Recenze

  • Preludium – Redemption

    17.10.2014

    Skvrn

    Preludium - Redemption

    Úvod dnešního povídání zasvětím jednomu srovnání. Byť to může leckterým znít až kacířsky, boom Behemoth si dovolím přirovnat k tomu, co se dělo před několika lety kolem Dimmu Borgir. Oba spolky se vypracovaly v komerčně úspěšné kapely a dokázaly tak představit extrémní metal širšímu obecenstvu, přičemž především pozice Behemoth je ve své domovině takřka neohrozitelná. Naši severovýchodní sousedé však měli z několika ohledů cestu mnohem trnitější. Polské silně věřící obyvatelstvo je v otázce náboženství často zcela nekompromisní a minimálně z toho hlediska to měla Nergalova smečka rouhačů složitější. K tomu si přidejme ještě jeden fakt. Norsko bylo od počátku zčernalých věků vedeno za Mekku (v dnešní době získává toto sousloví zcela nový rozměr) black metalu. Do Polska se tato hudba dostala až o pár let později a tehdejší scéna nevykazovala sebemenší ...

  • Black Autumn – Losing the Sun

    17.10.2014

    Skvrn

    Black Autumn - Losing the Sun

    Ačkoliv se black metal vyhřívá na výsluní mého žánrového žebříčku oblíbenosti, rozhodně se nedá říct, že bych bezbřeze vyhledával všechny jeho nové přírůstky, kterými je denodenně obohacován. Jakmile se však ona novinka tváří alespoň trochu zajímavě a nekonvenčně (samozřejmě vzhledem k žánrovým standardům, black metal je sám o sobě nekonveční až až), neváhám a desku s potěšením protočím. Tentokrát jsem měl štěstí a jedna taková věc doputovala i k nám do redakce. Netvrdím, že projekt Black Autumn na své desce výrazně vybočuje ze zajetých kolejí, ale i tak jde o poměrně zajímavou záležitost, která si své poslechy zaslouží. Uskupení Black Autumn spatřilo světlo světa již kolem roku 1995 a od počátku bylo vedeno jako dvoučlenný projekt v čele s protagonisty M. Krallem a TH. První veřejné nahrávky byly vydány na přelomu tisíciletí, přičemž ...

  • Unisonic – Light of Dawn

    16.10.2014

    Ježura

    Unisonic - Light of Dawn

    Když před dvěma lety Unisonic vydali svůj eponymní debut, podařilo se jim přesně to, v co doufali snad všichni fanoušci Michaela Kiskeho dlouhé roky – nahrát povedenou desku, která nejen že zpečetila Kiskeho návrat na metalovou scénu, ale také dokázala, že když se chce, i v 21. století jde podle keeperovského receptu vyrobit zcela současný a svěží materiál. Na obloze melodického metalu tak jasně zazářila další hvězda a bylo jen otázkou času, kdy tenhle all-star team zúročí úspěch debutu dalším řadovým zářezem. Ten čas je tady. “Light of Dawn” pokračuje přesně tam, kde “Unisonic” skončilo, a i přes lehkou obměnu studiového personálu jede dál bez jakýchkoli viditelných změn – poněkud svérázným motivem přebalu počínaje a soundem nahrávky konče.

  • Monolith – Dystopia

    16.10.2014

    Kaša

    Monolith - Dystopia

    Povídání o Monolith nelze začít jinak než u vlny retro kapel, které se svou hudbou snaží vzkřísit 70. léta. Ať už bychom jako přední zástupce tohoto trendu, který nemalým způsobem promlouvá do aktuálního dění na rock/metalové scéně, označili rockové Graveyard, doomovější Witchcraft, heavy metalové The Sword nebo naopak psychedelické mágy Kadavar, tak bychom pokaždé skončili u jednoho jediného jména. Black Sabbath. Některé kapely se k jejich odkazu hlásí více, jiné zase méně, nicméně dopad asi nejvlivnější kapely heavy metalu je dodnes znatelný a u těchto spolků to platí dvojnásob. A právě Monolith jsou jednou z kapel, která do tohoto ranku zapadá snad ještě víc než všechny ostatní, se kterými jsem se doposud setkal, ale k tomu se ještě dostaneme. Nejdříve troška suchých faktů o Monolith. Tahle trojice vznikla v německých Brémách v roce 2010 ...

