Bowelfuck – Fragments 10.6.2018 H.  Vlastně by mě docela zajímalo, proč se Bowelfuck jmenují zrovna Bowelfuck. Střevní mrd, Vnitřnosťošuk nebo jakýkoliv jiný vtipno-překlad, jaký lze vymyslet – zní mi to strašně humorně. Nejsem si ovšem jist, zdali to byl záměr, jelikož muzika skupiny rozhodně nezní jako nějaká standardní tupa-tupa prča, kde je to jen o nadhledu a kamarádském pogování. Tím nechci vzbudit dojem, že by se snad na druhé řadovce „Fragments“ nacházelo něco nestandardního v rámci žánru. Střevní mrd Bowelfuck totiž drtí agresivní grindcore ve stylu kapel jako třeba Rotten Sound nebo Nasum. Pokud tedy máte zmiňované formace rádi a album jste doposud neslyšeli, možná by vás mohlo zajímat, jelikož „Fragments“ s přehledem plní veškeré stylové náležitosti, a to v kvalitě, která není úplně zanedbatelná.
Nortt – Endeligt 3.6.2018 H.  Vzpomínám si, že když jsem svého času narazil na Nortt poprvé, zastihla mě muzika tohoto dánského projektu poněkud nepřipraveného. Stalo se to v jistém období mé posluchačské kariéry, kdy jsem žil v přesvědčení, že metal má hrát kurva nahlas a kurva rychle, jinak to není metal, ale vyměklá pičovina pro sráče. Je nad slunce jasné, že nikoho s takovou filozofií nemůže Nortt uspokojit ani za mák. Zcela neuspokojen (bez dvojsmyslů, pokud možno) jsem tedy tuhle záležitost na delší dobu odložil. Nortt jsem dokázal docenit až později, kdy jsem propadl tehdy aktuálnímu albu „Galgenfrist“. Člověk musí být v dočista jiném rozpoložení – a tím nemyslím pouze aktuálním chvilkovém, ale obecné posluchačské chutě a choutky – aby si tuhle ultra pomalou a temnou tryznu pořádně vychutnal. Jak ... Insanity Cult / Isolert – Towards the Great Dissolution 28.5.2018 H.  Řecko se řadí k baštám metalové Evropy. Místní scéna patří k těm velmi zajímavým, může se pochlubit množstvím kvalitních undergroundových formací a místní legendy se mohou pyšnit unikátním soundem, jejž s oblibou nazýváme helénským (black) metalem. To samozřejmě neříkám vůbec nic nového nebo objevného, ale opakování je matka moudrosti. Nikdy nezaškodí si to zopakovat. Obzvlášť když se to tak hezky hodí jako úvod dnešní recenze… Dnes se totiž v našem (téměř) každodenním putování po metalovém podzemí vydáme právě do této jihoevropské země. Důvodem výletu jsou dvě řecké smečky Insanity Cult a Isolert, které nejenže obě vlastní název začínající na samohlásku „I“, ale – a to nás nyní zajímá především – také sdílejí společný split s názvem „Towards the Great Dissolution“.
Negative Self – Control the Fear 26.5.2018 Cnuk  Na světě je spousta kapel, které jsou ve své tvorbě naprosto odevzdány svým vzorům a nehodlají na tom nic měnit. Snad už při samotném formování musí proběhnout diskuze, že cílem je znít jako tahle a tahle skupina. Pravda, nejedná se o žádnou větší tvůrčí invenci, ale zároveň není moudré hned něco takového odsoudit. Kolikrát se totiž může jednat o zdařilou „poctu“, což je ještě lepší v případě, kdy už daný idol neexistuje nebo se napodobovanému stylu nadále nevěnuje. Přesně to je případ dnešní recenze, tedy „Control the Fear“ od Negative Self. Těm šéfuje Andreas Sandberg, známý to švédský suicidaolog. Nejprve se legendám z Venice přibližoval s kapelou Dr. Living Dead! odkud před pěti lety odešel a založil právě Negative Self, kteří dá se říci pokračují ve stejném směřování.
