Recenze

  • HHY & The Macumbas – Beheaded Totem

    17.4.2019

    H.

    HHY & The Macumbas - Beheaded Totem

    Občas se stává, že člověk potřebuje hodně času, aby nějaké muzice přišel na chuť. Album se musí nechat dozrát, aby si konečně sedlo a odhalilo své skutečné kvality, a když se to povede, mnohdy to přináší tuze sladké ovoce v podobě přátelství na dlouhou dobu. Osobně mám takové situace rád. Cenit si na nich lze nejen toho finálního požitku, nýbrž celého procesu objevování. Pak jsou tu ale i další, ve finále vlastně neméně lákavé případy, kdy nějaká skupina představuje tak zvláštní a specifický sound, že se hned při první zkoušce zaryje pod kůži a člověk prakticky okamžitě ví, že tohle je ono, že tady se prostě děje něco zvláštního, co chce poslouchat. Nemám tím na mysli chytlavou nebo hitovou hudbu, která útočí na první signální, rychle se zalíbí a stejně ...

  • Xibalba Itzaes – Ah Tza Xibalba Itzaes

    15.4.2019

    H.

    Xibalba Itzaes - Ah Tza Xibalba Itzaes

    Dovolím si tvrdit, že mexické Xibalba nebo také Xibalba Itzaes lze řadit mezi kultovní skupiny, kde slovo „kultovní“ neznačí všeobecnou popularitu, nýbrž velkou oblibu v úzkém specifickém okruhu lidí. To mi na Xibalba Itzaes sedí jako ulité, protože se svým debutem „Ah Dzam Poop Ek“ se myslím zapsali nejen do análů žánru, ale i do srdcí mnohých blackmetalových fans. Xibalba vznikli v době, kdy v Norsku byla u moci mafie druhé blackmetalové vlny provázené hořením kostelů a kdy české žánrové legendy jako Master‘s Hammer, Root nebo Törr měly na kontě své první dlouhohrající desky. Až na to, že Xibalba operovali daleko od hlavního dění, mimo dosah většiny posluchačů – z Mexika. Ani to jim ovšem nezabránilo, aby natočili už zmiňovanou skvělou desku „Ah Dzam Poop Ek“ (1994).

  • Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

    13.4.2019

    H.

    Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

    Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their Tongues z Moriesových věcí sleduji asi nejpozorněji. Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“

  • Theudho – De roep van het woud

    12.4.2019

    H.

    Theudho - De roep van het woud

    Theudho patří k těm skupinám, jež z nějakého důvodu vnímám jako stálice, které se na scéně pohybují už strašně dlouho, jako kdyby „odjakživa“. Skutečnost je nicméně taková, že tahle belgická formace za sebou ještě nemá ani dvacet let existence, byť se k nim nezadržitelně blíží. Na každý pád lze ale myslím bezpečně prohlásit, že za dobu svého působení si Theudho dokázali nějaké jméno vytvořit. Přesto si jich třeba mladší příznivci metalové hudby nemuseli doposud úplně všimnout, ačkoliv před x lety stálo všechno pohansky-metalové, kam lze zařadit i Theudho, na vrcholu popularity. Jenže Theudho tomu moc zas tolik nedají a posledních několik let o nich nebylo prakticky slyšet. Aktuální deska „De roep van het woud“ vyšlo celých šest let po předchozím „When Ice Crowns the Earth“, což sice samozřejmě není ...

  • The Dark Red Seed – Becomes Awake

    9.4.2019

    H.

