Recenze

  • Bloodshot Dawn – Demons

    5.1.2015

    Kaša

    Bloodshot Dawn - Demons

    Když jsem si na internetu doplňoval vzdělání v oblasti historie pro mne naprosto neznámé party Bloodshot Dawn, tak jsem v počátcích nezjistil vlastně nic zajímavého nebo překvapivého. Tahle čtveřice z anglického Portsmouthu vznikla v roce 2003 a na svém kontě má dvě studiová alba, demo “Coalition of Terror” z roku 2007 a EP “Slaves to the Lie”. Pozastavím se samozřejmě u těch regulérních alb, protože o jednom z nich, konkrétně o “Demons”, které navazuje na dva roky starého předchůdce “Bloodshot Dawn”, si budeme povídat. Zpět ale k počátku. Při procházení informací o této partě jsem narazil na nemálo nadšených recenzí a ohlasů na jejich debutový zářez, a novinka tak ve mně začala vzbuzovat naděje, že bych se mohl dočkat něčeho jiného než jen další průměrné no-name death metalové party, jak jsem na Bloodshot Dawn zprvu nahlížel.

  • Emigrate – Silent So Long

    4.1.2015

    Zajus

    Emigrate - Silent So Long

    Richard Kruspe je asi jedno z těch jmen, které zná každý, kdo měl někdy zálibu v komerčnějším (a to nemyslím jakkoli urážlivě) metalu. Kruspe dokázal v řadách Rammstein vystoupat na vrchol prodejních žebříčků a zároveň si zachovat integritu i vysokou hudební kvalitu. Ačkoli je to spíše frontman Till Lindemann, kdo kapele zajišťuje trvalou popularitu, jsou to právě některé z Kruspeho riffů, které se staly v určitých kruzích ikonickými. Není proto divu, že po letech strávených na největších světových pódiích lákala německého kytaristu myšlenka na hudební projekt, ve kterém by měl větší tvůrčí svobodu než v Rammstein, jejichž zvuk už je víceméně jasně definovaný. Příležitost dostal při pauze kapely po jejím pátém albu “Rosenrot” a výsledkem byl debutový eponymní počin Emigrate.

  • Devin Townsend – Z2

    3.1.2015

    Zajus

    Devin Townsend Project – Sky Blue

    Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.

  • Porcupine Tree – Lightbulb Sun

    1.1.2015

    Zajus

    Porcupine Tree - Lightbulb Sun

    Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní. Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě.

  • Ne Obliviscaris – Citadel

    31.12.2014

    Zajus

    Ne Obliviscaris - Citadel

    Když jsem tu před dvěma roky do nebe vynesl debut australských Ne Obliviscaris, neměl jsem tušení, jak velký ohlas toto album vyvolá. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo zaregistroval a dokázal ocenit jeho vysoké kvality. Že kapela na tuto nově vzniklou poptávku odpoví co nejrychleji další hudbou, je logické, jistá obava však byla na místě. Ačkoli debut “Portal of I” nabízel přes hodinu hudby, tři z celkových sedmi skladeb byly převzaté z předchozího dema, z čehož vyplývá, že ke vzniku zbývající čtyř písní kapela potřebovala přes pět let. Jistě, tenkrát měli pánové prostě smůlu a problémy se vršily na více frontách, i tak jde ale o dost pomalé tempo. Novinka “Citadel” však vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci, a tak bylo otázkou, zda se za tuto relativně ...

  • Adimiron – Timelapse

    30.12.2014

    Zajus

    Adimiron - Timelapse

    A je tu čas na další italskou partičku spadající pod vydavatelství Scarlet Records, jež nás poslední dobou hudbou ze země ve tvaru boty zásobuje opravdu vydatně. Jenže, kvantita není kvalita, a tak při pohledu na kapely pod tuto firmu patřící nalézám jen minimum takových, na jejichž hudbu bych měl dobré vzpomínky. Dobrou zprávou je, že tentokrát se to Scartlet Records podařilo a s “Timelapse” vydali album, které jednoznačně stojí za to poslouchat. Adimiron svou hudební pouť začali těsně před koncem 20. století a na svém debutu z roku 2004 se prezentovali nikterak zajímavým melodickým death metalem.

  • Last Minute to Jaffna – Volume III

    29.12.2014

    Atreides

    Last Minute to Jaffna - Volume III

    Jména některých kapel jsou občas poněkud krkolomná a zbytečně dlouhá, což je tak trochu případ i dnes recenzované bandy. Nicméně v případě italských sludgerů Last Minute to Jaffna mě na první pohled zarazil spíš bordel v diskografii. Rychlý pohled naznačil, že banda má od svého vzniku v roce 2006 na kontě jeden demáč, jednu desku “Volume I” a dnes recenzovaný počin “Volume III”, který ovšem není řadovkou, nýbrž kompilací skladeb. Taky z toho máte dojem, že nový způsob počítání s defaultním přeskakováním některých číslic se Microsoftu podařilo nějak nezdravě rozšířit? Jestli ano, jsme na tom podobně. Detailnější průzkum však ukazuje, že celá situace je poměrně komplikovanější. “Volume III” totiž obsahuje skladby z předchozích dvou dílů… přičemž ten druhý je teprve na cestě a má vyjít do konce letošního roku. ...

  • Foo Fighters – Sonic Highways

    28.12.2014

    Kaša

    Foo Fighters - Sonic Highways

    Se “Sonic Highways” to snad ani nešlo jinak a muselo se k němu přistupovat s velkými očekáváními. Samozřejmě si za to můžou Dave Grohl a jeho Foo Fighters sami z několika důvodů. Poslední studiovka “Wasting Light” byla prostě skvělá a třeba já ji řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím Foo Fighters ve své kariéře přišli. Navázat na takto úspěšné album není nikdy jednoduché, a přestože jsem se v tomto ohledu “Sonic Highways” zprvu obával, tak tahle parta už léta dokazuje, že mainstreamový rock se dá dělat i zatraceně kvalitně, takže nakonec nebyl důvod čekat, že by se na tomto letitém pravidlu mělo něco měnit.

  • Sumia – Until We Shine Again

    27.12.2014

    Zajus

    Sumia - Until We Shine Again

    Jestli se někomu letos povedl opravdu hezký obal, pak je to finská Sumia. Možná vám “motiv kůň” nepřijde příliš mužný, ale rozhodně je působivý, zvlášť když ho doplňuje velice jednoduchá grafika. Mnoho toho nenapovídá o hudebním obsahu, a pokud bych měl jen na jeho základě tipovat, co Sumia hraje, asi by mě napadl post-rock. To bych se však moc netrefil, i když by šlo tipovat i hůř. “Until We Shine Again” je sbírka skladeb, které se s menší či větší tolerancí točí okolo alternativního rocku, a byť místy zavítají tu blíže k nu-metalu, jindy se zase zatoulají až do mělkých progresivních vod, vždy se ke svému mateřskému žánru zase vrátí.

  • Memory in Plant – An Epic Triumph

    26.12.2014

    Atreides

    Memory in Plant - An Epic Triumph

    Pokud mě paměť neklame, je to snad poprvé, co se ke mně dostala kapela z Izraele. Ne, že by na tom vyloženě záleželo, ostatně Izrael rozhodně není mezi zeměmi, kde by o kapely byla nouze, spíš to beru jako zajímavost. Důležitější je, co je tahle smečka říkající si Memory in Plant, vlastně zač. Tahle tříčlenná parta funguje od loňského roku a na kontě má zatím jeden singl, který letos vypustila do světa. Nedávno přišla s prvním větším zářezem v podobě EP “An Epic Triumph” – a co něm hraje nebo jestli je v něm skryto něco zajímavého, to se dozvíte z následujících řádků.

  • Saille – Eldritch

    25.12.2014

    H.

    Saille - Eldritch

    Belgičané Saille mě se svojí minulou nahrávkou “Ritu”, která vyšla v lednu loňského roku, docela bavili. Je pravda, že s odstupem času si myslím, že byla známka 8 hodně přestřelená, a stejně tak je pravda, že po napsání recenze jsem si už album snad ani jednou nepustil, avšak i přesto mám tu desku v paměti zapsanou jako docela povedenou záležitost někde na pomezí symfonického a melodického black metalu. Tím pádem nebyl důvod se nějak vyhýbat dalšímu albu, které bylo pojmenováno “Eldritch” a které přichází pouhý rok a půl po svém předchůdci. Jistě se nabízí otázka, co se během toho roku a půl změnilo – jestli vůbec něco. Inu, v kapele došlo k výměnám na postech baskytaristy a bubeníka a zelenou skálu tentokrát na obálce vystřídal šedivý hybrid mezi hradem a ...

  • Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš

    24.12.2014

    Zajus

    Morgue Son - Večernice Proplouváš

    Uherskobrodští Morgue Son nám tu před dvěma lety pěkně zamotali hlavy svým druhým albem “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Čtyři pánové a jedna dáma přišli takříkajíc odnikud a z recenze si odnesli hned devítku. Nebyli jsme však zdaleka jediní, koho zmíněná deska zaujala, a tak jsou dnes Morgue Son v úplně jiné pozici, než v jaké byli před jejím vydáním. Předně totiž nejde o “kapelu odnikud”, jelikož jim úspěšné album otevřelo kdejaké dveře. V jiné pozici jsou však Morgue Son i hudebně: skok mezi “Impure Speculum Replete with Eeriness” a “Večernice ~ Proplouváš” je ohromný.

  • Shadow of the Torturer – Dronestown

    23.12.2014

    Atreides

    Shadow of the Torturer - Dronestown

    Dnes výjimečně nebude na pořadu dne žhavá novinka, potažmo letošní deska, nýbrž počin loňský. Druhá placka od americké party Shadow of the Torturer, “Dronestown”, spatřila světlo světa loni v květnu, což je vlastně docela veselé období, když vezmu, o jak ponurou nahrávku se jedná. Trio ze Seattlu totiž na novince valí takřka čistokrevný doom, a pokud se v něm občas mihne nějaká příměs, ve většině případů je to bahnitý sludge nebo drone. Už jen to může slibovat porci silně uhrančivé hudby, nicméně vzhledem k tomu, že o téhle bandě jsem slyšel prvně v životě, byl jsem raději střízlivý a čekal, čím mě ohromí. Nu, vyplatilo se. Bohužel, v tomhle případě nenásledují slova chvály, jako spíš oddych, že jsem toho skutečně neočekával příliš mnoho a nejsem tak v závěru zklamaný. Což ...

  • Anaal Nathrakh – Desideratum

    22.12.2014

    Zajus

    Anaal Nathrakh - Desideratum

    Kapelu, o jejímž osmém studiovém albu si dnes budeme povídat, asi vůbec není třeba představovat. Za birminghamské duo mluví hudba samotná, ať už přímo, či prostřednictvím ohromné reputace, kterou si díky ní vybudovali. Anaal Nathrakh mají pověst jedné z nejtvrdších kapel světa. Ačkoli je na tom jistě něco pravdy, takovéto zjednodušování by jim mohlo spíše uškodit. V honu za co nejtvrdší hudbou se mnozí muzikanti dopouštějí smrtelného hříchu zanedbání ostatních stránek kompozice. Z vrstevnaté formy umění se tak stane úzce profilované pachtění za jediným, z mého pohledu trošku hloupým cílem. Pro Anaal Nathrakh to však v žádném případě neplatí, a proto výše uvedené tvrzení o jedné z nejtvrdších kapel světa musím doplnit o další důležitou informaci: totiž že jejich hudba toho nabízí mnohem víc.

  • Ophis – Abhorrence in Opulence

    21.12.2014

    Ježura

    Ophis - Abhorrence in Opulence

    Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím, co přesně jsem od desky “Abhorrence in Opulence”, díky níž jsem k tvorbě Ophis konečně přičichl, čekal. Nejdříve asi něco příjemně odporného a náležitě obskurního, později, když jsem si jen tak z hecu pustil pár starších songů na YouTube, zase poutavou a nápaditou věc… Rozhodně ale vím, že jsem doufal v materiál, který by dostál z mé strany spíše tušeného renomé Ophis jakožto mimořádně působivého undergroundového aktu. Ať už ale byla moje očekávání jakákoli a jakkoli podložená, nakonec neodcházím nespokojen. Jak už celkem zřetelně vyznívá z úvodního odstavce, starší počiny Ophis jaksi neznám, takže nemám představu, jak moc se pánově na novince posunuli vpřed případně vzad.

  • Calm Hatchery – Fading Reliefs

    20.12.2014

    Kaša

    Calm Hatchery - Fading Reliefs

    Behemoth, Vader, Decapitated, Hate a Calm Hatchery. Že vám do této společnosti někdo nepatří? No jasně, věhlasem možná posledně jmenovaná sebranka své kolegy v žádném případě nedostihla, nicméně důvod, proč jsem tuto polskou čtveřici zařadil do společnosti takto vybrané, je jiný. Calm Hatchery stejně jako ostatní jmenovaní pocházejí z Polska a hrají death metal. Trošku laciný úvod, ale žádný jiný způsob, jak rychle a efektně tyhle drtiče kostí představit, mě nenapadl. No, to bychom měli o hudebním směřování asi tak vše, protože vězte, že vlastní hudební náplň je obyčejná a ničím nevyčnívající, že nemá cenu se v tom nějak blíže pitvat.

  • Taylor Swift – 1989

    19.12.2014

    Kaša

    Taylor Swift - 1989

    Možná si při pohledu na titulek článku říkáte, jak jen je to možné. Jak je možné, že se na našem blogu, který nese přízvisko “rock and metal blog”, objevuje recenze popového cukrkandlu v podobě novinky zpěvačky, jejíž jediný kontakt s rockovou hudbou proběhl prostřednictvím pořadu CMT Crossroads, kde byla jedna epizoda věnována společné kolaboraci s Def Leppard, s kterými si na pódiu ve zlatých šatičkách střihla jejich klasické kousky jako “Hysteria” či “Pour Some Sugar on Me”. Inu, nemalou roli v tom hrají osobní preference, protože hudbu Taylor Swift poslouchám relativně často a rád a navíc nejsme úzkoprsí a nebojíme se i jiných hudebních zákoutí, takže proč ignorovat událost, která v letošních prodejních žebříčcích boduje na plné čáře (pro rýpaly dodávám, že tím neříkám, že to je známka kvality), i když k tomu se ještě ...

  • Algoma – Reclaimed by the Forest

    18.12.2014

    Atreides

    Algoma - Reclaimed by the Forest

    Znáte sludgem nasáklejší místo, než je Severní Amerika? Já popravdě ne… takže není s podivem, že dnes recenzovaná deska k nám připutovala právě odtamtud. Mohlo by se zdát, že stěžejní téma dnešního povídání jsem poněkud neuváženě vyžvanil v první větě, nicméně stále zbývá řada otázek. Třeba co je Algoma zač. A nemyslím tím otázky, jestli jsou pánové single, jestli je frontman pleška nebo zda má basák piercing nad řitním otvorem. Věřím, že by to většinu z vás určitě zajímalo, nicméně já se klidně přiznám, že mě ne, takže se vám na místo toho pokusím odpovědět třeba na to, jestli má cenu obětovat drahocenný čas a věnovat jej jejich debutovce “Reclaimed by the Forest”. Co vy na to?

  • Ordinance – Relinquishment

    17.12.2014

    H.

    Ordinance - Relinquishment

    V dobách, kdy ještě nebyl Sicmaggot více jak osmiletý chlapák, ale malinké Sicmaggoťáčko jsem si říkal, že by to bylo skvělé, kdyby si nás sem tam všimla nějaká kapela (nebo label) a chtěla nám poslat desku na recenzi. Uběhlo pár roků a dneska toho dostáváme tolik, že už to všechno nemůžeme přijímat, ani kdybychom chtěli, protože to prostě a jednoduše není v lidských silách všechno psát a hlavně poslouchat. Teď na to sice naoko nadáváme, protože občas nám někdo posílá fakt zvěrstva a také jsme poměrně pravidelně zásobováni nadměrným počtem blbého power metalu, který diplomaticky řečeno není tak úplně naším šálkem kávy, nicméně v jádru jsem za to přinejmenším já (nevím jak kolegové) rád, že nám alba na recenze chodí.

  • Lebensnacht – Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen

    16.12.2014

    Skvrn

    Lebensnacht - Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen

    Připouštím, že jednočlenný projekt Lebensnacht nepatří ani v rámci žánru k úplně zavedeným jménům, ale přesto byste si na jeho jedinou stopu v rámci našeho plátku vzpomenout mohli. No dobrá, asi to z vás nedostanu, takže alespoň pro připomenutí. Když tu před nějakým půlrokem profičela recenze na “Syksyn Kuoleminen”, druhou řadovku z minulého roku, nedopadlo to úplně slavně, a já tak nějak tušil, že se redakční závody o uloupení recenze na “Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen” konat nebudou. A jelikož jsem si podvědomě říkal, že úplně zlé to nebude, nakonec jsem se k napsání několika řádků odhodlal sám.


Od hudebních fandů pro hudební fandy