Bloodsoaked Necrovoid – Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable 6.1.2021 H.  Kostaričané Bloodsoaked Necrovoid se doposud prezentovali dvěma demosnímky. Na ty sice posléze navázaly i další neřadové počiny jako třeba titul „The Apocryphal Paths of the Ancient 8th Vitriolic Transcendence“ kompilující obě dema nebo nějaké to splitko, ale těm už jsem osobně pozornost nevěnoval. Ony demosnímky jsem nicméně ve své době docela jel a byl jsem s nimi vesměs spokojený. Obě nahrávky jsem zde i recenzoval. Jestli mě paměť nešálí, tak jsem je i docela chválil. Nemůžu ovšem tvrdit, že by se z dlouhodobého hlediska jednalo o něco úžasného, k čemu bych měl potřebu se vracet i zpětně. To vlastně ani náhodou.
Oily Boys – Cro Memory Grin 5.1.2021 Cnuk  Myslím, že je na čase to tu zase pročísnout nějakým hardcore hovnem. Tím dnes bude jedna australská čtveřice. S Midnight Oil mají společné dvě věci – jsou ze Sydney a v názvu mají olej. Nevím, jestli to má být nějaká parafráze právě na tuto populární kapelu, ale říkají si Oily Boys. Přestože svoji prvotinu vydali teprve loni v létě, nejedná se o úplně novou skupinu. Jen si dali trochu načas. Lidé namlsaní EPčkem „Majesty“ z roku 2014 čekali a čekali, ale nějaké další pokračování stále nepřicházelo. Až letos se Oily Boys konečně probudili a vyndali na světlo světa album „Cro Memory Grin“. A řeknu rovnou, že to čekání stálo kurva za to. Předně je myslím důležité se přenést přes obal, protože ten je opravdu bídný. Víc než drásavou ... Moonlow – Who Are You? 3.1.2021 H.  Moonlow je nový projekt britského muzikanta Duncana Evanse, i když v rámci téhle kapely si říká Dust. Jestli si jej budete odněkud pamatovat, pravděpodobně to bude díky jeho působení u A Forest of Stars, kde vystupoval pod jménem Henry Hyde Bronsdon a podílel se na deskách „A Shadowplay for Yesterdays“ (2012) a „Beware the Sword You Cannot See“ (2015). Zachytit jste ale mohli i skupinu Electric Mud Generator, v níž nakonec působil vedle dalších členů A Forest of Stars, anebo jste si mohli všimnout jeho sólové tvorby. V jejím rámci Duncan prozatím vydal dvě alba „Lodestone“ (2013) a „Prayers for an Absentee“ (2018), která vyslali do světa Auerbach Tonträger, tedy neofolkový sublabel Prophecy Productions.
Kult ofenzivy – Tak jsem Ji přizval k sobě 2.1.2021 H.  Kult ofenzivy mám vcelku rád. Určitě se nejedná o nějakou srdcovou záležitost, ale tohle podání black metalu mi sedí. To samé mohu bez obav říct také o spřízněném projektu Triumph, Genus se srovnatelnou atmosférou i lyrickým pojetím. Právě jazyk a textové zaměření se ve velké míře podílí na auře obou kapel a platí za jeden z primárních důvodů, proč mě Kult ofenzivy i Triumph, Genus oslovují. Texty jsou psané těžkým jazykem s hromadou knižních až archaických výrazů, plus svůj díl práce nepochybně odvádí také vlastní obsah zhruba se zaobírající nietzscheovskou filozofií.
Horna – Kuoleman kirjo 30.12.2020 Sicmaggot  Sargeist, Behexen, Horna – bez debat nejzvučnější jména finského black metalu. Trojice dokládá zvuk, který se po více než dvou dekádách považuje za tradiční a definuje označení „finnish black metal“. Každou kapelu přitom lze díky autorským ostruhám snadno rozpoznat. Horna se napříč diskografie plné splitů, krátkých a dlouhých nahrávek drží „finského“ jádra nejpevněji. Na rozdíl od Behexen a Sargeist Horna se zvukem tolik neexperimentují. Ve většině případů se rychlé tremolo střídá se středními tempy, sem tam se skladby nesou v pomalejších tempech a nebojí si dát načas.