    The Dark Red Seed - Becomes Awake

    King Dude je jméno, jež už asi není třeba představovat. Tenhle týpek si v průběhu let vysloužil zasloužený ohlas a já věřím, že všichni z vás mají přinejmenším povědomí o tom, kdo to je. Trochu záludnější už ale bude otázka na jeho doprovodnou kapelu. Nechci vás samozřejmě nijak podceňovat, ale hádám, že tady už se většina lidí chytat nebude. A přesto v ní lze najít zajímavé muzikanty… Jedním z nich je i kytarista Tosten Larson, jenž prostřednictvím svého osobního projektu The Dark Red Seed jasně ukazuje, že má co říct i bez svého známějšího parťáka. V sestavě jej doplňuje ještě Shawn Fleming, který se také mihl u Kinga Dudea, konkrétně se podílel na jeho desce „Songs of Flesh & Blood – In the Key of Light“ z roku 2015.

  • Svartidauði – Revelations of the Red Sword

    8.4.2019

    Sicmaggot

    Svartidauði – Revelations of the Red Sword

    Začínat recenzi na islandský black metal povídáním o islandském black metalu je asi to největší klišé, jaké lze v posledních letech vysypat z rukávu, když člověk píše recenzi na islandský black metal, ale zrovna u druhého alba Svartidauði se to vcelku hodí. Důvod je vcelku jednoduchý. Zdá se mi, že to jsou právě Svartidauði, kdo se mohutnou, ne-li tou největší měrou postaral o to, že se z islandského black metalu stal během pár let takový malý fenomén, jenž hodně nahlas promluvil do žánrového dění, přestože se v reálu jedná jen o pár kapel, v nichž navíc pořád dokola hrají pořád ti samí lidé. O Svartidauði bych si dovolil tvrdit, že tuhle vlnu spustili. Ne snad, že by byly první, kdo na Islandu vyndal na veřejnost nějaké blackmetalové album. Ale vysoká úroveň jejich debutu „Flesh Cathedral“ ...

  • Jeden kmen – Mlha

    5.4.2019

    H.

    Jeden kmen - Mlha

    Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek. Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím ...

  • Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

    4.4.2019

    Metacyclosynchrotron

    Ultra Silvam - The Spearwound Salvation

    Když se Shadow Records vrátili před pár roky na scénu, tak jsem od labelu Marcuse Teny z Triumphator očekával, že se pokusí opětovně zachytit blackmetalovou jiskru z přelomu tisíciletí, kdy kapely jako zmínění Triumphator, Funeral Mist, Watain a Malign braly esenci žánru smrtelně vážně, plodily výtečné nahrávky a prostě black metal bez přehánění obrodily. Shadow Records tehdy vydali třeba přelomová EP „Fireborn“ a „Devilry“, druhé album Sorhin, nějaké elpíčka Marduk a v kamenném obchodě labelu se slézala smetánka tehdejší scény. Jistě se tam děly zajímavé věci, neboť v roce 2001 policajti v obchodě provedli z nějakého důvodu razii a Tena šel sedět. Každopádně Shadow Records jsou teď silnější než dřív a kromě novinek Mephorash, Ofermod nebo Heretic Cult Redeemer vydali i jednu z nejfanatičtějších nahrávek posledních let, sedmipalec „Deathtrip Transcendence“ švédských ...

  • Triumvir Foul – Urine of Abomination

    3.4.2019

    Cnuk

    Triumvir Foul - Urine of Abomination

    Pánové říkající si Ad Infinitum a Cedentibus mají podle Metalového archívu docela napilno. Jejich nejznámějším stanovištěm je zcela nepochybně blackmetalový Ash Borer založený před deseti lety, ale kromě této kapely působili a působí v několika dalších formacích, mezi které patří také Triumvir Foul. Ten dali dohromady roku 2014 a stihli pod jeho hlavičkou vydat dvě řadovky a nyní také už dvě EPčka, z nichž nejnovější je „Urine of Abomination“, předmět dnešního povídání. Triumvir Foul se už od svých začátků věnují death metalu značně animálního střihu. Jak už to u podobného ražení bývá, jsou tu slyšet podtóny black metalu, je to vysoce agresivní, tvrdé a intenzivní. Prostě něco na styl Teitanblood a podobných smeček. Mým nejoblíbenějším počinem od těchto drtičů z amerického Portlandu je jejich ...