  • Exodia – Hellbringer

    15.10.2014

    Kaša

    Exodia - Hellbringer

    Španělská pětice Exodia vznikla v roce 2009 ve Valencii a od té doby šíří zkázu skrze svou variaci agresivního thrashe. Prosté jako facka a přesto všeříkající informace, protože aniž bych chtěl tuto partu nějak hanit, tak nic zajímavého za tímto jménem nehledejte. Exodia se rozhodla, že nemá cenu snažit se spasit svět novátorskou verzí dávno vymyšleného, ale místo toho se při své skladatelské seanci otočili směrem ke svým kořenům a výsledkem je tak jižanským temperamentem nasycený agresivní thrash metal, ovšem s tím rozdílem, že Exodia se nebojí sáhnout po melodických nápadech a umně je do své hudby zakomponovat, aniž by to znělo nepřirozeně. Asi se nehodí mluvit o vyloženě melodické thrash metalové formaci, protože řízné kytary, které jsou jako bruska ve stylu Exodus a Kreator, jsou hlavním pojivem desítky skladeb

  • Abigor – Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man

    14.10.2014

    H.

    Abigor - Leytmotif Luzifer

    Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského ...

  • Mastercastle – Enfer [de la bibliothèque nationale]

    13.10.2014

    Ježura

    Mastercastle - Enfer

    Není tomu zase tak dávno, kdy jsem z italské metalové scény registroval maximálně tak Lacuna Coil a Rhapsody of Fire a o zbytku jsem neměl nejmenší ponětí. Několik let otročení pro Sicmaggot mě však v tomto odvětví vzdělalo celkem slušně, takže mě dnes vědomí, že mi na stole přistála nahrávka italské kapely, nikterak nevzrušuje, a pokud je to navíc nahrávka power metalová, nastupuje spíš obezřetnost a lehká skepse, která těžkne úměrně tomu, jak klišovité prvotní znaky dotyčné dílo vykazuje. No, a když na mě takhle zbyla novinka “Enfer ” od kapely jménem Mastercastle, klišé na mě z toho ne pokukovalo – ono se na mě přímo drze šklebilo. Jasně, řekne si rozumný člověk, že se kapela jmenuje poněkud praštěně a název její desky v sobě ...

  • Mystical Fullmoon – Chthonian Theogony

    13.10.2014

    H.

    Mystical Fullmoon - Chthonian Theogony

    Italské trio Mystical Fullmoon na první pohled působí velice zajímavým dojmem. V první řadě je to škatulka avantgardního black metalu, což u mě osobně v podstatě vždy vzbudí pozornost, v druhé řadě to ovšem může být i obal aktuální desky “Chthonian Theogony”, který se mi upřímně líbí. Zároveň se ani není třeba lekat toho, že je novinka teprve druhým albem kapely (tím prvním byl počin s velice stručným názvem “Scoring a Liminal Phase – Ten Strategies for Postmodern Mysticism” z roku 2009), protože i přes nepříliš velký počet dlouhohrajících nosičů jsou Mystical Fullmoon zkušenou formací, jež má na křížku už dvě dekády a v níž hrají samí ostřílení borci. Papírově tedy vše vypadá skvěle, je však otázkou, jak je na tom výsledná realita… Realita vlastně vypadá úplně v pohodě a ...

  • Empyrium – The Turn of the Tides

    12.10.2014

    Ježura

    Sice nemám o hudebních obzorech čtenářů našeho plátku úplně skromné představy, ale přesto si na úvod dnešní recenze dovolím kapelu nejprve představit, a to možná trochu zevrubněji, než zde bývá zvykem. Empyrium totiž patří k těm méně známým, ale mezi zasvěcenci o to uctívanějším kapelám, které dělají undergroundové hudbě tu nejlepší vizitku. Empyrium je jedním z projektů německého muzikanta Markuse Stocka známého zejména pod pseudonymem Ulf Theodor Schwadorf (dále působí třeba v The Vision Bleak, Noekk nebo Ewigheim), ke kterému se v roce 2002 přidal Thomas Helm (Noekk) a dotvořil tak sestavu, která je od té doby pro Empyrium zcela zásadní. V roce 2006 kapela ohlásila ukončení činnosti ale o čtyři roky později se zase pomalu začala probouzet k životu, a definitivní probuzení přišlo letos v létě, kdy Empyrium vydali mnohými ...

  • Kilmara – Love Songs and Other Nightmares

    12.10.2014

    H.

