Recenze

  • Slipknot – .5: The Gray Chapter

    13.11.2014

    H.

    Slipknot - 5 The Gray Chapter

    Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park. Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry ...

  • Philm – Fire from the Evening Sun

    12.11.2014

    Kaša

    Philm - Fire from the Evening Sun

    Aniž bych k trojici Philm chtěl být nějak neuctivý, nebo dokonce snižovat její kvality, tak si dovolím tvrdit, že tím hlavním lákadlem, který k jejich hudbě přilákal drtivou většinu posluchačů (vím, o čem mluvím, protože já bych o tuhle partu jinak zřejmě vůbec nezavadil), je personální účast Davea Lombarda v řadách kapely. Tento thrash metalový drtič, který nabouchal ta nejlegendárnější alba Slayer, se po svém odchodu/vyhazovu z kapely soustředí právě na experimentálnější stránku metalové hudby a poněkolikáté ukazuje, jak variabilní hráč to je. Vzpomeňme příkladně na uskupení Fantômas, k němuž mají Philm v několika ohledech relativně blízko, nicméně druhé regulérní album “Fire from the Evening Sun” není ani zdaleka tak šílené jako kterákoli z desek Fantômas a pohybuje se v rovinách klasičtěji pojaté progresivní hudby.

  • Audrey Horne – Pure Heavy

    11.11.2014

    Kaša

    Audrey Horne - Pure Heavy

    Když loni norští hard rockeři Audrey Horne vydávali své čtvrté studiové album “Youngblood”, jednalo se pro mé uši o velkou neznámou. Na rozdíl od mnohých českých fandů mi tohle jméno neříkalo nic ani v souvislosti s jejich opakovanou účastí na festivalu Masters of Rock, na který už řadu let nejezdím, takže mě ten jejich upřímný a šlapavý rock mile zaskočil. Nyní, po roce a půl, už je situace jiná. “Youngblood” mě chytlo natolik, že jsem si během té doby naposlouchal i zbytek diskografie a k Audrey Horne se pravidelně vracím. No, a protože už můžu říct, že špatné album tato pětice během svého fungování ještě nevydala, tak novinka “Pure Heavy” se s příchodem na svět ocitla ve světle relativně velkých očekávání.

  • At the Gates – At War with Reality

    10.11.2014

    Kaša

    At the Gates - At War with Reality

    Když se severští death metaloví velikáni At the Gates dali před čtyřmi lety dohromady ve své nejslavnější sestavě, bylo to pro žánrové příznivce něco jako výbuch menší atomovky. Ačkoli se nejednalo o první znovuzrození a navazovalo se na setkání o tři roky starší, tak patnáct let od poslední studiovky to i vzhledem k takovému jubileu vyznívalo v otázce studiového alba o něco slibněji. Přestože se v té době o reunionu této pětice z Göteborgu, která stála na začátku 90. let u zrodu melodického death metalu, hovořilo jako o návratu čistě koncertním, tak s nadcházejícím personálním rozkolem spřízněných The Haunted se začalo vznášet ve vzduchu mnohem víc. Nyní už můžeme říct, že naštěstí nezůstalo jen u živého počinu “Purgatory Unleashed – Live at Wacken”, který zmapoval vystoupení kapely na svátku tvrdě metalové hudby, ale poslední studiovka “Slaughter of the Soul” se po téměř dvaceti letech ...

  • Falloch – This Island, Our Funeral

    10.11.2014

    Atreides

    Falloch - This Island, Our Funeral

    Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu. Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem ...

  • Progres 2 – Dialog s vesmírem

    9.11.2014

    Zajus

    Progres 2 - Dialog s vesmírem

    Nejsem žádný velký fanda českého předrevolučního bigbítu. Většina z kapel, které jsou dodnes považovány za národní legendy rockové hudby, mě nechává chladným a některé považuji za vyloženě přeceňované. Dobu, kdy tato hudba vznikala, jsem ostatně nezažil na vlastní kůži a se vším jsem se seznamoval až se značným odstupem. Pokud bych však měl jmenovat jedinou kapelu, která mi přirostla k srdci, byli by to Progres 2. Z jejich tvorby pak tyčí jedno album výrazně výše než všechny ostatní a již z nadpisu dobře víte, že mluvím o jejich “Dialogu s vesmírem”. Někteří fanoušci považují následnou “Třetí knihu džunglí” za ještě o stupeň lepší a není na mě, abych tato dvě alba porovnával (i když pokud bych musel volit, neváhal bych před volbou “Dialogu s vesmírem” nijak zvlášť dlouho), dnes recenzované album však drží ...