  • Bloody Lair – Warhate

    2.4.2019

    H.

    Bloody Lair - Warhate

    Bloody Lair nikdy nebyli kapelou, jejíž hudba by mi zrovna imponovala. Nebudeme si nic nalhávat, parta okolo kytaristy Lorda Obsta vždycky hrála spíš blackmetalový průměr. A nemusíme to prodlužovat nebo chodit kolem horké kaše – průměr je to i nadále, na čtvrtém dlouhohrajícím albu „Warhate“. Jestli lze na Bloody Lair něco ocenit, je to spíš buldočí zápal, s jakým Lord Obst tuhle smečku táhne neúnavně dál. I když se sestava kolem něj neustále mění („Warhate“ zase nahrával někdo úplně jiný než „Behind the Gates of Terror“), i když se Bloody Lair nikdy nedokázali prosadit do širšího povědomí českých posluchačů metalu. To je mi vlastně docela sympatické.

  • Devil Master – Satan Spits on Children of Light

    31.3.2019

    Dantez

    Devil Master - Satan Spits on Children of Light

    Trend amalgamace černého kovu s téměř jakýmkoliv dalším žánrem se v posledních letech šíří jak smrad. Na povrchu je toho hodně překryto našedlou shoegazovou mlhou nebo přehozeno post/progresivním potahem. Žánr fundamentálně vystavěný na základech, které měly odolat všemu přijatelnému a hezkému, je dnes často vypulírovaný a vítaný s otevřenou náručí. Zda je to špatně, nebo ne, nechť si rozhodne každý sám. Ne všechny fúze se však snaží black metal okleštit o původní filosofii. Naopak. Existuje nemálo případů, kdy kapely berou inherentní černý hnus a přidáním další ingredience se jej snaží posílit. To lze dobře vidět zejména u projektů, které zasazují black metalové fluidum do kontur punku a grindu. Za zmínku stojí poslední počiny skupin jako Slavehouse, Ritual Knife nebo Raw Moon.

  • Inculter – Fatal Visions

    28.3.2019

    Cnuk

    Inculter - Fatal Visions

    Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok. Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus.

  • Kalmen – Funeral Seas

    27.3.2019

    H.

    Kalmen - Funeral Seas

    Psychedelickou muziku mám osobně dost rád. Kdybych si musel, jestli je mi milejší psychedelický rock nebo psychedelický black metal, ani bych nemusel váhat moc dlouho, abych upřednostnil rockovou variantu, což možná leckoho překvapí, ale když na to přijde, ani psychedelickou formou black metalu vůbec nepohrdnu a vlastně mě mrzí, že tato není běžnější. Pokud tedy na nějakou takto onálepkovanou formaci narazím, moc rád ji zkusím. Jako třeba německé Kalmen. Ti jsou jako psychedelic black metal označování běžně, ačkoliv oni sami na svém profilu svůj styl nazývají spiritual black. Tak jako tak, oba pojmy vzbuzují očekávání nějakého silně atmosférického požitku, který nebude klouzat jen po povrchu a vydá se pořádně do hloubky, kde se nechají nalézt ty nejvytříbenější posluchačské požitky.

  • Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

    26.3.2019

    Cnuk

    Truchło Strzygi - Nad którymi nie czuwa żaden stróż

    O polské rouhače Truchło Strzygi jsem poprvé zavadil minulý rok, kdy vydali svojí prvotinu „Pora umierać“. Už ta se mi zamlouvala, ale tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být klidně ještě lepší. Na pokračování se nemuselo dlouho čekat, v únoru se totiž kvarteto ozvalo znovu, a to prostřednictvím ípka nazvaného „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“. Když si člověk prohlédne obálku „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“, případně i promo fotky a videoklipy skupiny, zřejmě každému začnou na mysl vyskakovat nejrůznější asociace se známými extrémně metalovými kapelami; Bathory, Blasphemy, Goatlord, Mayhem nebo snad Sodom? Takový mišmaš hudba Truchło Strzygi rozhodně není, ale tato poznámka spíše poukazuje na to, jak se tu hledí na velikány a zavedené zvyklosti, protože to se právě odráží i v hudbě samotné.

