Nokturnal Mortum – Істина 8.7.2017 H.  Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem. Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ ... Grima – Tales of the Enchanted Woods 7.7.2017 H.  Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné. Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.
Viranesir – Satanic Mosque 6.7.2017 H.  Pokud nemáte žádné tušení, co to je Viranesir a kdo to je Emir Toğrul, pak byste se měli stydět. Neznamenalo by to totiž nic jiného, že zodpovědně a pozorně nepročítáte všechny naše kvazi-literární písmenkové výstřiky na virtuální papír a. k. a. samozvané recenze na téhle postižené stránce. Jen málokterý duševně chorý magor se může pochlubit, že zde byl recenzován tolikrát. Počítám-li správně, už jsme zde zrecenzovali celkem devět nahrávek, na nichž se Emir podílel (většinou v roli hlavního skladatele), a tato recenzi, již jste právě začali číst, je tedy jubilejní desátá. Emir Toğrul je kurevsky plodný týpek (pro nemravné dobytky dodejme, že nyní je myšlena pouze hudební potence), ale i navzdory skutečnosti, že obvykle vysírá hned několik dlouhohrajících počinů ročně (pokud tedy zrovna není zavřený ... Anjou – Epithymía 5.7.2017 H.  Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná. Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.
Goatmoon – Stella Polaris 4.7.2017 H.  Goatmoon je kapela, již jistě budou mnozí nenávidět už jen kvůli tomu, v jakém názorovém spektru se filozofie tohoto finského projektu pohybuje. Borec s roztomilou přezdívkou BlackGoat Gravedesecrator se totiž nehonosí jen zrzavým plnovousem, ale i světonázory, které jsou z pohledu ideologie většinové společnosti krajně nestandardní, a navíc se jimi nijak zvlášť netají. Co se ovšem hudební stránky týká, Goatmoon je synonymem pro vysokou kvalitu. První dvě desky „Death Before Dishonour“ (2004) a „Finnish Steel Storm“ (2007) jsou dle mého skromného názoru zasraný kult a klidně bych se nebál je označit za majstrštyky syrového black metalu. S následující tvorbou však BlackGoat Gravedesecrator začal Goatmoon směřovat trochu jiným směrem a tato cesta je znát i na letošní novince (a celkově již pátém dlouhohrajícím albu) „Stella Polaris“.
Mexican Chili Funeral Party – Mexican Warrior’s Revenge 3.7.2017 Cnuk  Troufám si tvrdit, že o kapele Mexican Chili Funeral Party jste nikdy neslyšeli. Inu, já do nedávna také ne. O to zvědavější jsem po poslechu a zhlédnutí videoklipu ke skladbě „Vespucci“ byl. Právě na jejím základě jsem se odhodlal k prozkoumání celého alba téhle italské partičky z automobilového města Monza. „Mexican Warrior’s Revenge“ je už druhým studiovým zářezem a stylově zapadá do bariér stoner rocku, přičemž Mexican Chili Funeral Party nejsou žádní žabaři a snaží se o své vlastní ztvárnění tohoto stylu. Vlastně to zní, jako by se formule z legendárního okruhu vřítila mezi kaktusy v Sonoře. Občas má pedál u země, jindy zase bluesově zvolní nebo se kochá okolím… zřejmě tak nějak to bylo zamýšleno. K těm rychlejším flákům patří právě moje stará známá „Vespucci“, která celé album otevírá. Předchází jí ještě ... Květy – Komik do půl osmé 2.7.2017 Onotius  Když jsem tady před několika měsíci reportoval o vystoupení tuzemské kapely Květy na Žižkovské noci, znal jsem jejich tvorbu zběžně a koncert jsem navštívil spíš jako takové zpestření – abych mohl prohlašovat, že jsem byl skutečně na multižánrovém festivalu a nikoliv jen na jeho metalové sekci. Netušil jsem ale, nakolik si mě skupina nakonec získá. Stěžejní zásluhu na tom měla nahrávka „Bílé včely“. Ač se do mého přehrávače drala postupně, o to pravidelněji se mi tam postupně vracela, až bych se to nebál nazývat obsesí. Následující „Miláček slunce“ z roku 2015 byl zprvu poněkud rozpačitý, především pak v kontrastu s přelomovým předchůdcem, přesto nakonec odhalil nejeden vyloženě skvělý moment. Ale to jsem se do něho ještě nestihl ani moc ponořit a už stihla formace vydat svou zbrusu novou kolekci s názvem „Komik ... Sabbath Assembly – Rites of Passage 1.7.2017 H.  Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl. Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu ... Linkin Park – One More Light 29.6.2017 Zajus  Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne. Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, ... Acrosome – Narrator and Remains 28.6.2017 H.  Acrosome není nějak široce známý pojem na metalové scéně, přesto jste na jméno tohohle tureckého projektu narazit mohli. Jeho předcházející počiny – EP „Dementia Paradox“ z roku 2011 a dlouhohrající debut „Non-Pourable Lines“ z roku 2014 – se totiž objevily i v českých distribučních kanálech, a pokud náš plátek sledujete dlouhodoběji, možná jste kdysi četli i recenzi na druhou jmenovanou nahrávku. Nebudu nijak zakrývat, že tenkrát jsem ten canc napsal já osobně, a jestli mě paměť nešálí, „Non-Pourable Lines“ jsem dost chválil. Jednalo se totiž o nahrávku, jež dokázala skloubit špinavý black metal, groteskní atmosféru a um pro zapracování nevšedních momentů. Zároveň šlo o album, jemuž se povedlo to, co je při dnešní přeplněnosti scény možná to nejdůležitější – zaujmout a utkvět v paměti. K „Non-Pourable Lines“ jsem se tu a tam rád ... Kendrick Lamar – Damn 27.6.2017 Zajus  Kendrick Lamar je dnes rapová superstar. Patří k nejúspěšnějším v rámci svého žánru a daří se mu i mimo něj. Přestože rozhodně nehodlám tvrdit, že mezi úspěchem v hudbením byznysu a kvalitou hudby existuje korelace (a tím méně kauzalita), Kendrickovi nelze upřít přinejmenším snahu přistupovat k věcem poctivě a alespoň trošku jinak než jeho současníci. To však neznamená, že bych byl bezmezným obdivovatelem jeho tvorby. „Good kid, m.A.A.d city“ považuji za nesmírně povedený počin, který však těžko bourá hranice, zatímco následné ambiciózní „To Pimp a Butterfly“ je v mých očích obdivuhodné snahou jít o něco dál, kterou však zejména v druhé polovině desky ničí těžká nevyváženost skladeb. Jednoduše řečeno, s „To Pimp a Butterfly“ rozehrál Lamar velkolepou hru, v níž se mu chvíli extrémně dařilo, nakonec však na svou ... Space Witch – Arcanum 26.6.2017 H.  Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita. Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a ... Nathan Gray Collective – Until the Darkness Takes Us 25.6.2017 H.  Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě. Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod ... Örth – Nocturno Inferno 24.6.2017 H.  Dnes si představíme věc, která by měla potěšit všechny z vás, kdo rádi hledáte zapadlé kousky norského black metalu 90. let. Právě vám je totiž „Nocturno Inferno“ určeno především. A nutno předeslat, že ačkoliv se v kolonce s datem vydání skví letošní rok, ve skutečnosti se opravdu jedná o dvacet let starou záležitost, nikoliv o pouhé napodobování starých pořádků. Možná, že jste už slyšeli o kapele Arvas. Nejedná se o žádnou legendu ani kultovku. Vlastně, nalijme si čistého vína, je to regulérní druhá liga – co do věhlasu a nejspíš i co do muziky. Říkám nejspíš, protože tvorbu Arvas nijak podrobně naposlouchanou nemám. Něco jsem kdysi slyšel a příliš mě to nebavilo. Pouštěl jsem si i ukázku z letošní březnové (celkově čtvrté) desky „Black Path“ a nezaujalo mě to natolik, abych byl ... God Dethroned – The World Ablaze 23.6.2017 Onotius  Vždy když zaslechnu ony charakteristické riffy a murmur Henriho Sattlera z nizozemských God Dethroned, nemohu si nevzpomenout na časy, kdy jsem na ně v nějakých čtrnácti poprvé natrefil a posléze na nich začal mohutně ujíždět. Byly to především desky „The Lair of the White Worm“, „The Toxic Touch“ a „Ravenous“, které mi v časech, kdy ještě extrémní metal nebyl zrovna mým denním chlebem, ukazovaly zdařilou alternativu k severské melodic deathmetalové scéně. Zrovna nedávno jsem se do nich znovu pustil s tím, abych se pokusil sloupnout plástev nostalgie a trochu střízlivěji je zhodnotil, ale i s tímto odstupem nemohu říci, že by jim zub času nějak zásadněji uškodil. Jistě, není to muzika, která by zásadně posouvala hudební hranice, ale jde zkrátka o vybroušené žánrové kousky s vlastní tváří. Velmi poctivě poskládané ... Sanatana – Brahmavidya 22.6.2017 H.  Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního). Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.
Drug Honkey – Cloak of Skies 21.6.2017 H.  Na jméno Drug Honkey jsem svého času narazil díky tomu, že zde v určitou chvíli působil jeden malý feťáček známý jako Blake Judd. Lídr Nachtmystium ovšem v Drug Honkey nikdy nebyl stěžejní postavou, pouze se tu mihl a jako host se podílel jen na jednom albu „Ghost in the Fire“ (2012). Nicméně myslím, že jeho jméno, které má navzdory nechvalně proslulým rip-off praktikám v undergoundu stále zvuk, k Drug Honkey přinejmenším přitáhlo nějakou pozornost. V posledních letech však o zámořské čtveřici nebylo příliš slyšet. Doposud poslední deskou bylo právě „Ghost in the Fire“, které je nyní staré už celých pět járů. Což ale naštěstí neznamená, že by to kapela zabalila – důkazem budiž skutečnost, že už je venku nová (celkově pátá dlouhohrající) fošna „Cloak ... Me and That Man – Songs of Love and Death 20.6.2017 H.  Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál Nergal z Behemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter. Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně ... Tortura – Heretic Pride 19.6.2017 H.  Řekl bych, že Tortura je fakt parádní název pro blackmetalovou kapelu. Asi ne originální, ale k black metalu a obecně i k extrémnímu metalu myslím pasuje docela uspokojivě. Pár skupin téhož názvu už sice různě po světě existuje, a dokonce se takhle jmenovala i jedna dávno nefungující česká formace, v níž hráli lidé z Kryptoru a Assessoru, ale to je tak dávno, že je to úplně šumák, protože si to jen málokdo pamatuje. Tortura, o níž se dnes máme bavit, vznikla už před více jak deseti lety, ale v prvním období svého fungování vyprodukovala pouze jeden demosnímek „Something Between Earth and Hell“ (2010), aby se v roce 2011 rozpadla. Obnova přišla na jaře 2015 a vy už jistě tušíte, co po ní následovalo – příprava debutového alba, které nakonec vyšlo letos pod ... Insania – Na počátku byl spam 17.6.2017 Cnuk  Společenství Insania putuje hudebním světem už třicet let a platí za jednu z mála tuzemských formací s nepopíratelným kultovním statusem. Důvodem je samozřejmě jejich originální tvorba, která byla vždy těžko k uchopení a úspěšně kličkovala mezi všemi možnými škatulkami. Nelze však opomenout také auru kolem této brněnské Aristokracie nových vyděděnců plnou mystičnosti, legend a tajemna. Na novou studiovku „Na počátku byl spam“ jsme si museli počkat čtyři roky a rovnou mohu napsat, že zvolna pokračuje ve stylu „Zapal dům poraž strom…“. Pro úplné pochopení by se slušelo napsat, že nynější tvář Insanie udává přelomové album z roku 2007, „Rock ‘n’ Freud“, z něhož pramení nyní hojně využívaná elektronika, moderní zvuk a především kompletně české texty. Onen zvuk byl možná předznamenán už na předchozím „Out“, ale svou ...
|