Shaidar Logoth – Chapter III: The Void God 29.12.2020 Dantez  Američtí Shaidar Logoth letoškem završují první dekádu funkce, kdy do světa vyslali dva počiny. V roce 2011 se duo A.C. (Skeletonwitch), S.H. ohlásilo nahrávkou „The Peddler“ s předponou „Chapter I“. Kapitolovou posloupností po čtyřech letech navázalo „The Ritualist“, které ve všech směrech vykázalo kapelní posun. „The Peddler“ se na nevyznačovalo ničím speciálním, představilo black metal po vzoru Ameriky, ze kterého jde vycítit třeba Judas Iscariot. Vyzrálejší „The Ritualist“ nabídlo více než 40 minut neotřepaného songwritingu balancujícím mezi rozvážnými build-upy a přepady do typické žánrové zběsilosti. V určitých momentech Shaidar Logoth dokonce natahují tak moc, že hudba působí až post-rockově.
The Moon and the Nightspirit – Aether 27.12.2020 H.  Přesycená moderní doba s sebou nutně přináší jistou vyprázdněnost, zejména v dekadentní přežrané západní společnosti, kde lidé mají nebo mohou mít prakticky všechno, takže nevědí, co by ještě roupama vymysleli. Mnozí si tuhle prázdnotu a touhu po nějaké identitě začali kompenzovat návratem takříkajíc ke kořenům, tedy k pohanským a předkřesťanským tradicím. Nevím jak vy, ale já osobně tuhle vlnu zájmu ve společnosti vnímám, především tedy v (relativně) mladších generacích. Protože jsme se tu ale dnes nesešli kvůli tomu, abychom diskutovali o společenských náladách, nýbrž kvůli kritice hudební desky, asi vám je jasné, že tenhle úvod hodlám použít jako přemostění k muzice.
Plague Organ – Orphan 26.12.2020 H.  Plague Organ je nová nizozemská formace, která letos v srpnu vydala na značce Sentient Ruin Laboratories svou první řadovou desku a zároveň první nahrávku vůbec s názvem „Orphan“. Nebudu chodit kolem horké a zároveň nebudu ani přehánět, když řeknu, že tuhle desku byste si rozhodně měli prohnat ušima, pokud nejste lamy a nebojíte se monotónního psychedelického metalu. Plague Organ dle dostupných informací tvoří dva muzikanti. Jedním z nich je René Aquarius, poměrně známý uličník, jenž mlátí do škopků v docela pestré škále kapel. Za zmínku určitě stojí Celestial Bodies, jejichž debut „Spit Forth from Chaos“ (2017) je velmi dobrý chaotický blackmetalový bordel, jímž byste si taky měli potrápit uši, jestli jej ještě neznáte.
Urfaust – Teufelsgeist 24.12.2020 H.  Nad muzikou Urfaust jsem zde masturboval už nejednou, ale tahle kapela je fakt super a některé její věci jsou mimořádně dobré. Atmosféra a pojetí black metalu Urfaust se mi navíc přesně strefuje do noty, takže se pro mě prostě a jednoduše jedná o dlouhodobě oblíbenou skupinu. Obliby konkrétních formací vyplývající ze subjektivního vkusu se samozřejmě nelze vyhnout, ale to není špatně. Ostatně kvůli právě tomu chceš poslouchat muziku, že jo. Vždycky jsem nicméně věřil – a doufám, že ne až tak naivně – že nejsem žádný zaslepený fanboy, co s chutí sežere jakékoliv hovno, jejž favorizovaný interpret vysere na světlo světa. A to se týká i dvojice IX a VRDRBR.
Omegavortex – Black Abomination Spawn 23.12.2020 Sicmaggot  Německá kapela Omegavortex si s první dlouhohrající nahrávkou dala docela načas. Sice takto existují teprve od roku 2017, ale je jim potřeba přičíst také roky z dob Ambevilence, což je jejich původní název. To nás hned zavede o dalších deset let dozadu. Ambevilence a Omegavortex je oficiálně jedna a ta samá kapela. Ke změně názvu došlo jednoduše proto, že to lépe zní a údajně přesněji popisuje podstatu jejich tvorby. Pod tehdejším jménem vydali pouze dvoupísňové demo, z něhož později vzniklo EPčko „Ambevilence“. K něčemu většímu začali směřovat až jako Omegavortex. Nejprve se v roce 2018 představili prostřednictvím promo nahrávky, na jejímž základě je oslovili Invictus Productions.