  • Cantique lépreux – Paysages polaires

    24.3.2019

    H.

    Cantique Lépreux - Paysages polaires

    Byl jsem přesvědčen, že s Cantique lépreux jdu prakticky na jistotu. S black metalem z kanadské provincie Québec mám moc dobré zkušenosti a věřím, že ani zdaleka nejsem sám. Tahle oblast je narvaná výbornými smečkami, ať už jde o syrovější vichřice anebo atmosférické rozjímavější věci. Cantique lépreux spadají do té druhé sorty. A i když jsem jejich debut „Cendres célestes“ z roku 2016 neslyšel, byl jsem na „Paysages polaires“ docela zvědavý a vlastně jsem se na poslech i těšil. Důvodů by se našlo hned několik… Jeden z nich už jsem vlastně zmínil. Některé kombinace žánrů a zemí původu má člověk zaškatulkované jako obecně dobré věci, takže neváhá podívat se po dalších podobných. Očekávání podpořila i skutečnost, že v Cantique lépreux působí jeden člen Forteresse, což je pro mě jedna z předních québeckých blackmetalových formací.

  • Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

    21.3.2019

    H.

    Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

    Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení. Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel.

  • Omgeving – Wijde wijdte

    19.3.2019

    H.

    Omgeving - Wijde wijdte

    Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil. Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože ...

  • Boy Harsher – Careful

    18.3.2019

    Dantez

    Boy Harsher - Careful

    Cesty YouTube jsou nevyzpytatelné. Zejména v momentech, kdy se prsty chytnou do proudu jedné z těch spirál, které táhnou skrze nejrůznější výjevy, od porodů do vody přes fetišistické kostýmové techtle až po obskurní a někdy vydařené hudební počiny. Přesně takto jsem zakopl o Boy Harsher. Bezstarostně proklikávám nejrůznější tracky ze sfér EBM, post-punku a synthwavu. Po chvíli na mě z doporučení čumí obskurní rudý cover s kolosální cifrou zhlédnutí. Šlo o singl „Pain“, který se momentálně pyšní číslem čítajícím něco nad 5 milionů posluchačů. Naštěstí pro interpreta je věc poměrně vhodným reprezentantem jeho typického zvuku. Valí se na nás chytlavý minimalistický synťák opředený o mělké hlukové prvky, strojové bicí a éterický vokál.

  • Kommandant – Blood Eel

    17.3.2019

    H.

    Kommandant - Blood Eel

    Dokážu si představit, že kapela jako Kommandant bude mnohým ležet v žaludku hned na první pohled. Válečná stylizace, textová tématika, totalitní atmosféra… Kommandant rozhodně nejsou kapelou, která by byla „závadná“ ve smyslu propagace ilegálních světonázorů, ale i přesto si myslím, že podobně třaskavá kombinace takové image a filozofičtějšího pojetí konceptů jako právo silnějšího, bude na citlivější jedince působit jako rudá barva na býka. Nicméně se tu kurva bavíme o extrémním metalu, tudíž mi přijde naprosto v pořádku, že jej nehrají hodní kluci a pro hodné kluky. Kdo si chce hrát na metalové vojáky a nezlobit, ať si jde pustit Sabaton, že jo. Jednu věc si ale dovolím tvrdit docela s jistotou. Ať se na stylizaci Kommandant díváte jakkoliv, musíte uznat, že to vypadá setsakra impozantně. Schválně si projeďte nějaké ...

  • Haiku Funeral – Decadent Luminosity

    15.3.2019

    H.

    Haiku Funeral - Decadent Luminosity

    Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou. „Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy