Recenze

  • Machine Head – Catharsis

    5.2.2018

    Zajus

    Machine Head - Catharsis

    Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné. Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých ...

  • Watain – Trident Wolf Eclipse

    4.2.2018

    H.

    Watain - Trident Wolf Eclipse

    Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali. To se ovšem týká současných Watain. Starou ...

  • Milkilo – Atlas

    3.2.2018

    H.

    Milkilo - Atlas

    Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu. Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník ...

  • Calques – Civilizing

    2.2.2018

    H.

    Calques - Civilizing

    Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“… Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli ...

  • Panphage – Jord

    31.1.2018

    H.

    Panphage - Jord

    „Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb. Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází ...

  • Jess and the Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

    30.1.2018

    H.

    Jess and the Ancient Ones - The Horse and Other Weird Tales

    Již mnohokrát jsem se v místních recenzích vyznával ke své oblibě retro psychedelic occult rock kapel s holkou za mikrofonem. Formace jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Ides of Gemini, Psychedelic Witchcraft a jim podobné mám prostě rád, strašně mě baví ten zvuk a strašně mě baví i ty holky, protože se v tomhle žánru soustředí přesně ten druh zpěvaček, jaký na mě zabírá. Dosud jsem zde však v recenzích nepředstavil jednu z nejzajímavějších takových skupin – finské Jess and the Ancient Ones. I vzhledem k tomu, že přednedávnem vyšla třetí dlouhohrající deska „The Horse and Other Weird Tales“, je nanejvýš vhodný čas to změnit. Kdyby se mezi vámi čistě náhodou našel někdo, komu tenhle druh muziky také sedí, ale s Jess and the the Ancient Ones se doposud nesetkal, mohu vás ...

  • Chaos Echœs – Mouvement

    29.1.2018

    Metacyclosynchrotron

    Chaos Echœs – Mouvement

    V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu. První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ ...

  • The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

    28.1.2018

    Cnuk

    The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

    Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell. Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál, a ...

  • Abysmal Grief – Blasphema Secta

    27.1.2018

    H.

    Abysmal Grief - Blasfema Secta

    Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu. A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans ...

  • The Devil & the Universe – Folk Horror

    26.1.2018

    H.

    The Devil & the Universe - Folk Horror

    Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně. Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni ...

  • Corrosion of Conformity – No Cross No Crown

    25.1.2018

    Cnuk

    Corrosion of Conformity - No Cross No Crown

    Pepper je zpátky. Zpráva, která před třemi lety potěšila nejednoho příznivce Corrosion of Conformity. Naposledy v sestavě figuroval v roce 2006, kdy se celá kapela uložila k ledu, aby se zase o čtyři roky později probudila k životu, tentokrát však pouze jako trojice – Woody, Deana Mullin. Takto fungovali už v osmdesátých letech, tedy ještě za časů crossover/hardcorové horečky, a tak by kdekdo předpokládal, že se k tomuto stylu také vrátí. To se ovšem úplně nestalo, namísto toho připravili dvě sludgově zemitá a nakonec vlažně přijatá alba navazující spíše na Pepperovu éru. I proto se velmi často z řad fanoušků ozývaly výzvy k návratu tehdejšího frontmana. Ono není divu. Právě díky Pepperu Jay Keenanovi, jak zní jeho rodné jméno, se Corrosion of Conformity dostalo v devadesátých letech větší pozornosti a zaznamenali i komerční úspěch. Do kapely přišel ...

  • Necro Deathmort – Overland

    24.1.2018

    H.

    Necro Deathmort - Overland

    Necro Deathmort nejsou žádní veteráni, ale řekl bych, že za tu necelou dekádu svého fungování (první počin vyšel v roce 2009) se jim už povedlo si své publikum najít. Trochu se ale může zdát, jako kdyby se nyní snažili začít oslovovat i posluchače mimo své žánrové vody. Zatímco starší věci vycházely pod Distraction Records, kteří se soustředí výhradně na elektronickou muziku, aktuální desku „Overland“ si pod svá křídla vzal kanadský label Profound Lore Records, jejž má většina z nás spojený především s extrémním a experimentálním metalem. Na druhou stranu, tohle spojení smysl dává, jelikož Profound Lore si na žánrovou čistotu nikdy obzvlášť nepotrpěli, takže proč ne. Já osobně jsem měl Necro Deathmort v merku už nějakou chvíli, ale víme, jak to chodí.

  • Cult of the Horns – Chapter I – Domination

    23.1.2018

    H.

    Cult of the Horns - Chapter I: Dominantion

    Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit. Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a ...

  • Pink Mass – Necrosexual

    22.1.2018

    H.

    Pink Mass - Necrosexual

    Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova. Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, ...

  • Sweeps 04 – Dormancy

    21.1.2018

    H.

    Sweeps 04 - Dormancy

    Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale. Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé.

  • Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

    18.1.2018

    Cnuk

    Dr. Living Dead! - Cosmic Conqueror

    Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle. Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním ...

  • Altarage – Endinghent

    16.1.2018

    H.

    Altarage - Endinghent

    Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“. „Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme ...

  • Conjuro nuclear – Sigilos de oscuro poder

    15.1.2018

    H.

    Conjuro nuclear - Sigilos de oscuro poder

    Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes. Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. ...

  • The Blight – Meditations on Insignificance

    14.1.2018

    H.

    The Blight - Meditations on Insignificance

    Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost! Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí ...

  • Egypt – Cracks and Lines

    13.1.2018

    Cnuk

    Egypt - Cracks and Lines

    Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí. Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.


Od hudebních fandů pro hudební fandy