Turnstile – Time & Space 25.5.2018 Cnuk  Turnstile platili za docela zavedenou kapelu už v minulých letech, kdy měli na kontě jednu dlouhohrající a dvě krátkohrající desky. Vše však dostalo nový rozměr se zájmem Roadrunner Records. Ti se nejprve v září 2016 postarali o vydání EP „Move Thru Me“ a také znovuvydání debutu „Nonstop Feeling“. To hlavní však přišlo letos v únoru, kdy na konci měsíce spatřila světlo světa nová deska s názvem „Time & Space“. Tahle pětičlenná partička z východního pobřeží USA se věnuje hardcoru New Yorského střihu, ale nutno napsat, že značně po svém. „Time & Space“ obsahuje třináct skladeb vtěsnaných do pětadvaceti minut. Album je ozvláštněno tím, že se na něm nachází různé mezihry, až by se dalo říct blbosti, jako třeba tituly „Bomb“ a „Disco“.
Dimmu Borgir – Eonian 23.5.2018 H.  Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným zavíráním očí nad reálnou situací… Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a ... Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots 22.5.2018 Cnuk  V poslední době se toho kolem Stone Temple Pilots dělo až až, jenom bohužel ani ne tak z hlediska tvorby jako spíš personálií. Poté, co byl v roce 2013 definitivně vyhozen původní zpěvák a hlavní poznávací faktor kapely Scott Weiland, našla skupina náhradníka, kterým nebyl nikdo menší než Chester Bennington z Linkin Park. Ten si však po dvou letech uvědomil, že by se měl více věnovat své domovské kapele, a tak byli Stone Temple Pilots opět bez hlasu. Co víc, 3. prosince 2015, tedy zhruba měsíc po odchodu Benningtona, si Weiland namíchal doslova smrtelný koktejl alkoholu, prášků a kokainu a byl nalezen mrtvý. Takže veškeré zvěsti o jeho návratu k Stone Temple Pilots záhy uhasly. V létě minulého roku byl zase nalezen oběšený Bennington, s nímž už se tedy ... Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates 21.5.2018 H.  Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď. O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 ... Portal – Ion 20.5.2018 Cnuk  Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka. S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam ... My Live Evil – Próra v tyči 16.5.2018 H.  V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní. Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort ... Neige et noirceur – Vent fantôme 15.5.2018 H.  Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu. Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.
Degial – Predator Reign 13.5.2018 Metacyclosynchrotron  Furt si říkám, že bych se měl čerstvým nahrávkám věnovat důkladněji, ale čas a jistá lenost jsou příčinou, že v aktivním lovu polevuji a důležité desky, které mi nebyly podstrčeny pod nos, objevuji až s jistým časovým odstupem. Naštěstí skutečně kvalitní věci obvykle úplně nezapadnou a pozornost kumulují pomalu, ale jistě. Švédští Degial nejsou ani zdaleka tím nejhlubším undergroundem, jejich nosiče jsou dobře distribuované a vychází pod kvalitním labelem. Místní příslušnost (Uppsala) a z toho vyplývající vazby na veleznámé kapely dále znamenají, že objev Degial je pro mnoho lidí vzdálen jen pár kliknutí. Přesto mi přijde, že se o kapele moc nemluví, alespoň u nás ne. Kapelu jsem díky labelové příslušnosti registroval s první deskou „Death‘s Striking Wings“, ale když zrovna píšu tenhle odstavec, nevybavím ... Porenut – Manifest 12.5.2018 H.  Protože o slovenské formaci Porenut na našich doposud nepadla jediná zmínka, dovolím si dnešní povídání vzniknuvší ku příležitosti vydání sedmipalcového singlu „Manifest“ začít trochu zeširoka, abych kapelu ve stručnosti představil. Čtveřici tvoří lidé, pro něž Porenut není jediným želízkem v undergroundovém ohýnku. Kupříkladu zakladatel Porenut se dále angažuje v Satanic Vomit a hrával v živé sestavě Warmarch, s nimiž (a dále ještě s Caeremoni) Porenut ostatně sdíleli i koncertní kazetové splitko „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ z roku 2015. Bubeník Svjatogor zase hrával v relativně známých Nevaloth, než se skupina rozpadla, a věnuje se i grafice.
Drudkh – Їм часто сниться капіж 9.5.2018 H.  Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí. Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát ... Grave Upheaval – (untitled) 7.5.2018 Metacyclosynchrotron  Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout. Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco ... Blasphemy – Victory (Son of the Damned) 6.5.2018 Metacyclosynchrotron  Normálně bych se s rehearsal nahrávkou dávno zavedené kapely nezahazoval, ale teď udělám výjimku. Demo „Blood Upon the Altar“ a debut „Fallen Angel of Doom“ blackmetalových skinheads Blasphemy z Kanady lze směle postavit naroveň styčným žánrovým nahrávkám, jako jsou „I.N.R.I.“, „Under the Sign of the Black Mark“, „A Blaze in the Northern Sky“, „Ritual“, „Hvis lyset tar oss“ nebo „In the Nightside Eclipse“, když vyjmenuji aspoň nějaké, které krásně podtrhují rozmanitost žánru už v jeho počáteční podobě. Skandinávští puristé mohou samozřejmě namítnout, že Blasphemy s black metalem nemají nic společného, jelikož mají příliš blízko k raným Carcass nebo Blood, ale tyhle disputace odložíme a zde budeme kapelu považovat za blackmetalovou. Ovšem důvodem, proč tady o Blasphemy píšu, není jejich příslušnost k nejzákladnějšímu žánrovému kánonu, ... Crawl / Leviathan – Split 4.5.2018 H.  Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila. Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal.
Ieschure – The Shadow 3.5.2018 H.  Sice už máme květen léta Páně 2018, ale pořád vidím hromadu zajímavých nahrávek z loňského roku, které jsem doposud nestihl zrecenzovat. K některým stále stojí za to se vrátit i s takovým odstupem – v některých případech je to jen kvůli splnění slibu napsání recenze, ale u jiných v tom má prsty čistě kvalita či přinejmenším zajímavost předkládaného materiálu. Dnes to bude ten druhý případ. Zkusím začít trochu zeširoka a předem se omlouvám za srovnání, které za okamžik použiju. Pokud vás znechutí. Nenechte se jím odradit… V posledních měsících a jednotkách let válcuje metalová média Myrkur. Dle mého skromného názoru vykonstruovaný neupřímný projekt, jenž k mému údivu sklízí ovace. Zpravidla od těch, kteří black metalu zřejmě příliš nerozumí – hovoří o svěžím přístupu, o ženském pohledu na žánr, bla bla bla… Skoro mi přijde, jako ... Rûr – Rûr 2.5.2018 H.  Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem. Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. ... Thaw – Grains 30.4.2018 H.  Thaw na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2013, kdy vydali svůj bezejmenný dlouhohrající debut, s nímž se okamžitě zařadili mezi nadějné formace alternativních odnoží black metalu. Od té doby už ale něco málo času uplynulo a Thaw se během těch několika málo let na takzvané scéně – oné pověstné abstraktní entitě, o níž všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je – dokázali etablovat a vybudovat si slušné jméno. Jejich čtvrtá řadovka už tedy nepřichází jakožto neznámý počin, který může jen překvapit, nýbrž jako nahrávka, na niž dost lidí čekalo a také od ní dost očekávalo… Na Thaw je sympatická přinejmenším jedna věc – Poláci nestojí na jednom místě a s každým novým albem zkoušejí něco jiného. Asi bych ani neřekl, že svůj výraz posunují nějakým ...
|