  • Joe Bonamassa – Different Shades of Blue

    9.11.2014

    Kaša

    Joe Bonamassa - Different Shades of Blue

    Blues rockový kytarový hrdina Joe Bonamassa letos oslavil 37. narozeniny, nicméně i přes svůj relativně nízký věk si poměrně rychle vypracoval vysoké pracovní nasazení, kdy si s každým rokem můžete být jistí, že dostanete novou studiovou placku. Toto tvrzení je na jeho diskografii aplikovatelné od roku 2009, kdy přišlo pro moji maličkost přelomové “The Ballad of John Henry”, protože právě v tuto dobu jsem se o Bonamassu začal zajímat a od té doby si v mém posluchačském spektru vypracoval důležité místo. Abych ale neodbíhal… S každým následujícím rokem Joe Bonamassa přišel s novým albem. Ať už sólově, nebo v kolaboraci s Beth Hart a to celé bylo ještě několik let umocněno fungováním v řadách Black Country Communion, kde sice hlavní skladatelské otěže dřímal Glenn Hughes, ale to nic neupírá na vysokém pracovním ...

  • The Stone – Nekroza

    8.11.2014

    H.

    The Stone - Nekroza

    Srbové The Stone už nějakou dobu patří mezi nejznámější black metalové formace Balkánu a od začátku nového tisíciletí, kdy si změnili název z původního Stone to Flesh, se jim už dávno podařilo si vydobýt respekt na undergroundové scéně v celoevropském měřítku. Ani českému posluchači nemůže být tato formace neznámá, jelikož na našem území koncertovala již mnohokrát a třeba LP druhé desky sólového projektu kytaristy Kozeljnika také vydávala česká firma. Co je ovšem to hlavní, kariéru skupiny lemuje také množství podařených desek a vlastně lze vcelku bez uzardění tvrdit, že vyloženě špatné album ještě The Stone nevydali – a my si nyní povíme, zdali je toto tvrzení aktuální i po vydání šesté studiové nahrávky s názvem “Nekroza”.

  • Neoheresy – Noc która dniem się stała

    8.11.2014

    H.

    Neoheresy - Noc ktora dniem sie stala

    “Noc która dniem się stała” je debutovou deskou. A projekt Neoheresy na první pohled vypadá jako úplně nové jméno na scéně. Skutečnost je ovšem trochu jiná, protože kapela vlastně vznikla již v roce 1995. Debutové album tedy vychází až po 19 letech? Neflákali se ti muzikanti? Odpověď na obě otázky je: ne. Máte v tom guláš? Neoheresy je jednočlenný projekt, za nímž stojí polský muzikant Filip Mrowiński. Kapelu založil již v roce 1995 pod názvem Hellveto a o tom, že by se flákal, nemůže být řeč ani náhodou, vlastně spíš naopak. První roky byly vyplněné pouze demosnímky, ale od doby, co v roce 2002 vyšla první deska “Autumnal Night”

  • Ordoxe – Beyond Mankind

    7.11.2014

    H.

    Ordoxe - Beyond Mankind

    Kanaďané Ordoxe patří do početné skupiny smeček, které vodami undergroundového metalu brázdí již dlouhé roky, přesto se jim nepovedlo se dostat do nějakého širšího povědomí středního metalového proudu (i v rámci metalu existuje mainstream, i když se všichni tváří, že to tak není… to jste nevěděli?). Je ovšem pravda, že zrovna u Ordoxe v tom hraje podstatnou roli fakt, že velkou část z oněch “dlouhých let” nefungovali. Kořeny Ordoxe sahají až do roku 1989, nicméně v tomto starém období kapela vydala jenom jeden demosnímek, aby posléze zanikla. Obnova přišla až v roce 2006 a formace okolo zpěváka a kytaristy Jean-Françoise Jalberta, který je hlavním hybatelem skupiny, vydala dvě dlouhohrající alba… aby se zase rozpadla.