    Kilmara - Love Songs and Other Nightmares

    Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že muzika španělské formace Kilmara je docela obyčejná – a to takovým způsobem, že si nezaslouží nic jiného než docela obyčejný začátek recenze. A lze snad vůbec vymyslet obyčejnější úvod než představení samotné kapely? Formálně vzato nejsou Kilmara žádní zelenáči, kteří sotva vzali kytary do rukou. Ve skutečnosti mají za sebou už víc jak dekádu, pod původním názvem Jadde dokonce ještě o něco více. Tento název však vydržel jen pár let a pár demáčů, po nichž se barcelonský kvintet přejmenoval právě na Kilmara a zanedlouho se pustil i do natáčení dlouhohrajících placek. Ty v minulosti vyšly celkem dvě (“Hunting Dreams” v roce 2007 a “Don’t Fear the Wolf” v roce 2010), na něž letos na jaře Španělé navázali třetí plackou s názvem “Love ...

  • Dysangelium – Holykaust

    11.10.2014

    Kaša

    Dysangelium - Holykaust

    Pro člověka, jenž českou death metalovou scénu sleduje jen okrajově, i když výstižnější by bylo říct, že ji nesleduje takřka vůbec, může být i mladá a relativně úspěšná skupina, jejíž debutové album sklízelo veskrze pozitivní reakce, naprosto neznámou partou, o jejímž fungováním neměl doposud ani to nejmenší ponětí. A protože správně tušíte, že tím neznabohem, který se na domácí metalové scéně orientuje jen opravdu zběžně, je má maličkost, tak můžu poodkrýt, že tou druhou částí skládačky, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, je pardubická formace Dysangelium, která letos vydává své druhé album “Holykaust”. Tato pětice klasického nástrojového obsazení o dvou kytarách, baskytaře, bicích a growlingu vznikla někdy v roce 2011 a debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat, protože ve vlastním nákladu si jej ...

  • AOV – Act of Violence

    11.10.2014

    Kaša

    AOV - Act of Violence

    Víte, je čím dál těžší vymýšlet stále nové a nové úvody na recenze stále stejných death/thrashových metalových kapel, aby člověk nevypadal omezeně a nepsal stále totéž, ale v tomto případě jsem si řekl, že nemá cenu to lámat přes koleno, protože u takhle průměrného materiálu vlastně ani není nutné vymýšlet něco neotřelého, protože stejně bych hned v dalším odstavci začal dané kapele vyčítat nepůvodnost a generičnost materiálu a celá má snaha by tak přišla vniveč. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal, kdyby to nebyli právě AOV, u nichž jsem si řekl, že to v jejich případě nemá cenu. A důvod? AOV jsou totiž jedním z klasických případů mladé, úderné metalové party, která toho na zkušenostech zatím moc nepobrala, ale naproti tomu se s tím nemaže ...

  • Soulnerve – The Dying Light

    10.10.2014

    Zajus

    Soulnerve - The Dying Light

    V krajních extrémech dokážeme alba rozdělit na dva druhy. První jsou taková, jejichž podstatu můžeme popisovat tisíci slovy (a že to často děláme), a přesto nejsme schopni zachytit ani zlomek toho, co při poslechu sami pochopíte za pár minut. Druhou skupinou pak tvoří desky, které byste svedli zrecenzovat na jednom řádku vyjmenováním kapel, u kterých jejich autoři hledali inspiraci. Ačkoli je první cesta těžší jak pro muzikanta, tak pro recenzenta, jsou to právě tyto desky, které milujeme a kvůli kterým hudbu posloucháme. “The Dying Light” však spadá do druhé kategorie, a tak bych mohl recenzi uzavřít slovy: Atreyu, All That Remains, Avenged Sevenfold, Shadows Fall. Bohužel recenze, která se vejde do 666 znaků, není asi moc hodnotná sama o sobě, tudíž musíme ještě chvíli laborovat o detailech. ...

  • Goatwhore – Constricting Rage of the Merciless

    9.10.2014

    H.

    Goatwhore - Constricting Rage of the Merciless

    Goatwhore ještě nefungují tak dlouho, aby se o nich mohlo hovořit jako o veteránech, ani omylem však nefungují tak krátce, abychom mohli mluvit o začátečnících. Tahle neworleanská smečka okolo kytaristy Sammyho Pierra Dueta jednoduše spadá do ranku kapel, které už nějaké zkušenosti posbíraly a dají se bez problémů označit jako stálice scény. Až doposud pánové stříleli desky v přesném rozmezí tří let, ale v případě svého šestého dlouhohrajícího záseku tuto tradici poprvé porušili, když s “Constricting Rage of the Merciless” přicházejí již po dvou letech… Ono dva a tři roky možná není zas až tak extrémní rozdíl, ale čistě z formálních důvodů by někoho mohlo napadnout, jestli se zkrácení přestávky mezi jednotlivými alby nějak podepsalo na kvalitě nového materiálu.

  • The Shell Collector – Medusa

    9.10.2014

    Atreides

    The Shell Collector - Medusa

    Mladých a nadějných kapel není nikdy dost a upřímně, když se mi dostane do pracek debutující smečka, jakou jsou třeba právě The Shell Collector, dá se říct, že to je pro mě tak trochu čest. Dlouhohrající prvotina je prostě první pořádný zápis, první sex, úspěšně zdolaná maturita nebo tak něco. Do jisté míry unikum, ačkoliv to ještě nutně neznamená, že musí stát za řeč. Zároveň je to nasazená laťka, kterou se kapela do budoucna zavazuje překonat, vyzdvihnout ještě o něco výš, nebo alespoň obejít a vydat se jinou cestou, když to nepůjde jinak. V tom horším případě alespoň napravit pošramocený první dojem. To ovšem neplatí v případě dnes recenzované prvotiny “Medusa” z dílny dvou velmi nadějných Italů, Enrica Tiberiho a Manuela Coccii. Dobře, nutno přiznat, že úplný debut ...

  • Accept – Blind Rage

    8.10.2014

    Kaša

    Accept - Blind Rage

    Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den. Co však čert nechtěl, ...

  • Twilightfall – The Energy of Soul

    8.10.2014

    Kaša

    Twilightfall - The Energy of Soul

    Twilightfall je jedna z těch kapel, od kterých jsem toho už v předstihu moc nečekal. Není to sice zrovna fér přístup, ale tak to prostě je. Znáte to, pustíte si ukázku nějaké desky a alespoň rámcově jste schopni říct, jestli vás to teoreticky může oslovit nebo naopak. A “The Energy of Soul” je z těch případů, kdy jsem si říkal, že upřímnou radostí asi skákat nebudu, ovšem i tak jsem byl schopný album přijmout a klidně si jej užít. Z technického hlediska se “The Energy of Soul” nic moc vytknout nedá, ale je tady jedno velké subjektivní mínus, které v mých očích i takhle vypiplanou desku sráží. O co jde? Je to zatraceně umělé a neosobní. Protože nepředpokládám, že Twilightfall jsou výrazně profláknuté jméno, tak ...

  • Abaddon Incarnate – Pessimist

    7.10.2014

    Stick

    Abaddon Incarnate - Pessimist

    Po delší době mi ve složkách promo CD přistálo album i od jiné smečky než polské. Těch se za poslední dobu urojilo požehnaně a já se nestačil divit, kolik že těch kapel (mnohdy i hodně dlouho fungujících) se na území našich sousedů nachází. Tahle recenze se však pohybuje na trochu odlehlejším kousku země na západ od našich hranic. Svoji hudbu totiž posílají Abaddon Incarnate až Irska, konkrétně z Dublinu. Album “Pessimist” je jejich již pátým dlouhohrajícím počinem po dvaceti letech existence. Jeho vydání se protentokráte zhostil label Candlelight Records, který je obecně dobře známý. Vždyť pod jejich křídly vychází či vycházela zářivá jména na metalovém kolbišti. Za všechny zmíním pár spolků, ať už současných či bývalých. Jsou mezi nimi například 1349, Anaal Nathrakh, Blut Aus Nord či Emperor. Co by mohlo čtenáře na začátek zaujmout, je fakt, ...

  • The Atlas Moth – The Old Believer

    7.10.2014

    Atreides

    The Atlas Moth - The Old Believer

    Osobně zastávám heslo, že dobrého sludge není nikdy dost, a z daného žánru, který je sám o sobě dost široký, se snažím vstřebávat co největší množství kvalitního materiálu, kterého je v poslední době čím dál víc. Když ale nepočítám sludge/drone/doomové existence, osobně jsem si největší zálibu našel v kapelách, které bahnitý sludge mísí se silnou, podmanivou atmosférou, přičemž takhle z hlavy mě napadají třeba Year of No Light nebo dosti specifická domácí scéna v čele s Drom. O Američanech The Atlas Moth jsem již v minulosti párkrát slyšel a víceméně jsem jen čekal na příležitost k prvnímu rande, kterým se nakonec stala, nepřekvapivě, letošní deska “The Old Believer”. Nemusím asi připomínat, že jsem byl zvědavý, co na mě vykoukne s tím, že se nechám překvapit. Vzhledem k žánru člověk může člověk tak nějak ...

  • John 5 – Careful with That Axe

    6.10.2014

    Zajus

    John 5 - Careful with That Axe

    “Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna 5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně. Byť jsem to řekl již v dost nápadných ...


Hradby Samoty VII.

Od hudebních fandů pro hudební fandy