Recenze

  • Altarage – Endinghent

    16.1.2018

    H.

    Altarage - Endinghent

    Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“. „Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme ...

  • Conjuro nuclear – Sigilos de oscuro poder

    15.1.2018

    H.

    Conjuro nuclear - Sigilos de oscuro poder

    Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes. Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. ...

  • The Blight – Meditations on Insignificance

    14.1.2018

    H.

    The Blight - Meditations on Insignificance

    Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost! Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí ...

  • Egypt – Cracks and Lines

    13.1.2018

    Cnuk

    Egypt - Cracks and Lines

    Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí. Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.

  • Trollech – Každý strom má svůj stín

    12.1.2018

    H.

    Trollech - Každý strom má svůj stín

    Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici Asura – Morbivod – Throllmas – Sheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad. Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj ...

  • Obskuritatem – U kraljevstvu mrtvih…

    11.1.2018

    Metacyclosynchrotron

    Obskuritatem - U kraljevstvu mrtvih...

    Bosna a Hercegovina se možná nezdá být zemí black metalu zaslíbenou, ale kapely jako Void Prayer, Cave Ritual, Sulphuric Night, Niteris nebo Obskuritatem, jež jsou součástí takzvaného „The Black Plague Circle“, by mohly oslovit i ty nejortodoxnější vyznavače odporného šumu, který se kdysi linul z kobek hradu francouzských Černých legií. V současné době se uvedený kruh kapel nezdá být tak výrazně aktivní jako dříve, ale loni vydali zajímavý full-length Void Prayer a hlavně Obskuritatem, o kterých bude právě řeč. Prvotní kazetová vydání Obskuritatem byla striktně limitovaná a představovaly primárně ambientní tvář kapely. K úplnému příklonu k black metalu došlo snad až s debutovým albem „Vampirska kakofonija“, které prvně vyšlo v roce 2016 na limitované kazetě a nabídlo pouze tři skladby, avšak vinylové vydání skrze čínský label GoatowaRex ...

  • Mesmur – S

    10.1.2018

    H.

    Mesmur - S

    Funeral doom metal je žánr, jejž jsem určitou dobu poslouchal dost intenzivně. To se však postupem času výrazně změnilo. Poslední dobou – a jsem si vědom toho, že tento obrat je pouhým eufemismem pro vymezení časového horizontu několika let – mám pocit, jako kdybych nebyl schopen najít funeral-doomovou nahrávku, jejíž poslech bych si vyloženě užil a jejíž obsah by ve mně dokázal zanechat něco hlubšího. Nedokážu však říct, zdali je můj nezájem příčinou a neschopnost nalézt dobrý funeral doom metal následkem, anebo naopak. Dovolím si ovšem docela s jistotou tvrdit, že určitá korelace mezi těmito dvěma veličinami bude. Rád bych řekl, že právě Mesmur jsou tou skupinou, která tento neblahý trend dokázala zvrátit, ale není to tak. Již na bezejmenném debutu ...

  • Choked by Own Vomits – Shit World

    9.1.2018

    H.

    Choked by Own Vomits - Shit World

    Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku. Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže ...

  • Morbid Angel – Kingdoms Disdained

    8.1.2018

    Cnuk

    Morbid Angel - Kingdoms Disdained

    Když se řekne death metal, vybaví se vám zřejmě několik jmen, ale vsadím se, že mezi nimi nebude chybět ani Morbid Angel. Tento stavební kámen floridského death metalu patří k nesporným legendám svého žánru, ale i metalu jako takového. Kdo jiný by měl být považován za legendu než kapela, která svou činností a inovacemi pomohla přivést na svět další a k tomu tak rozvětvený subžánr, jakým je právě death metal. Diskografie skupiny není bezchybná a pro ten největší vroubek nemusíme ani tak hluboko do minulosti. Stačí zavzpomínat na poslední, nechvalně proslulou řadovku, „Illud divinum insanus“. Je tomu už sedm let, a přesto věřím, že ji mnoho pravověrných deathmetalistů stále nemůže přijít na jméno. Netrvalo dlouho a v žebříčcích o největší metalovou zradu začala statně sekundovat albům jako „St. ...

  • Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs

    7.1.2018

    Zajus

    Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

    Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo. Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy.

  • Kassad – Faces Turn Away

    6.1.2018

    H.

    Kassad - Faces Turn Away

    Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá. To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.

  • The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

    5.1.2018

    Mythago

    The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným. Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý ...

  • Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

    4.1.2018

    H.

    Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

    Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno. Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11.

  • Ne Obliviscaris – Urn

    3.1.2018

    Zajus

    Ne Obliviscaris - Urn

    Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou. Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, ...

  • Accept – The Rise of Chaos

    2.1.2018

    Cnuk

    Accept - The Rise of Chaos

    Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem. Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

  • Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

    1.1.2018

    H.

    Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

    Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím. Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil ...

  • Dead Cross – Dead Cross

    30.12.2017

    Cnuk

    Dead Cross - Dead Cross

    Asi nejsem jediný, komu se občas zastesklo po spolupráci Pattona s Lombardem z dob fungování Fantômas. Pattonova chorá mysl dokonale nakazila všechny zúčastněné (mimo Lombarda dále Dunn a Osborne) a na svět se dostala čtyři povedená a především neskutečně kreativní alba. Všechny tyto nahrávky lze shrnout nálepkou avantgardy a grindcorového šílenství. Zkrátka experimenty Pattonově vlastní. Je docela troufalé začínat recenzi o Dead Cross slovy o Miku Pattonovi. Ten totiž nepatří ani mezi zakladatele, ani se nepodílel na skládání písní. Tím je naopak Dave Lombardo. Jak známo, po odchodu ze Slayer se pouští do všeho možného a zdá se, že stále nemá dost práce. Tuto kapelu zformoval skrze dřívější spolupráci s basistou Justinem Pearsonem a kytaristou Mikem Crainem.

  • Mörkhimmel / The Tower – split

    29.12.2017

    H.

    Mörkhimmel / The Tower - split

    Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé. Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’Inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

  • Runespell – Unhallowed Blood Oath

    28.12.2017

    H.

    Runespell - Unhallowed Blood Oath

    Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky. Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná ...

  • Unsane – Sterilize

    27.12.2017

    Cnuk

    Unsane - Sterilize

    Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer. Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy