clipping. – Visions of Bodies Being Burned 4.12.2020 Dantez  clipping. jsou po Dälek a Death Grips nejvýraznějším uskupením spojeným se směsně pojmenovanou škatulí „noise-hop“. Trio z L.A. se skládá ze dvojice producentů – William Hutson a Jonathan Snipes, kteří mají na svědomí všemožné hlukové experimenty a pár soundtracků, z nichž za zmínku stojí doprovod k hororu „Starry Eyes“. Mikrofonu se zhošťuje Daveed Diggs. Ten – když zrovna nerapuje v clipping. o rozřezávání kurev – hraje jednu z hlavních rolí v broadwayském megahitu „Hamilton“ nebo v netflixovském seriálu „Snowpiercer“. Z hudebního hlediska se clipping. blíží více přístupu Dälek než Death Grips. Jádro je rozpoznatelně hip-hopové, za což je zodpovědný zejména Diggs, který se nesnaží hlukové instrumentály přeřvávat a raději se soustředí na rapovou preciznost, techniku a flow.
Cryfemal – Eterna oscuridad 2.12.2020 H.  Když v roce 2011 skončila španělská chorobnost Cryfemal, docela mě to mrzelo. Sice nikdy nešlo o mojí srdcovku a nikdy jsem neměl potřebu Ebolovy desky točit pravidelně a intenzivně až do zblbnutí, ale některá alba kapely mám docela rád a k flákům jako „Apoteosis oculta“ nebo „Increíbles tormentos“ se tu a tam s chutí vrátím. Jedná se o příjemné zvrhlosti se zvrácenou hřbitovní atmosférou, takže konec mě trochu zamrzel, byť to tehdy trochu kompenzovala rozlučková nahrávka „Malicioso sonido putrefacto“, která taktéž dopadla poměrně dobře. Po pár letech se Ebola rozhodl vrátit Cryfemal nazpět. „D6s6nti6rro“ nicméně nabídlo výraznou změnu zvuku i nálady. Jinými slovy – to, kvůli čemu jsem si oblíbil starší nahrávky Cryfemal, na „D6s6nti6rro“ vymizelo.
Adaestuo – Manalan virrat 30.11.2020 H.  Mezinárodní formaci Adaestuo jsme tu v jejích počátcích udělali pěkný hype. Nemyslím si ovšem, že by se tak stalo nezaslouženě. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ bylo super a první dlouhohrající deska „Krew za krew“ taktéž. Víc asi není co řešit. Jednoduše se jednalo o výstavní black metal se silnou evokativní aurou a schopností hluboce uhranout. Nebudu přehánět, když prohlásím, že Adaestuo patří k nejzajímavějším seskupením, která se v poslední (přibližně) pětiletce na poli black metalu objevila. Vysoká úroveň hudební produkce Adaestuo samozřejmě svou logiku má, poněvadž za formací nestojí žádní nazdárci. O instrumentální stránku se stará VJS (Nightbringer, Vaeok, Demoncy, Sargeist, Incursus) a P. E. Packain (ex-Horna, ex-Sargeist, ex-Saturnian Mist).
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress 28.11.2020 Cnuk  Když se řekne metalcore, asi se většině vybaví všechny ty navoněné kapely z počátku tohoto století, které tenkrát nabraly takovou popularitu, že je šlo zaslechnout úplně všude, od sportovních videoher až po pořady typu Eso. Přítulné riffy, vtíravé melodie, nezbytné breakdowny a puberťácky naštvané sloky křížící se se zamilovanými refrény. No prostě jedna z nejhorších věcí, co se kdy metalu přihodila. Přesněji řečeno TA nejhorší. I tohle však mělo nějaký odůvodnitelný základ, jenž vycházel z té původní podstaty metalu (v tomto případě i punku) a nesnažil se jenom za každou cenu zalíbit patnáctkám a zlobit jen tak akorát, hlavně aby se ještě vešel do hlavního proudu. Pakliže vynecháme crossoverthrashové kapely z osmdesátek, tedy pionýry míchání hardcoru a metalu, a podíváme se rovnou na metalický hardcore.
Al-namrood – Wala’at 27.11.2020 H.  Al-namrood jsou nepochybně zajímavou kapelou a jistě není úplně těžké uhádnout, proč tohle říkám. Samozřejmě tím mám na mysli jejich původ – kapela totiž pochází ze Saúdské Arábie. Blízký východ obecně nepatří k místům, kde by se metalu dařilo nějak zásadně. Politická nestabilita regionu v kombinaci s ortodoxním náboženstvím jednoduše žánru nijak nenahrává. Když někdo kvůli produkci hudby může čelit tvrdým represím, natožpak aby ji měl kde a pro koho hrát, tak je jasné, že takové riziko podstoupí jen největší fanatici. Pár kapel z arabských zemí se samozřejmě najde, ale najít takovou, která by kromě exotického původu a v tom lepším případě i exotické hudební atmosféry dokázala nabídnout také kvalitu srovnatelnou se západními smečkami, to už je těžší.
Amargor – Fins a reeixir dins la claror de l’amargor 25.11.2020 H.  Portugalského raw black metalu tu poslední dobou máme docela hodně, tak se protentokrát mrkneme třeba do sousedního Španělska. Ve stokách Messiho království se letos vyloupl nový jednočlenný projekt Amargor. Borec, jenž má tuhle záležitost na svědomí, dále působí třeba v Morta, jejichž letošní EP „Fúnebre“ jste mohli zachytit díky nedávnému vydání na značce Signal Rex. Co se Amargor týče, tak tady se frajer vůbec nešetří. V roce 2020 už stihnul napráskat pět nahrávek, alespoň tedy v době psaní téhle recenze – než se to uráčím vydat, tak třeba stačí vyjít ještě něco dalšího.
Gorrch – Introvertere 24.11.2020 Metacyclosynchrotron  Gorrch nepatří k nejznámějším jménům italské blackmetalové scény, i když se představili již v roce 2013 a přítomní dva členové vypomáhali v kapelách jako Veneror, Chelmno nebo Tenebreae in perpetuum. Aktivnější podíl měli ale v kapelách Lorn a Strix. První jmenované například před pár lety pochválili H. se Skvrnem a debut Strix by si také zasloužil trochu více pozornosti pro svou bosoráckou atmosféru a pár nadmíru povedených skladeb. Jsou to ale Gorrch, kde lze hovořit takřka o prvoligové kvalitě. Přinejmenším platí, že full-length „Nera estasi“ je nadprůměrná nahrávka a kazetu vydanou Hexencave jsem v posledních pěti letech pravidelně protáčel, a tak mě trochu dráždí, že se vydání nového EP „Introvertere“ opět potýká s nezájmem.
Protomartyr – Ultimate Success Today 22.11.2020 Cnuk  Když jsem tu před časem psal povídání o EP „Consolation“, tehdy posledním studiovém počinu Protomartyr, zmiňoval jsem na konci něco o tom, že tohle krátké dílko by mohlo být odrazovým můstkem ke skutečně velkému albu. K němu ostatně Protomartyr svými výkony už dlouhodobě směřují, jelikož ty kroky kupředu jsou znát s každou novou nahrávkou. Dva roky na to zde máme nový zářez s vtipně ambiciózním titulem „Ultimate Success Today“ a očekávání jsou nemalá. Dosáhli s ním tedy Protomartyr už na příčky nejvyšší? „Ultimate Success Today“ je pátou řadovou deskou této deset let fungující detroitské party a sestava Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa) zůstává po celou dobu neměnná.
Hifiklub + Matt Cameron + Daffodil + Reuben Lewis – Rupture 19.11.2020 H.  Hifiklub je francouzské experimentální trio, jehož přístup k tvorbě je docela specifický. Hlavním motivem jejich hudby se stala spolupráce. U většiny jejich nahrávek se nejedná o muziku čistě od Hifiklub, nýbrž o kolaboraci s jiným interpretem či interprety. Výjimkou v tomto ohledu není ani letošní počin „Rupture“. Francouze zde doplnil bubeník Matt Cameron z Pearl Jam, hudební producent Anthony „Daffodil“ Belguise, s nímž již Hifiklub dříve spolupracovali, a australský jazzový trumpetista Reuben Lewis. Tahle šestičlenná sestava dala dohromady přibližně pětadvacet minut materiálu a okamžitě můžu prozradit, že byste si jej určitě měli pustit.
Ars magna umbrae – Apotheosis 18.11.2020 H.  S polským projektem Ars magna umbrae jsem se prvně setkal na jeho pilotním minialbu „Through Lunar Gateways“ z roku 2017. To mi svého času přišlo povedené, i když s menším dodatkem, že o ty nejlepší momenty na nahrávce se postarala hostující zpěvačka Hekte Zaren (můžete znát z Adaestuo). I tak mi ale na EP zůstaly pozitivní vzpomínky, ačkoliv nutkání se vracet k „Through Lunar Gateways“ i zpětně jsem v následujících letech nenacházel. Následující rok se pod hlavičkou Ars magna umbrae objevil dlouhohrající debut „Lunar Ascension“. I navzdory příjemné zkušenosti s „Through Lunar Gateways“ jsem si na první řadovku z nějakého důvodu čas neudělal. Ani si nevzpomínám proč. Občas to jednoduše nevyjde.
VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel 16.11.2020 Cnuk  Příznivec technického death metalu si letos docela přichází na své. Přehlédnout nová alba Ulcerate nebo Imperial Triumphant asi nešlo. Není to ale zdaleka jenom o těchto dvou jménech. Pokusím se nastínit situaci na několika málo příkladech. Své novinky představili veteráni Afterbirth a Defeated Sanity, v nabídce jsou i úleťárny jako Pyrrhon či Xythlia, no a samozřejmě se urodilo také několik prvotin, s nimiž se hlásí třeba formace Cryptic Shift nebo VoidCeremony. A je toho určitě mnohem, mnohem víc, ale to jsem naneštěstí neslyšel. Dnes jsem se rozhodl věnovat posledním jmenovaným, tedy VoidCeremony, rodákům z Kalifornie. Existují už od roku 2013, ovšem dosud se projevovali pouze skrze épéčka. Ty se jim za ty roky nastřádaly tři, takže zřejmě usoudili, že už je ten pravý čas na něco pořádného a reprezentativního.
Ventr – Numinous Negativity 15.11.2020 H.  Portugalský black metal a Signal Rex v kolonce vydavatele – to je poslední dobou fest lákavá a osvědčená kombinace, jíž se většinou vyplatí věnovat pozornost. Bohužel se mi ovšem začíná zdát, že v posledních měsících Signal Rex vydají prakticky cokoliv, co zní trochu syrově a pochází to z Portugalska, což s sebou nutně přináší i průměrnější počiny. Obzvlášť když jde tenhle stát ve sféře black metalu dost nahoru a podzemní smečky se tu rojí jako houby po dešti. Přesto si myslím, že nelze popírat, že tahle firma se svým štemplem pustila do světa i zkurveně dobré nahrávky a pořád občas vyhrábne něco dost zajímavého. Motivace k poslechu Ventr respektive jejich debutového minialba „Numinous Negativity“ je snad tedy zřejmá.
Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk 13.11.2020 Metacyclosynchrotron  Výprava za neujetějším názvem kapely , tedy za nejzajímavějším black metalem světového podzemí pokračuje. Ûkcheânsâlâwit z Kanady samozřejmě nejsou poutaví jen názvem. Tato jednočlenná kapela se hlásí k odkazu původního amerického obyvatelstva a řadí se tak k soudobým kapelám jako Pan-Amerikan Native Front, Gyibaaw, Ixachitlan (nová kapela borca z Yohualli) nebo Ifernach. No, a pokud pomineme dementní jihoamerická eNeSka a podíváme se trochu do historie, tak můžeme poukázat třeba na Xibalba Itzaes popřípadě The Black Twilight Circle. Chápu sice, že není vhodné všechny jmenované kapely sypat na jednu hromadu, protože přeci jen vychází z jiných tradic a v žilách jim koluje krev odlišných kultur a kmenů, ale pro představu nám to snad stačí. Alespoň abych ukázal, že „pohanský“ black americké provenience se od pagan blacků z Evropy liší (a ještě se nestačil tolik zprofanovat).
Khôra – Timaeus 12.11.2020 H.  Vlastně ani nevím, proč jsem si „Timaeus“ na recenzi bral. Už podle prvních ukázek jsem pochopil, že tohle album nebude nic pro mě a že se mi s největší pravděpodobností líbit nebude. Z nějakého důvodu mi to ale zároveň přišlo zajímavé a říkal jsem si, že by nebylo od věci zde kapelu Khôra představit. Navíc se klidně můžu přiznat, že se mi vcelku líbil i obal, přestože obvykle podobně barevným artworkům zrovna neholduji. Tenhle má ovšem takový hezký sci-fi nádech a docela baví. Na rozdíl od vlastního obsahu „Timaeus“. Jak se totiž záhy ukázalo, první dojmy nijak neklamaly a deska mi i po vícero pokusech přijde strašně slabá. Popravdě řečeno, ta obálka je asi tak to jediné, co tu lze aspoň trochu pochválit.
Bastard Priest – Vengeance… of the Damned 10.11.2020 Cnuk  Do švédských maniaků Bastard Priest jsem svého času zahučel pořádně hluboko. Bylo to pár let po vydání jejich druhé řadovky „Ghouls of the Endless Night“ z roku 2011, co jsem je objevil, a tenhle staroškolský zvratek mě válcoval po dlouhé období vlastně dennodenně. O to smutnější bylo zjištění, že dvojice Inventor a Matt Mendoza, tou dobou už jako Bastard Priest nefungovala. A podle archivu nefungovala ani nijak jinak. Ono se řekne, že death metal ve stylu Carnage, Entombed nebo pozdějších Repugnant dělá tři prdele gorem posedlých nadšenců, jenže jen málokdo to zvládá s takovým gustem jako Bastard Priest. Ani na prvotině „Under the Hammer of Destruction“, ani na následujícím „Ghouls of the Endless Night“ se neodehrává vůbec nic revolučního.
Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism 7.11.2020 Dantez  Tradice hnusného black metalu nelze Spojeným státům upírat. Ze dna US lo-fi škatule lze vyštrachat na kost ohlodanou primitivitu Von, luciferiánské Black Funeral nebo ortodoxnější Judas Iscariot. S příchodem milénia převzali štafetu Xasthur a Leviathan. Zejména zvuk z dem a raných dlouhohrajících desek Wresta rezonuje napříč nosiči cizích kapel až dodnes. Jen pár ale na vystavěném základě vytváří materiál s větší výpovědní hodnotou. Onen raritní potenciál vykazují Lamp of Murmuur. Za své dva aktivní roky se kapela o pozornost přihlásila jedním EP, splitem a několika demy, z nichž poslední „The Burning Spears of Crimson Agony“ bylo nejkompetentnější a zafungovalo jako slibný nástin nadcházejícího.
Brahmastrika – Excarnastrial Commencination 5.11.2020 H.  Brahmastrika je další zlo z Indie, které dohromady prasí extrémní metal a hlukový feeling. Hádám, že jakmile jsem tohle řekl, svou šanci začali větřit příznivci zvěrstev jako Tetragrammacide, Jyotiṣavedāṅga nebo třeba Nirriti. Od věci samozřejmě nebude vytáhnout ani věci à la Nyogthaeblisz, vzdáleněji najdeme paralely i s kapelami ve stylu Cult of Extinction a bez zajímavosti jistě nebude ani skutečnost, že Brahmastrika v dubnu 2020 vydali singl „Seven Chalices of Vomit and Blood“, což je, jak vám jistě podle názvu došlo, cover od Teitanblood. To také hovoří samo za sebe. Dle jmenovaných asociací by vám už asi mělo být tak nějak zřejmé, jakou prasárnu Brahmastrika drtí. Demíčko „Excarnastrial Commencination“, které poprvé vyšlo už v listopadu 2019 na kazetě a nové edice na kompaktním disku se dočkalo letos v únoru, ... Afterbirth – Four Dimensional Flesh 4.11.2020 Cnuk  Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistil, že američtí řezníci Afterbirth jsou už poměrně starou kapelou. Vlastně byli bezprostředními účastníky formování brutal death metalu, a to přímo v jeho semeništi, Long Islandu v New Yorku. Afterbirth tak stáli na začátku devadesátých let po boku Internal Bleeding, Pyrexia a samozřejmě také čelních představitelů Suffocation, když zkoušeli zostra měnit tempa, mučit výhradně vrchní struny kytar, vokály položit minimálně do hloubky basy a navíc tomu dát nějakou úroveň. Na rozdíl od svých kolegů to ovšem nedotáhli dál než na demo pásky. Jejich posledním svědectvím tehdejší doby je čtyřpísňové demo „Psychopathic Embryotomy“ z roku 1994, rok na to ukončili Afterbirth činnost.
Void Prayer – The Grandiose Return to the Void 2.11.2020 Metacyclosynchrotron  Než mě do světa Black Plague Circle stáhlo vynikající druhé album Obskuritatem, tak jsem o existenci bosenského kruhu věděl například díky Cave Ritual a navazující kapele Void Prayer. První jmenovaní hráli primitivní raw black bez přidané hodnoty, ale ani novější inkarnace zasvěcená prázdnotě nepřinesla zpočátku nic ohromujícího. Debut „Stillbirth from the Psychotic Void“ mi sice poskytl záminky si ho v průběhu posledních třech let párkrát pustit, ale novinka ho překonává minimálně rozdílem třídy. Ona vůbec kvalita bosenských nahrávek se za tu dobu povážlivě zvedla. Plamen fanatismu nezeslábl, ale zároveň členové vyzráli po stránce hudební i řemeslné. Výstižně pojmenované nové album „The Grandiose Return to the Void“ v mnoha ohledech představuje dosavadní vrchol Black Plague Circle, neboť se jedná o desku s velkými ambicemi, které se Void Prayer podařilo víceméně ... Caustic Wound – Death Posture 31.10.2020 Cnuk  Personální složení deathgrindové mlátičky Caustic Wound je pozoruhodné. Jsou tu kytaristi a basák z Mortiferum (Chase Slaker, Max Bowman a Tony Wolfe), zpěvák působící v Celebral Rot nebo Fetid (Clyle Lindstrom) a aby z toho nebyl jenom další staroškolský death metal, všechno to zezadu popohání pro potřeby grindcoru mazák z Magrudergrind (Casey Moore). To není špatná sestava. Jejich první nahrávka „Death Posture“ však není tak zajímavá, jak by se papírově mohlo zdát. Caustic Wound nepředstavují na „Death Posture“ nic, co by již dříve nebylo slyšeno. Borci moc dobře vědí už ze svých domovských kapel jak zahrát solidní death metal a grindcore a na desce to je znát.
|