Necrot – Mortal 21.12.2020 Cnuk  Pohled na obal „Mortal“, druhou řadovou desku od kalifornských Necrot, mě jenom usvědčuje v tom, že všechny ty staroškolské kapely v death metalu (a že jich je opravdu hodně) mají smysl. Vždyť co můžete chtít víc než partu z kůže stažených maníků, kteří se srpy v rukou odhazují svoji kůži ze skály. Death metal, jak jen to jde. Možná se jedná o nějakou formu obětování se, čímž by kresba navazovala na vyobrazení na minulé nahrávce „Blood Offerings“. Je to možné, protože i hudebně toho mají obě alba společného nepřekvapivě hodně. Jak známo už z „Blood Offerings“, Necrot si libují v tradičním death metalu. Nesnaží se o žádné objevování něčeho nového. Vystačí si s tím, co už dali světu ti před nimi. Jejich pojetí žánru představuje úplný základ – vzít dobrý riff a postavit na něm ... Precambrian – Tectonics 20.12.2020 H.  Z ukrajinské blackmetalové scény do největšího věhlasu vyrostli Drudkh, kteří se dlouhodobě těší přízni velkého francouzského vydavatelství Season of Mist. Ono to ale svým způsobem smysl dává, protože Drudkh jsou poměrně stravitelnou a v jistém ohledu „líbivou“ muzikou – což nemyslím jakkoliv pejorativně, poněvadž sám mám Drudkh docela rád a některá jejich alba považuju za excelentní (dejme tomu, že prvních pět desek stojí opravdu za to). Není ale asi žádným tajemstvím, že členové Drudkh zvládnou i mnohem agresivnější muziku. Právě takový dojem mám z projektu Precambrian, v němž působí hned tři ze čtyř členů Drudkh. Kapela začala už v roce 2014, když také Precambrian vydali své první EP „Proarkhe“, na nějž o dva roky později navázalo další minialbum „Aeon“.
Enoid – Négation du corps 18.12.2020 H.  Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji. Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo.
Gruzja / Neon Scaffold – Konflikt 17.12.2020 H.  Polští magoři Gruzja se s tím moc nesrali a do povědomí příznivců polského black metalu vletěli po hlavě. Loni vydali nejen debut „I iść dalej“, ale rovnou i druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Obě nahrávky byly dobré, ale hlavně ta druhá už byla fest výborná a Gruzja si rázem začali užívat zaslouženou pozornost ještě podporovanou úchylnou sebeprezentací a komunikací s posluchači. Což samozřejmě myslím jako klad. Borci na svém fejsíčku jedou fakt brutální hlody a sypou tam jedno legendární meme za druhým, takže jestli se chcete pobavit a zvládnete alespoň zhruba pochopit psanou polštinu, určitě si dejte půlhodinky brouzdání jejich galerií. Důležité nicméně je, že Gruzja nestrádají ani co do hudebních nápadů. Ale to vlastně začalo dávat velký smysl, jakmile se provalilo, kdo přesně ... Lifvsleda – Det besegrade lifvet 15.12.2020 H.  Smrťáka v kápi a s kosou v ruce má metalová scéna spojeného primárně s finskými Children of Bodom, kteří to loni kvůli právním záležitostem zabalili. Ne snad, že by mě to zrovna v tomhle případě mrzelo. Tak či onak, chtěl jsem říct, že známější finská partička na smrťáka rozhodně patent nemá. O tom, že lze jeho estetiku zkombinovat i se seriózně míněným black metalem, se nás pokusí přesvědčit švédské seskupení Lifvsleda. Švédové celé své působení stavějí okolo symboliky kosy, kteroužto si ostatně vetkli i do svého loga. Vydání debutového alba „Det besegrade lifvet“ provázejí fotky frajera v hábitu s kosou v zasněžené krajině a tytéž také zdobí obaly singlů předcházejících desce a nakonec i artwork samotné řadovky, byť tady už v upravené formě.
Hluková sekce – Czech and Slovak Noise Compilation 12.12.2020 H.  Kompilace „Czech and Slovak Noise Compilation“, jak už její název napovídá, poskytuje vhled do útrob hlučivých a experimentálních žánrů v České republice a na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se podstatná část přítomných interpretů podílí také na noisovém superprojektu Hluková sekce, je kompilace zaštítěna hlavičkou právě tohoto seskupení. „Czech and Slovak Noise Compilation“ poslali do světa slovenští Nomad Sky Diaries na audiokazetě a kompaktním disku. Kazeta šla ven v počtu 24 kusů, cédéčka v dévédé obalu se vyrobilo 67 kopií.
Всесожжение – Жатва 11.12.2020 H.  Německé kapele Burnt Offering neboli Всесожжение věnuji svou pozornost z velmi jednoduchého důvodu – působí zde Asbath a Cerritus / Blind Idiot God, tedy dva členové Darkestrah. Darkestrah mám fest rád a myslím si, že se jde o výtečnou muziku. Dovolím si tvrdit, že v jejich diskografii nenajdete špatné album; některé konkrétní počiny jsou pak skvost jak svině. Minimálně první tři řadovky jsou zkurveně fenomenální – kdo tvrdí něco jiného, ví akorát tak piču. Dle řečeného je asi zřejmé, že nepohrdnu ani vedlejšími projekty jednotlivých členů, zvlášť když těch bokovek zas tolik není. Třeba bubeník a poslední zakládající člen Asbath sice mlátil do škopků ve slušné řádce formací (z těch nejznámějších můžeme zmínit Nargaroth, Woodtemple nebo Trimonium), ale povětšinou jen jako nájemná ... Youna – Zornvlouch 8.12.2020 H.  Youna je nový blackmetalový projekt z Německa a dle žánrových tradic se jedná o jednočlennou záležitost. Na svědomí ji má chlápek skrývající se pod přezdívkou Mts. Ve skutečnosti se jedná o Alastora, jehož můžete znát z dalších kapel jako Evil Warriors a I I. S první jmenovanou sebrankou jsem doposud neměl tu čest a ani mě nic extra neláká na tomhle stavu cokoliv měnit. S I I jsem se potkal hlavně na splitku „Miasmal Coronation“ s krajany Lihhamon. To byl podle mého názoru veskrze průměrný počin a právě I I na něm navíc vyznívali jako ta nudnější a méně záživná kapela.
Imperial Triumphant – Alphaville 7.12.2020 Cnuk  Naposlouchání desky „Alphaville“ od Imperial Triumphant vyžaduje spoustu času. To asi není nijak překvapivé tvrzení. Pomineme-li úplné začátky těchto Newyorčanů, kdy se ještě ve velkém soustředili na čirý black metal po vzoru Immortal, tak každá jejich nahrávka, dlouhohrající prvotinou „Abominamentvm“ počínaje, představovala určitou výzvu. A ta výzva se neustále zvětšovala. Zlomovým se zdá být EP „Goliath“ z roku 2013, na němž se začínal projevovat i vlastní rukopis, který byl pak pevně stvrzen na druhém řadovém albu „Abyssal Gods“. Už to nebyla jenom další z variací na Deathspell Omega či Gorguts. Imperial Triumphant se v tomto období konečně podařilo do hudby vtěsnat také inspiraci svým domovským New York City. Může se to zdát být jenom pouhou drobností a kosmetickou úpravou, ale právě koncept a snaha o zasazení do toho města je pro vyznění Imperial Triumphant klíčové.
Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan 5.12.2020 H.  Z loňského alba Wędrowcy~tułacze~zbiegi s názvem „Marynistyka suchego lądu“ jsem si dost ukrutně nacákal do trenclí. Nemá moc smysl to jakkoliv okecávat nebo o tom polemizovat. Jednoduše šlo o fantastickou desku, jež i s odstupem dělá husí kůži a udivuje servírováním jednoho odzbrojujícího nápadu za druhým. „Marynistyka suchego lądu“ jsem v našem tradičním žebříčku vyhlásil nejlepším albem roku 2019 a ani teď bych na téhle volbě nic neměnil, protože Wędrowcy~tułacze~zbiegi si to rozhodně zaslouží. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem v místních recenzích hovořil o tom, jak mám v oblibě jihopolskou scénu, k níž Wędrowcy~tułacze~zbiegi také náleží. Za projektem stojí Sars z Furia a Massemord.
|