  • Evergrey – Hymns for the Broken

    4.11.2014

    Onotius

    Evergrey - Hymns for the Broken

    Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená

  • King of Asgard – Karg

    3.11.2014

    Atreides

    King of Asgard - Karg

    Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.

  • Planethard – Now

    3.11.2014

    Skvrn

    Planethard - Now

    Abych vám řekl pravdu, slovo “alternative” ve všech svých tvarech mi poslední dobou leze děsně na nervy, a to především v hudbě. Škatulky alternativního rocku či metalu, se kterými se setkávám nejčastěji, toto rozhořčení reprezentují nejvýrazněji. Tak zaprvé, již slovo alternativní samo o sobě de facto popírá veškerá škatulkování. Pokusíme-li se, jakkoliv je to nemožné, oprostit od tohoto faktu, člověk od onoho alternativního dostává prakticky pořád to samé – jakmile slyším škatulku alternative metal, častokrát jde o moderní cosi s přísadami coru nebo nu-metalu, takže už jen z principu o žádnou alternativu nejde. Podobným případem jsou i italští Planethard, kteří se sice snaží tvářit a znít krapet jinak, jen jim to moc nejde.

  • U2 – Songs of Innocence

    2.11.2014

    Kaša

    U2 - Songs of Innocence

    Způsobů, jakým lze v mainstreamových hudebních kruzích (bez ohledu na žánr) vydat nové album, je mnoho, nicméně pokud se budeme bavit pouze o takových těch extrémech, tak nám vychází dva až tři základní. Najdou se tací, kteří na album pravidelně upozorňují ještě před tím, než vůbec ví, jak se bude jmenovat, kdy mě vždycky napadnou Nightwish se svými bombastickými kampaněmi. Někdo to zase pojme originálně a na album připravuje fanoušky prostřednictvím “nechtěně” zapomenutých flash disků s novou hudbou v šatnách po koncertech, jako to dělali Nine Inch Nails s “Year Zero”. No, a takovým extrémem na druhou stranu je vydání alba bez jakéhokoli proma a reklamní kampaně takřka ze dne na den

  • Fightcast – Siamesian

    2.11.2014

    Zajus

    Fightcast - Siamesian

    U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky. První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct.

  • Garden of Grief – Endstation

    1.11.2014

    H.

    Garden of Grief - Endstation

    Klidně můžete znát tisíce black metalových skupin, ale pořád bude mnohem více tisíců těch, o nichž nemáte ani tušení. Právě do druhé zmiňované sorty u mě až donedávna spadali taktéž Rakušané Garden of Grief… tedy, lépe řečeno Rakušan. Garden of Grief na první pohled nijak zvlášť nevybočuje z dlouhatánské řady black metalových formací. Jde o jednočlenný projekt v režii jistého Boroniana Sturmfelse (jen tak mimochodem bývalý člen Locus Neminis, o nichž se tu již kdysi psalo), jenž black metal kombinuje s doteky ambientu. Logo kapely pak nenakreslil nikdo jiný než Christophe Szpajdel, což je sice v tomhle oboru legenda, ale jeho loga má tolik kapel, že to už pomalu ani není vtipné.

  • Cannibal Corpse – A Skeletal Domain

    31.10.2014

    nK_!

    Cannibal Corpse - A Skeletal Domain

    S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, “A Skleletal Domain”, vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, ...

  • Kattah – Lapis Lazuli

    31.10.2014

    Ježura

    Kattah - Lapis Lazuli

    Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný. Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší.

  • Atrum tempestas – Néant

    30.10.2014

    H.

    Atrum tempestas - Neant

    Pokud vám jméno Atrum Tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum Tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli – to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného. Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum Tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel

  • Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators – World on Fire

    29.10.2014

    Kaša

    Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators - World on Fire

    Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy