Recenze

  • Phobiatic – Fragments of Flagrancy

    2.12.2014

    Skvrn

    Phobiatic - Fragments of Flagrancy

    Pakliže bych měl ve všech recenzích a následně i číselných hodnoceních vycházet z ryze technické stránky, tedy z parametru opírajíího se o instrumentální zručnost aktérů, s trochou nadsázky by se z mých devítek a desítek staly nějaké trojky, potažmo čtyřky. Ne, že by to takhle fungovalo vždycky a třeba takový mistr by se Ihsahn hodně divil, co to tady mektám, ale záměrem bylo naznačit, že mnohem raději než skladatelsky nezvládnuté splácanině dám přednost desce se srdcem, byť technicky zaostávající. A jelikož beru technickou propracovanost při hodnocení desky až za jeden z prostředků vyjádření nápadů, není těžké říct, že přetechnizované věci bez myšlenky se v mém přehrávači neohřejí nadlouho. Vím, že je trochu nefér recenzovanou nahrávku poslat do kopru hned v prvních odstavcích, ale věřte, že mírnější a řekněme diplomatičtější slova bych pro úvod hledal stěží.

  • Darkspace – Dark Space III I

    30.11.2014

    H.

    Darkspace - Dark Space III I

    Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.

  • Manu Armata – Surpass the Master

    30.11.2014

    Thy Mirra

    Manu Armata - Surpass the Master

    Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž.

  • Streetmachine – Kult

    29.11.2014

    Kaša

    Streetmachine - Kult

    Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011. Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili.

  • Narrow House – Thanathonaut

    29.11.2014

    H.

    Narrow House - Thanathonaut

    V dnešní recenzi si představíme jednu ukrajinskou skupinu, která sice není příliš známá, ale rozhodně si myslím – a klidně to řeknu už takhle na začátku, abyste věděli, že tyhle žblepty má výjimečně cenu číst – že stojí za to, aby jí člověk věnoval trochu svého času. Ta kapela se jmenuje Narrow House a ona deska, jež mě k tomuto tvrzení přinutila, se zase jmenuje “Thanathonaut”. Pojďme na věc… Skupina původně začala pod názvem Funestum, nicméně pod touto hlavičkou toho moc nestihla, protože se záhy rozpadla, aby nedlouho poté (konkrétně v roce 2009) začala znovu právě jako Narrow House (nejde tedy přímo o přejmenování).

  • Ofdrykkja – A Life Worth Losing

    28.11.2014

    H.

    Ofdrykkja - A Life Worth Losing

    Projekt Ofdrykkja ze švédského města Västerås se objevil zdánlivě zničehonic. Lidé, kteří za ním stojí, za sebou nějaké hraní v jiných skupinách mají, nicméně se jedná o lokální kapely, o nichž stejně nikdo z nás nikdy neslyšel, a některé z nich toho stejně nenahrály víc než nějaké to demo. Podle dostupných informací někteří mají členové Ofdrykkja spíš delší kariéru v sanatoriích, psychiatrii, vězení a drogovém opojení. Takže tedy další DSBM projekt z mnoha, řekne si člověk? Jenže ono ne a právě tohle ne je velice důležité. Ofdrykkja totiž není póza, ale autentická záležitost, okolo níž se na zkrvavené podlaze válí injekční stříkačky, zatímco vedle v místnosti umírá kamarád na předávkování a za dveřmi čeká deprese.

  • Godflesh – A World Lit Only by Fire

    27.11.2014

    Atreides

    Godflesh - A World Lit Only by Fire

    Justin K. Broadrick patří mezi největší osobnosti hudební scény. Ne možná té mainstreamové – jeho osoba se sice odpíchla v Napalm Death, s odchodem z grindové mlátičky se však jeho hudební směřování ubralo docela jiným směrem. Když pominu všechny vedlejší projekty, dojdu ke dvěma jménům – Jesu a především Godflesh, jednomu z prvních industrial metalových uskupeních, v němž zpočátku působil s basákem G. C. Greenem a Paulem Nevillem. Nechci vás tu moc mučit historickým okénkem, takže budu stručný. Po nějakých šesti řadovkách dali roku 2002 Godflesh světu vale. Green odešel a Broadrick kapelu z osobních důvodů pohřbil, aby následně založil Jesu (což je mimochodem název poslední skladby z posledního alba před rozpadem kapely) coby svůj balzám na bolavou duši. Nicméně jsou to čtyři roky, kdy se s Greenem rozhodli tuhle notně ...

  • Flyleaf – Between the Stars

    27.11.2014

    Ježura

    Flyleaf - Between the Stars

    I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku “7th Symphony” finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout. Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce.

  • The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek

    26.11.2014

    Atreides

    The Moon and the Nightspirit - Holdrejtek

    Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.

  • Dark Fortress – Venereal Dawn

    25.11.2014

    H.

    Dark Fortress - Venereal Dawn

    Dark Fortress je skupina, která funguje už docela dlouhou dobu, odjela již nejednu koncertní šňůru, má na kontě už poměrně slušné množství nahrávek – a dlužno dodat, že v podstatě všechny jsou velice kvalitní – a také již nějakých pár roků vydává pod křídly poměrně velké firmy Century Media Records. Přesto všechno mi tak nějak nepřijde, že by se Dark Fortress podařilo vyloženě prorazit do širokého povědomí metalové obce a stále zůstávají na pozici skupiny, jež je sice zkušená a jistě má svou fanouškovskou základnu, do první ligy (myšleno co do věhlasu, což nutně nemusí implikovat také kvalitu) se jim však dostat prozatím nepodařilo. Ptát se na to, zdali to nová deska “Venereal Dawn” změní, je poměrně zbytečné, protože si myslím, že se vcelku solidní jistotou ...

  • Averze – Nikdy nevěř davu

    23.11.2014

    Kaša

    Averze - Nikdy nevěř davu

    Není pro recenzenta jednodušší způsob, jak si připravit půdu pro další průběh recenze, než danou kapelu v krátkosti představit. Je to sice klišé jako prase, ale začněme tedy tím, že pětičlenná Averze pochází ze Žďáru nad Sázavou a její vznik se datuje ke konci roku 2011, takže o vyloženě zkušenou partu na první pohled nejde. Nicméně pohled na jména kapel, s nimiž jsou členové Averze spojení, už vzbuzuje větší naděje, protože se mezi nimi najdou i skvělí folk metaloví Žrec. V roce 2013 se kapela prezentovala třemi skladbami, které můžeme najít rovněž na debutovém albu “Nikdy nevěř davu”, jež vzniklo koncem loňského roku ve studiu Shaark, které je zárukou technicky dobře odvedené práce. To by na formální úvod mohlo stačit. Navíc, další informace se mi vyštrachat nepodařilo, takže to stačit musí.

  • Sólstafir – Ótta

    22.11.2014

    H.

    Solstafir - Otta

    Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí. Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu

  • At Dusk – Anhedonia

    22.11.2014

    H.

    At Dusk - Anhedonia

    At Dusk je projekt, jehož jméno asi nebude v našich končinách příliš známé. Největší undergroundoví nadšenci sice mohli zaznamenat třeba dva roky starý split se slovenským kolegou Koronasem a jeho Korium, ale jestli se díky tomu někomu podařilo At Dusk zaregistrovat, byl úspěšnější než já, protože já osobně jsem se k téhle skupině dostal až s příchodem letošní desky “Anhedonia”. Každopádně, At Dusk je jednočlenným projektem z Kalifornie (onen muzikant si říká Korihor, pokud vás to zajímalo), který funguje nějakých pár let (ale ne zas tak moc dlouho) a za tu dobu stihl vydat několik splitů, obligátní demosnímek a letos ještě jednu kompilačku, na níž se s jednou výjimkou objevily už dříve vydané songy.

  • Defying – Nexus Artificial

    21.11.2014

    Atreides

    Defying - Nexus Artificial

    Víte, kde je Olsztyn (či Olštýn, chcete-li)? Nevíte? Nu, pokud jste trochu bystřejší, tak byste mohli alespoň tipnout Polsko. Pokud jste tak učinili, velmi překvapivě jste si tipli správně. Já o tomhle městě slyšel prvně v životě, i když podle tety Wikipedie má historii docela bohatou. V dnešní recenzi je ale mnohem důležitější fakt, že z něj pochází čtyřčlenná smečka Defying. Pokud jste o ní doposud neslyšeli, vůbec nic se neděje, protože já, stejně jako o jejich domovském městě, taky ne. A když se podívám na dostupné informace, nemůžu vám to mít za zlé, protože prakticky cokoliv zajímavého chybí. Něco málo najdete na jejich Bandcampu, ale Facebooková stránka se tváří jako leklá ryba.

