusové edici vydané na dnes již nefunkční značce Juggernaut Music Group (shodou náhod svou činnost ukončila půlroku po vydání „Decollect“). Rozhodně šlo o mnohem důstojnější muziku než ta mizérie, kterou na posledních počinech předvádějí Dawn of Ashes, s nimiž jsou Ritual Aesthetic trochu personálně spojeni (za Ritual Aesthetic stojí Sean Ragan ... Voïvod – The Wake 7.10.2018 Cnuk  Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimo to také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je ... DungeönHammer – Infernal Moon 6.10.2018 Cnuk  V hudební historii se objevilo několik význačných kapel, které přišly s tak signifikantním stylem, že novým skvadrám stojí za to i po mnoha desetiletích znovu tahat prastaré postupy zpět na zemský povrch a založit na jejich základě svou tvorbu. Takovými kopáči jsou i DungeönHammer. Ti se roku 2009 rozhodli vzít do rukou krumpáče a vydat se na hřbitov osmdesátkových demáčů oživit ducha doby formování extrémního metalu. DungeönHammer se skládají ze dvou kamarádů, co si přezdívají R. (bicí) a E. (kytary, zpěv). Přestože první je z Nizozemí a druhý z Francie, potkali se na studiích v italském Miláně. Nedlouho po založení kapely vydali postupně dvě splitka, první s Rust, druhé s Purgatör, a už tam bylo jejich směřování jasné.
Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch! 2.10.2018 H.  Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti… L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů. Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu.
Messa – Feast for Water 30.9.2018 H.  Italský kvartet Messa se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Osobně jsem tu před dvěma lety recenzoval debutové album „Belfry“, které bylo dost fajn. Nevzpomínám si na něj jako na nějaký zázrak, ale matně si vybavuji, že jsem té nahrávce zpočátku nemohl přijít na chuť, ale po troše snahy se mi nakonec zalíbila a vylezl z ní moc příjemný dřevní doom s retro patinou a ambient-dronovými vsuvkami. Když jsem si ale nyní přečetl svou dobou recenzi, říkám si, že jsem tehdy „Belfry“ nejspíš poněkud nadhodnotil. Nemohu totiž tvrdit, že bych se k němu zpětně vracel, což nepochybně značí, že to až taková pecka nebyla. Pozitivně naladěná vzpomínka nicméně zůstala, takže jsem se ani nebránil poslechu druhé dlouhohrající desky Messa. Počin s názvem „Feast for Water“ je venku už nějakou dobu, ... BVDK – Religare 29.9.2018 H.  Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.
Idles – Joy as an Act of Resistance 28.9.2018 Cnuk  Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula. Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“.
Cosmic Church – Täyttymys 27.9.2018 H.  Cosmic Church patří k formacím, u nichž se mi velmi zamlouvá vizuální stránka. Na mysli tím mám především éru předchozího alba „Ylistys“ z roku 2013, jeho obal i přidružené fotografie. Na nich je lídr a jediný člen Luxixul Sumering Auter v krvavě rudé kutně v zasněžené krajině. Jednoduché, a přitom působivé. Vkusné a nepřepálené, a přitom ctící estetiku a myšlenkové proudy žánru. Což je obzvláště u něčeho jako black metal velmi důležité, možná důležitější, než si mnozí myslí. Jakkoliv mi stylizace „Ylistys“ přijde o kousek silnější, podobně pozitivně nakonec mohu hovořit i o vizuálu letošního počinu „Täyttymys“. Na něm se vrací rudá kutna (ostatně ne poprvé, viz třeba minialbum „Vigilia“ z roku 2015), tentokrát ovšem v lese či nějaké bažině. Opět to každopádně vypadá skvěle.
Koniec pola – Cy 26.9.2018 H.  Polská avantgarda umí být vysoce zajímavá, o čemž jsme se ostatně na našich stránkách přesvědčili již nejednou. Najde-li se ovšem další pozoruhodná kapela z daného ranku, milerád takové poskytnu prostor. A to o formaci s názvem Koniec pola rozhodně platí! Protentokrát by tedy měli zbystřit ti z vás, kdo máte netradiční přístup k hudbě, žánrově nejednoznačné kontury a zvuk jakožto umění. Pětice Koniec pola má svou sestavou návaznost i na polský black metal respektive na jeho větev, která je sama o sobě otevřena experimentování a hledání vlastních cestiček v žánru. Jmenovitě zde najdeme členy skupin Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Licho nebo Strzępy. Se skupinou však spolupracoval i Nihil (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba) a o mix s mastering se postaral Piotr Gruenpeter z Thaw a Mentor.
Alice in Chains – Rainier Fog 24.9.2018 Cnuk  Člověku se to ani nezdá, ale William DuVall už má na kontě stejně desek s Alice in Chains jako Layne Staley. Tedy nutno podotknout, že pouze těch dlouhohrajících. Staley se samozřejmě zapsal i na EPčka „Sap“ a „Jar of Flies“ nebo živáky v čele s „MTV Unplugged“, což jsou v grungovém žánru absolutní povinnosti, ale co se týče klasických řadovek, jedná se jenom o tři, takže to nebylo zas tak nedostižitelné. O dorovnání se postarala placka „Rainier Fog“, která spatřila světlo světa ke konci srpna. Vydání prvního návratového alba „Black Gives Way to Blue“ bylo událostí, a rázně ukázalo, že Alice in Chains na to pořád mají. Samozřejmě se najdou i tací, co namítají, že bez Staleyho to už nemá smysl, že jen hrabou prachy a jejich sláva má zůstat navždy v devadesátkách. Já si ... H E X – H E X 23.9.2018 H.  Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory). Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst.
Cultes des Ghoules – Sinister 20.9.2018 Metacyclosynchrotron  Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace. Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat?
King Dude – Music to Make War To 18.9.2018 H.  Zdá se mi obliba amerického písničkáře, který si říká King Dude, mezi metalovým publikem v posledních letech docela zásadně roste. Jistou roli v tom nejspíš bude hrát i skutečnost, že poslední alba Thomase Jeffersona Cowgilla, jak se tenhle borec jmenuje vlastním jménem, vycházejí pod značkou Ván Records. Nebo že se King Dude nebojí spolupráce s metalovými kapelami, viz třeba společné splity s (Dolch) nebo Urfaust (asi ne náhodou jde v obou případech o formace vydávající pod stejnou firmou). Nebo třeba hned dvě spolupráce s Chelsea Wolfe, jejíž popularita mezi metalovým posluchačstvem rovněž výrazně roste. Nicméně tím stěžejním důvodem dle mého názoru bude skutečnost, že ačkoliv nemá King Dude po formální hudební stránce s metalem společného prakticky nic, jisté estetické i emoční aspekty se dost podobají. Například určitá dekadence, která jeho ... Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1 17.9.2018 H.  Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid. Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.
A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes 16.9.2018 Sicmaggot  Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž. Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující ...
|