  • Whispers in Crimson – Suicide in B Minor

    21.11.2014

    Zajus

    Whispers in Crimson - Suicide in B Minor

    Když se říká, že hudba stmeluje, mnohé asi napadne, že je to jeden z těch typických bullshitů, který bez ohledu na realitu může vypustit z úst snad jen stárnoucí rocker, zatímco rovná kreditkou lajnu koksu na zádech striptérky, či snad mladá popová hvězdička, kterou by bez týmu vizážistů, stylistů, producentů, skladatelů a promotérů znal jen Venca z vedlejší vesnice. Prostě fráze bez obsahu. Jenže co když na ní něco alespoň vzdáleně pravdivého opravdu je? Co si většina Evropanů vybaví při představě Íránu? Tipuji, že islám, sebevražedné atentátníky a ženy zahalené od hlavy k patě. Málokdo si vzpomene na Teherán, patnáctimilionovou moderní metropoli na kraji kolébky zemědělství, kde, jako ve většině Íránu, žijí lidé jako vy a já a kde si ženy oblékají čádor asi stejně často jako Moravanky kroj.

  • Grausame Töchter – Glaube Liebe Hoffnung

    20.11.2014

    H.

    Grausame Töchter - Glaube Liebe Hoffnung

    Grausame Töchter jsou dozajista kapelou, u níž ani nepotřebujete slyšet její muziku, abyste se o ni hned začali zajímat. Je to totiž jedna z těch skupin, které předchází už jejich pověst něčeho, co se nevidí na každém rohu a co bychom z obecného hlediska klidně mohli pojmenovat jako kontroverzi. Nejvíc v tomto ohledu samozřejmě vyčnívá vizuální složka, v jejímž rámci Grausame Töchter páchají věci, díky nimž rozhodně není od věci je označovat například škatulkou fetish EBM. Byly doby, kdy jste byli kontroverzní jen tím, že jste byl chlap a měli dlouhé vlasy. Pak jednoho krásného dne přišli Black Sabbath, kteří na vnitřní obal svého legendárního debutu umístili obrácený kříž, a hned to byli kacíři.

  • Albez Duz – The Coming of Mictlan

    19.11.2014

    H.

    Albez Duz - The Coming of Mictlan

    Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz… Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér.

  • Exodus – Blood In, Blood Out

    18.11.2014

    Kaša

    Exodus - Blood In, Blood Out

    Začněme klasicky zeširoka tvrzením, že zámořským thrashovým legendám Exodus se v uplynulé dekádě nevedlo zas tak zle. Počínaje jejich návratovým albem “Tempo of the Damned” si následné počiny u kritiků i fanouška nevedly úplně marně. Jasně, nějaké výtky se vždycky našly a nejsilněji byly slyšet u příležitosti vydání “Shovel Headed Kill Machine”, které nefungovalo tak, jak by mělo, ale třeba poslední dvě alba “Exhibit” série, “The Atrocity Exhibition… Exhibit A” a “Exhibit B: The Human Condition”, byly velmi dobré ukázky exodusovsky neurvalého thrash metalu pojatého v rozmáchlejším stylu, protože pětice kolem Garyho Holta se nebála ani delších kompozic blížících se deseti minutám hrací doby. S novicem u mikrofonu, jehož se chopil do té doby neznámý Rob Dukes, kapela opět začala nabírat jistotu a vše tak vypadalo takřka idylicky.

  • Sanctuary – The Year the Sun Died

    17.11.2014

    Kaša

    Sanctuary - The Year the Sun Died

    Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové Sanctuary – Jim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat. Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died”

  • Wömit Angel – Holy Goatse

    17.11.2014

    Ježura

    Womit Angel - Holy Goatse

    Důvody, proč si redaktor vezme na recenzi nějaké album, můžou být různé. Znáte to – oblíbená kapela, nenáviděná kapela, potenciálně zajímavá kapela… určitě toho bude víc. V případě Wömit Angel a jejich druhého alba “Holy Goatse” je ten důvod poměrně zřejmý – když nic jiného, díky poetickému názvu můžete aspoň recenzi uvést bez delšího přemýšlení. Oukej, to je možná maličko nadsazené (i když ne moc), ale ať už je to jak chce, pravdou zůstává, že když nějaká deska takhle okatě vykřikuje do světa, že si její obsah s nějakou mravností asi hlavu moc lámat nebude, je zde solidní potenciál k obstojné zábavě.


Od hudebních fandů pro hudební fandy